Arthur Clarke - Setkání s Rámou

„No, ty jsi na to odborník.“

Byla to celkem pravda. Pozorovatelé na Středu už měli rozsáhlou praxi, posílali dolů drobnější předměty, na které se zapomnělo, anebo které byly naléhavě zapotřebí. Celé umění bylo v tom, věci bezpečně dostat přes partie s nízkou gravitací, a potom se přesvědčit, že je Coriolisova síla, zatímco se koulely dolů z výšky osmi kilometrů, neodnesla daleko od tábora.

Pieter se pevně zapřel, uchopil plechovku a prudce ji vrhl ze srázu dolů, Nemířil přímo ve směru tábora Alfa, ale téměř o třicet o třicet stupňů od něho.

Odpor vzduchu plechovku téměř okamžitě oloupil o počáteční rychlost, ale potom ji převzala Rámova pseudogravitace a začala ji unášet konstantní rychlostí dolů. Plechovka narazila nedaleko pod vrcholem na žebřík a přenesla se pomalým obloukem přes první terasu.

„Tak, a je to dobré,“ řekl Pieter. „Chceš se vsadit?“

„Ne,“ zněla okamžitá odpověď. „Ty už víš, jak to chodí.“

„Nemáš sportovního ducha. Můžu ti říct už teďka — dopadne nejdál tři sta metrů od tábora.“

„To se nezdá zas tak blízko.“

„Můžeš si to někdy zkusit. Jednou jsem viděl Joea, jak se netrefil o dva kilometry.“

Plechovka už neletěla obloukem, gravitace zesílila natolik, že ji přitiskla k zakřivenému povrchu Severního dómu. Ve chvíli, kdy dosáhla Druhé plošiny, už se převalovala rychlostí dvacet či třicet kilometrů za hodinu a těsně se přiblížila maximální rychlosti, jakou jí dovolovalo tření.

„Teďka si budeme muset počkat,“ řekl Pieter a posadil se k dalekohledu, takže mohl sledovat dráhu poselství. „Dopadne za deset minut. No, támhle přichází kapitán — už jsem se naučil rozeznávat lidi i z tohoto zorného úhlu — teď se dívá nahoru směrem k nám.“

„Myslím, že ti dalekohled dodává pocit moci.“

„No, to ano. Jsem jediná osoba, která ví všechno, co se v Rámovi děje. Anebo aspoň jsem si myslel, že to vím,“ připojil smutně a vrhl na Kirchoffa vyčítavý pohled.

„Jestli ti to pomůže ke štěstí, kapitán zjistil, že mu došla zubní pasta.“

Po těchto slovech konverzace uvázla, Pieter nakonec řekl: „Škoda, žes tu sázku nepřijal… kapitán k ní bude mít jenom padesát metrů… už ji uviděl… úkol splněn.“

„Díky, Pietře — dobrá práce. Teď můžeš zase usnout.“

„Usnout! Držím hlídku do čtyř nula nula.“

„Je mi líto — tys musel spát. Jak jinak by sis mohl tohle všechno vysnít?“

VEL. KOSMICKÉHO VÝZKUMU KAPITÁNU KV ENDEAVOUR. PŘEDNOST AAA. KATEGORIE PŘÍSNĚ TAJNÉ. NEPOŘIZOVAT ZÁZNAM. VESMÍRNÁ OCHRANA HLÁSÍ PŘED DESETI AŽ DVANÁCTI DNY ZJEVNĚ Z MERKURA VYPUŠTĚN ULTRA RYCHLÝ NOSIČ K DOSTIŽENÍ RÁMY. POKUD NENASTANE ZMĚNA DRÁHY PŘEDPOKLÁDANÝ PŘÍLET 322. DEN V 15. HODIN. PŘEDTÍM MOŽNÁ NUTNO EVAKUOVAT. DALŠÍ POKYNY NÁSLEDUJÍ.

VRCHNÍ VEL.

Norton přečetl zprávu půltuctukrát, aby si vštípil datum. Uvnitř Rámy bylo obtížné sledovat, jak ubíhá čas; musel se podívat na datumku na hodinkách, aby zjistil, že dnes je 315. den. Takže jim možná zbýval jen jediný týden…

Ze zprávy šel mráz po zádech, nejen pro to, co se v ní říkalo, ale pro všechno, co z ní dál vyplývalo. Merkuřané tajně odpálili raketu — už to samo o sobě bylo porušením Kosmické charty. Závěr byl zřejmý, jejich „nosič“ nemohl být nic jiného než řízená střela.

Ale proč? Bylo nemyslitelné — téměř nemyslitelné — , že by riskovali ohrožení Endeavour, a tak pravděpodobně obdrží důrazné varování od Merkuřanů samotných. V nouzovém případě by mohl vzlétnout během několika hodin, ačkoli by to byl udělal opravdu jenom z donucení, na přímý rozkaz vrchního velitele.

