Arthur Clarke: Setkání s Rámou

Hlavice se zvětšovala; a teď už viděl hlavní anténu, udržující směr přesně k neviditelné hvězdičce Merkura. V průběhu posledních tří minut přenášel tenhle paprsek rychlostí světla obrázek jeho přibližujícího se skútru. Než dospěje až na Merkur, poletí však ještě dvě další minuty.

Co Merkuřané podniknou, až ho spatří? Budou ohromeni, samozřejmě, a okamžitě jim dojde, že přistál na hlavici několik minut předtím, než se oni vůbec dozvěděli, že je na cestě. Je pravděpodobné, že jakýsi podřízený operátor bude volat vyšší autoritu — a to bude stát další čas. Avšak i v nejhorším možném případě — kdyby měl dozorčí důstojník dokonce oprávnění hlavici odpálit a okamžitě stiskl knoflík — potrvá dalších pět minut, než signál dorazí až sem.

Ačkoli Rodrigo tedy ani v tomhle případě nehazardoval — vyznavači vesmírného Krista nikdy nehazardují — , byl si dost jistý, že k takové okamžité reakci stejně nedojde. Merkuřané budou váhat, jestli mají zničit výzvědný člun Endeavour, a to dokonce i tehdy, kdyby jej podezírali z toho, co měl za lubem. Určitě se nejprve pokusí nějakým způsobem se s nimi dorozumět — a to bude znamenat další zdržení.

A byl tu dokonce ještě lepší důvod; nebudou chtít, aby přišla nazmar gigatunová hlavice kvůli pouhému skútru. A ta by přišla nazmar, kdyby detonovala dvacet kilometrů od cíle. Nejprve ji tedy musí uvést do pohybu. No, tak to má spoustu času… ale pořád musí počítat s nejhorším.

Bude si počínat, jako kdyby impuls k odpálení měl přijít v nejkratší možné době — přesně za pět minut.

Když se skútru přiblížil na posledních pár set metrů, Rodrigo rychle porovnával podrobnosti, které viděl nyní, s těmi, jež studoval na fotografiích pořízených pomocí teleobjektivu. Co předtím byla jenom série obrázků, proměnilo se teď ve tvrdý kov a hladký plastik — už to nebyl jenom abstraktní pojem, nýbrž smrtonosná skutečnost.

Hlavici tvořil válec asi dvacet metrů dlouhý a tři metry v průměru — podivnou shodou okolností měla hlavice téměř tytéž proporce jako sám Ráma. Byla připevněna ke kostře nosné rakety pomocí mřížky z krátkých profilů ve tvaru I. Z jakéhosi důvodu, který měl snad co dělat s umístěním těžiště, byla připojena vzhledem k ose nosné rakety v pravém úhlu, takže vzbuzovala zlověstný dojem kladiva, který se k ní velice dobře hodil. Vždyť to skutečně bylo kladivo, dost mohutné i na to, aby rozdrtilo celou planetu.

Z obou konců hlavice se po válcovém plášti sbíhaly svazky proplétajících se kabelů a ztrácely se přes mřížoví dovnitř nosné rakety. Tady se nacházela veškerá komunikační a řídící zařízení, na hlavici samotné žádná anténa nebyla. Rodrigo musí pouze přestřihnout ty dva svazky kabelů a nezbude nic víc než neškodný a netečný kov.

Ačkoli to bylo přesně tak, jak očekával, pořád to vypadalo až příliš snadně. Mrkl na hodinky, zbývalo ještě třicet sekund, než se Merkuřané o něm dozvědí. Měl absolutně jistých pět minut nerušené práce — a s devadesátidevítiprocentní pravděpodobností ještě víc.

Jakmile se skútr úplně zastavil, Rodrigo jej upevnil ke kostře střely tak, až s ní utvořil jeden celek. Zabralo mu to jenom pár sekund; už si vybral nástroje a okamžitě vyplul z pilotního křesla, neohebnost těžkého kosmického skafandru mu příliš nepřekážela.

Přistihl se, že první věc, kterou si prohlíží, je malá kovová destička nesoucí nápis

ODDĚLENÍ VÝROBY ENERGETICKÝCH CELKŮ

sekce D

třída Západu slunce 47

174 64 Vulkanopolis

Veškeré informace podá Henry K. Jones.

Rodrigo usoudil, že za několik málo minut bude možná mít Henry K. Jones práce až nad hlavu.

Silné štípačky udělaly s kabelem krátký proces. Když přestřihával první pramínky drátů, Rodrigo ani nevzpomněl na pekelné plameny, skryté pouhých pár centimetrů od něj; kdyby je jeho počínání roznítilo, nikdy by se o tom nedozvěděl.

