Arthur Clarke - Setkání s Rámou

„Rozumím. To je dožere k nepříčetnosti. Ale co když je bomba opatřená pojistkou, aby ji každý pokus o zneškodnění odpálil?“

„To se zdá krajně nepravděpodobné. Jaký by to mělo smysl? Taková hlavice je zkonstruovaná pro speciální operace hluboko ve vesmíru a bude vybavena všemi možnými pojistnými zařízeními, aby se naopak zabránilo detonaci, vyjma na výslovný rozkaz. Ale je to riziko, které jsem připravený podstoupit — a dá se to provést tak, aniž bych ohrozil loď. Všechno mám promyšlené.“

„Tím jsem si jistý,“ řekl Norton. Myšlenka to byla úchvatná — až svůdně přitažlivá; zejména se mu líbilo pomyšlení na Merkuřany zcela vyvedené z míry a dal by hodně za to, kdyby se mohl pokochat, jak budou reagovat, až si uvědomí — příliš pozdě — co se to děje s jejich smrtelně nebezpečnou hračkou.

Ale byly tu jiné komplikace, a jak Norton problém zkoumal, připadalo mu, že se znásobují. Byl postaven tváří v tvář zdaleka nejobtížnějšímu — a nejkritičtějšímu — rozhodnutí za celou dobu své služby.

Ale i takhle řečeno to bylo směšné podcenění. Stál tváří v tvář nejobtížnějšímu rozhodnutí, jaké musel kdy udělat kterýkoli ze všech kapitánů; možná že na něm závisela veškerá budoucnost celého lidského rodu. Neboť co když měli pravdu právě Merkuřané?

Když Rodrigo odešel, rozsvítil si nápis NERUŠIT; už si ani nemohl vzpomenout, kdy jej použil naposledy, a byl mírně překvapený, že to pořád ještě funguje. Teď, v srdci zalidněné lodi plné ruchu, si připadal, že je dočista sám — vyjma portrétu kapitána Jamese Cooka, jenž na něho shlížel propastmi času.

Porada se Zemí byla nemožná, už ho varovali, že každá relace může být odposlouchávána — snad pomocí přenosové techniky umístěné přímo na hlavici. To vkládalo veškerou odpovědnost na jeho bedra.

Vzpomněl si na historku, kterou kdesi zaslechl o prezidentovi Spojených států — byl to Roosevelt, anebo Perez? — , který měl na psacím stole cedulku s nápisem „Tady zůstal Černý Petr.“ Norton si nebyl tak úplně jist, co to Černý Petr je, ale pochopil, že jeden zůstal právě ležet i na jeho stole.

Nemohl podniknout nic a jenom čekat, až ho Merkuřané vyzvou, aby odstartoval. Jak na to bude pohlížet historie v budoucnosti? Norton se příliš netrápil posmrtnou slávou či hanbou, nicméně vůbec nestál o to, aby byl navěky vzpomínán jako spoluviník kosmického zločinu — když bylo v jeho silách, aby mu zabránil.

A plán se zdál bez jediné trhliny. Jak očekával, Rodrigo promyslil každý detail, předvídal kdejakou alternativu — dokonce i tak nepatrné nebezpečí, že by se hlavice mohla odpálit, až si s ní začne zahrávat. I kdyby se to stalo, Endeavour by mohla být pořád v bezpečí za štítem Rámy. A co se týkalo osoby poručíka Rodriga, zdálo se, že přijímá možnost okamžitého vstupu na nebesa s dokonale vyrovnanou myslí.

Ale i kdyby dokonce hlavici úspěšně zneškodnili, záležitost by tím pořád ještě nekončila. Merkuřané by se mohli pokusit o totéž znovu — pokud by se nenašel nějaký způsob, jak jim v tom zabránit. Ale aspoň by se tak vykoupilo pár týdnů, dříve než by jej snad mohla dostihnout nějaká jiná řízená střela, byl by Ráma už daleko za perihéliem. V té době už by měly být, doufejme, nejhorší obavy ustrašenců a panikářů vyvrácené. Anebo naopak…

Pustit se do toho či nepustit — to byla otázka. Nikdy předtím nepociťoval kapitán Norton tak blízkou spřízněnost s princem dánským. Ať podnikne cokoli, možnosti dobrého či zlého výsledku se zdály v dokonalé rovnováze. Stál tváří v tvář nejtěžšímu morálnímu problému při každém rozhodování. Jestli bude volit špatně, dozví se to velice rychle. Ale když se rozhodne správně — nebude to možná nikdy schopen dokázat…

Nemělo smysl nadále se spoléhat na logické argumenty a nekonečné rozebírání alternativ, které by mohly nastat. Tak by se mohl člověk pohybovat v kruzích navždycky, pořád dokola. Nastal čas zaposlouchat se do vnitřních hlasů.