Pomalu a velice zamyšleně přešel přes improvizovaný komplex zajišťující podmínky k životu a vhodil zprávu do elektrohygu. Oslnivé vzplanutí laserového paprsku, který s třesknutím vyšlehl pod destičkou, ho ujistilo, že požadavkům na utajení bylo učiněno zadost. Je nanejvýš zlé, řekl si, že se s ostatními problémy nedá naložit stejně, takhle rychle a hygienicky.

Řízená střela byla stále ještě pět miliónů kilometrů daleko, když se oslnivá záře jejích plazmových brzdných trysek stala v hlavním teleskopu Endeavour zřetelně viditelnou. Tím okamžikem se tajemství provalilo a Norton, třebaže mu to bylo proti srsti, nařídil druhou a snad i poslední evakuaci Rámy. Zamýšlel však odstartovat teprve tehdy, až mu průběh událostí nedá jinou alternativu.

Když nevítaný host z Merkura dokončil brzdící manévr, byl pouhých padesát kilometrů od Rámy a zcela zjevně ho zkoumal pomocí svých televizních kamer. Byly jasně vidět — jedna na přídi a jedna na zádi — stejně jako několik malých všesměrových antén a jedna ohromná směrová parabolická anténa, nastálo zaměřená na vzdálenou hvězdičku Merkura. Norton by byl rád věděl, jaké pokyny k ní po paprsku přicházejí a jaké informace odlétají nazpátek.

Merkuřané se ovšem nemohli dozvědět nic víc, než co už věděli; všechno, co Endeavour objevila, se vysílalo do celé sluneční soustavy. Tohle kosmické plavidlo — jež na cestě sem zlomilo všechny rychlostní rekordy — mohlo být jen prodloužením vůle svých tvůrců, nástrojem k dosažení jejich záměrů. Jakých záměrů, to se brzy dozvědí, neboť za tři hodiny velvyslanec Merkura u Organizace spojených planet předstoupí před Valné shromáždění.

Oficiálně řízená střela ještě neexistovala. Nenesla žádné výsostné znaky a nevysílala na žádné běžné spojovací frekvenci. To bylo vážné porušení dohod, avšak dokonce ani Vesmírná ochrana nepodala ještě oficiální stížnost. Všichni nervózně a netrpělivě vyčkávali, aby viděli, co budou Merkuřané podnikat dál.

Už uplynuly tři dny od chvíle, kdy byla oznámena existence — a původ — řízené střely; po celou tuto dobu však Merkuřané tvrdošíjně mlčeli. Když jim to vyhovovalo, uměli to náramně dobře.

Někteří psychologové tvrdili, že je téměř nemožné plně pochopit mentalitu kohokoli, kdo se narodil a byl vychován na Merkuru. Merkuřané, žijící navždycky ve vyhnanství ze Země pro její třikrát tak silnou gravitaci, než byla na Merkuru, mohli stanout na Měsíci a pohlédnout přes úzkou propast na planetu svých předků — nebo dokonce i svých vlastních rodičů — , jenže ji nikdy nemohli navštívit. A tak samosebou tvrdili, že o to vůbec nestojí.

Předstírali, že opovrhují vlahými deštíky, zvlněnými poli, jezery a moři, modrou oblohou — vším tím, co mohli poznat jenom prostřednictvím obrazového záznamu. Přestože jejich planetu zaplavovalo tolik sluneční energie, že v průběhu dne teplota často dosahovala šesti set stupňů, působili poměrně elegantním a houževnatým dojmem, který však nevydržel ani vteřinu tvrdé zkoušky. Fakticky fyzickou kondici postupně ztráceli, poněvadž mohli přežít jenom tehdy, pokud se naprosto izolovali od svého životního prostředí. Dokonce i kdyby Merkuřan snesl pozemskou gravitaci, horký den v některé z rovníkových zemí by ho rychle odrovnal.

Ovšem ve věcech, na nichž doopravdy záleželo, byli houževnatí. Tlaky na psychiku, dané blízkostí jejich zuřivě žhnoucí hvězdy, technické problémy pronikání do nitra tvrdošíjné planety a úsilí vyždímat z ní veškeré potřeby k životu — z toho všeho pramenila spartánská a v mnoha ohledech znamenitá a pozoruhodná kultura. Na Merkuřany jste se mohli spolehnout; když něco slíbili, pak to také splnili — i když potom třeba poslali pěkně mastný účet. Sami o sobě Merkuřané vyprávěli vtip, jestli Slunce někdy ukáže známky toho, že se stane novou, smluvně se zaváží, že si je podmaní — okamžitě, jakmile bude vyrovnán honorář. Mimo Merkur zase koloval jiný vtip, že každé dítko, které projeví náznak zájmu o umění, filozofii či abstraktní matematiku, je okamžitě vhozeno nazpátek do hydroponické farmy. Pokud se týkalo kriminálních živlů a psychopatů, nebyl to žert ani v nejmenším. Zločinnost byla přepych, který si Merkur nemohl dovolit.