Vrhl znovu rychlý pohled na hodinky, trvalo mu to méně než minutu, což znamenalo, že se drží rozvrhu. Teď pojistný kabel — a pak si to může namířit domů, plně na očích zuřících Merkuřanů, úplně vyvedených z míry.

Právě se pouštěl do práce na druhém svazku kabelů, když ucítil v kovu, kterého se dotýkal, jemné chvění. Zděšeně sklouzl pohledem nazpět po trupu střely.

Kolem jedné z trysek pro ovládání polohy se vznášela charakteristická modrofialová záře spuštěného plazmového pohonu. Hlavice se připravovala k akci.

Zpráva z Merkura byla stručná a zdrcující. Došla dvě minuty nato, co Rodrigo zmizel za okrajem Rámy.

KAPITÁNU ENDEAVOUR ŘÍDÍCÍ STŘEDISKO INFERNO-ZÁPAD, MERKUR. DÁVÁME VÁM JEDNU HODINU OD DORUČENÍ TÉTO ZPRÁVY, ABYSTE SE VZDÁLIL Z BLÍZKOSTI RÁMY. DOPORUČUJEME VÁM LETĚT S MAXIMÁLNÍM ZRYCHLENÍM VE SMĚRU OSY ROTACE. POTVRĎTE PŘÍJEM. KONEC RELACE.

Norton ji četl a nevěřil svým očím, potom ho přepadl vztek. Pocítil dětinské nutkání rádiem odpovědět, že celá jeho posádka je uvnitř Rámy a potrvá celé hodiny, než se všichni dostanou nahoru. Jenže tím by ničeho nedosáhl — snad s výjimkou toho, že by vyzkoušel dobrou vůli a nervy Merkuřanů.

A proč se rozhodli, několik dní před dosažením perihélia, k akci? Byl by rád věděl, zda se stal narůstající tlak veřejného mínění tak silný, že se rozhodli postavit zbývající část lidstva před fait accompli. Tohle vysvětlení se však zdálo nepravděpodobné, taková citlivost nebyla pro ně charakteristická.

Neexistoval žádný způsob, jak Rodriga odvolat, neboť skútr se teď nacházel v rádiovém stínu Rámy a Norton s Rodrigem nebude moci navázat spojení, dokud se zase nedostane přímo na dohled. To se nestane dříve, než se akce úspěšně završí — anebo selže.

Bude si muset počkat, stále ještě zbývala spousta času — plných padesát minut. Mezitím uvážil nejúčinnější odpověď na Merkur.

Bude ultimátum dočista ignorovat a uvidí, co podniknou Merkuřané.

První Rodrigův pocit, když se hlavice dala do pohybu, nebyl fyzický strach; bylo to cosi ještě mnohem pustošivějšího. Byl přesvědčený, že se vesmír řídí podle přísných zákonů, podle nichž se snad nemůže nechovat ani sám Pánbůh — a tím méně Merkuřané. Žádný signál nemůže letět rychleji než světlo; měl pět minut náskoku před vším, co mohl Merkur podniknout.

Byla to jenom náhodná shoda — fantastická a snad smrtonosná, ale nic víc. Řídící povel museli čirou náhodou k hlavici vyslat přibližně v době, kdy opouštěl Endeavour; zatímco on sám uletěl padesát kilometrů, signál překlenul osmdesát miliónů.

Anebo to třeba byla jenom automaticky provedená změna polohy, mající zabránit tomu, aby se nosič někde uvnitř nepřehřál. Na některých místech se povrchová teplota blížila patnácti stům stupňů a Rodrigo si dával velký pozor, aby se pokud možno držel ve stínu.

Zapálila se druhá tryska a zbrzdila rotaci, kterou dala hlavici první. Ne, tohle nebylo pouhé vyrovnávání teplotních rozdílů. Raketa měnila polohu a zaměřovala se přímo proti Rámovi…

V téhle chvíli nemělo smysl chtít vědět, proč se to děje. V jeho prospěch mluvila jedna věc; střela neměla nosič zkonstruovaný pro velké zrychlení. Jedna desetina g byl strop, kterého mohla dosáhnout. Mohl na ní zůstat zavěšený.

Zkontroloval příchytky přidržující skútr ke kostře rakety a ještě jednou také záchranné lano na svém skafandru. V mysli mu nabobtnávala chladná zlost a podpořila jeho odhodlání. Znamenal tenhle manévr, že Merkuřané odpálí hlavici bez varování a nedají Endeavour vůbec žádnou možnost uniknout? Zdálo se to neuvěřitelné — byl by to čin nejen brutální, nýbrž přímo šílený, vypočítaný na to, aby proti nim obrátil zbytek sluneční soustavy. A co je přimělo k tomu, že ignorují slavnostní slib svého vlastního velvyslance?