Opětoval Cookův klidný, pevný pohled mířící přes celá staletí.

„Souhlasím s vámi, kapitáne,“ zašeptal. „Lidstvo musí žít s čistým svědomím. Ať si Merkuřané tvrdí cokoli, přežít není ještě všechno.“

Stiskl signální tlačítko pro spojení s můstkem a zvolna řekl: „Poručíku Rodrigo — přijďte ke mně.“

Potom zavřel oči, zahákl se palci za ukotvovací pásy na svém křesle a chystal se vychutnat několik okamžiků naprostého uvolnění.

Nějakou dobu možná potrvá, než je zase okusí.

Z kosmického skútru odstrojili všechno nepotřebné zařízení; zbyla z něho pouze odkrytá kostra, držící pohromadě pohon, navigační a dýchací aparaturu. Odstranili dokonce i sedadlo pro druhého pilota, neboť každý kilogram navíc by se musel splatit prodloužením doby letu.

To byl jeden z důvodů, i když ne zrovna ten nejzávažnější, proč Rodrigo trval na tom, že poletí sám. Úkol to byl tak jednoduchý, že žádných dalších rukou nebylo potřeba, a hmotnost spolucestujícího by stála několik minut letového času. Takhle svlečený skútr mohl dosahovat zrychlení přes jednu třetinu g, byl schopen zvládnut výlet od Endeavour k hlavici za čtyři minuty. Tím se šest ušetřilo, a to by mělo stačit.

Když Rodrigo opustil loď, ohlédl se jenom jedenkrát; spatřil, že se — přesně podle plánu — vzdaluje ve směru hlavní osy a že ho motory hladce nesou přes rotující kotouč Severní polokoule. Až dospěje k hlavici, bude ho od Endeavour oddělovat celá Rámova délka.

Zatímco se vznášel nad polární plošinou, čas zvolna plynul. Nebyl žádný spěch, protože kamery na hlavici ho tady ještě nemohly zahlédnout, a proto šetřil pohonné hmoty. Potom se přenesl přes Rámův zakřivený okraj — a spatřil střelu, třpytící se ve slunečních paprscích, jež tady pálily dokonce ještě pronikavěji než na její rodné planetě.

To už Rodrigo prudce stiskl tlačítko naváděcího programu. Tím spustil celý manévr; skútr roztočil setrvačníky a nabrat plný tah bylo záležitostí vteřiny. V první chvíli měl Rodrigo dojem, že ho ta tíže rozmačká, potom jí přivykl. Ostatně uvnitř Rámy spokojeně vydržel dvojnásobek — a na Zemi se narodil v trojnásobku takové tíže.

Když skútr zamířil přímo k hlavici, ohromná zakřivená vnější stěna padesátikilometrového válce se pod ním začala zvolna vzdalovat. Člověk však vůbec nebyl schopný docenit Rámovu velikost, poněvadž válec byl dokonale hladký a jednolitý — tak jednolitý, že bylo i těžko posoudit, jestli se vůbec otáčí.

Stá sekunda letu, blížil se k polovině cesty. Hlavice byla stále ještě příliš vzdálená, než aby se na ní daly rozeznat nějaké podrobnosti, ale proti uhlově černé obloze už byla mnohem jasnější. Bylo to divné, že neviděl žádné hvězdy — dokonce ani třpytivou Zemi nebo oslnivou Venuši; znemožňovaly to tmavé filtry, které mu chránily oči před oslepujícím svitem. Rodrigo se dohadoval, že udělal rekord, žádný jiný člověk pravděpodobně nikdy nepracoval volně ve vesmíru tak blízko ke Slunci. Měl štěstí, že solární aktivita byla zrovna nízká.

V čase dvě minuty deset sekund se rozsvítila kontrolka zrychlení, tah motorů klesl na nulu a skútr se otočil o sto osmdesát stupňů. V okamžiku dával už zase plný tah, jenže teď stejně bláznivě tři metry za sekundu na druhou brzdil — ve skutečnosti však ještě silněji, poněvadž už spotřeboval téměř polovinu svých pohonných hmot. Hlavice byla dvacet pět kilometrů daleko; za další dvě minuty bude u ní. Špičkově dosáhl maximální rychlosti patnáct set kilometrů za hodinu — což bylo u kosmického skútru naprosté šílenství a pravděpodobně další rekord. Jenže tohle se těžko dalo považovat za běžný výstup do kosmického prostoru a Rodrigo si byl naprosto dobře vědom toho, do čeho se pouští.