Arthur Clarke: Setkání s Rámou

Teď už je zřejmé, že to byl postoj velice naivní, třebaže se už od samého počátku nacházeli takoví, kteří poukazovali, že Ráma směřuje ke Slunci příliš přesně, než aby to byla pouhá náhoda.

Zrovna tak se mohlo dokazovat — a ve skutečnosti také dokazovalo — , že je to pokus, který se nezdařil. Ráma sice dosáhl zamýšleného cíle, avšak řídící inteligence cestu nepřežila. Tento názor se také zdá velmi prostoduchý, dozajista podceňuje entity, s nimiž máme co dělat.

Co jsme opomenuli vzít v úvahu, je možnost nebiologického přežití. Jestliže přijmeme velmi pravděpodobnou teorii doktora Perery, která je nepochybně v souladu se všemi skutečnostmi, tvorové pozorovaní uvnitř Rámy před krátkým časem ještě neexistovali. Jejich vzory, či šablony, byly uloženy do jakési ústřední banky informací, a když čas dozrál, byli sériově vyráběni z dostupných surovin — pravděpodobně z organokovového roztoku ve Válcovém moři. Takový výkon je pořád ještě něco, co přesahuje naše schopnosti, ale nepředstavuje to žádné problémy po stránce teoretické. Víme, že obvody z pevné fáze, na rozdíl od živé hmoty, dokáží uskladnit informaci bez jakýchkoli ztrát po nekonečný časový interval.

Takže Ráma se teď plně nachází v provozních podmínkách a slouží zájmům těch, kteří je vybudovali — ať už je to kdokoli. Z našeho hlediska nezáleží na tom, jestli jsou Rámané mrtví už milióny roků, či zda také budou v jednu chvíli znovu stvořeni, aby se přidali ke svým služebníkům. Ať s nimi nebo bez nich, jejich záměr se realizuje — a bude realizován i nadále.

Ráma nyní podal důkaz, že jeho pohonný systém stále ještě funguje. V průběhu několika dní dosáhne perihélia, kde bude logické místo k tomu, aby provedl jakoukoli podstatnější změnu dráhy. Tudíž už brzy budeme možná mít novou planetu — pohybující se ve sférách sluneční soustavy, jež patří do pravomoce mé vlády. Ovšemže může provést další korekce a zaujmout výslednou oběžnou dráhu v libovolné vzdálenosti od Slunce. Dokonce by se mohl stát měsícem některé větší planety — třeba takové Země…

Jsme tudíž postaveni, kolegové delegáti, před celou škálu různých možností, a některé z nich jsou skutečně velmi nebezpečné. Je bláznovstvím předstírat si, že ti tvorové určitě přicházejí v dobrém a jistě nás neohrozí. Jestliže přilétají do naší sluneční soustavy, je jim k něčemu dobrá. I kdyby to dokonce mělo být jen vědecké poslání — uvažte, jak se dá vědomostí využít…

Co teď stojí proti nám, to je technika o stovky — a možná o tisíce roků pokročilejší než naše, a kultura, s níž možná nemáme vůbec žádný styčný bod. Studovali jsme chování biologických robotů — biotů — uvnitř Rámy, jak je zachycují filmy, které nám předal kapitán Norton, a dospěli jsme k jistým závěrům, které bychom vám rádi předložili.

Na Merkuru jsme pomalu nešťastní z toho, že nemáme žádné vlastní, původní formy života, které bychom mohli zkoumat. Samozřejmě, máme kompletně zaznamenanou pozemskou zoologii a v ní jsme odhalili jednu nápadnou paralelu k Rámovi.

Ta paralela je termití kolonie. Podobně jako Ráma je to umělý svět s řízeným životním prostředím. Podobně jako v případě Rámy jeho fungování závisí na celé řadě specializovaných biologických strojů — samců, samic, dělníků a — vojáků. A ačkoli nevíme, jestli má Ráma královnu, tuším, že ostrov označovaný jako New York slouží podobnému účelu.

Dále, bylo by očividně absurdní, dovádět tuto analogii příliš daleko, v mnoha ohledech pokulhává. Předložil jsem vám ji však z tohoto důvodu.

Jaká míra spolupráce i dorozumění bude vůbec kdy možná mezi lidskými tvory a termity? Když nedochází ke střetnutí zájmů, jedni druhé ponecháváme na pokoji. Pokud však jedni potřebují území či prostředky těch druhých, počínají si nemilosrdně.

Díky své technice a inteligenci jsme zatím vždycky zvítězili, když jsme si počínali dostatečně rozhodně. Ale nebývalo to vždycky snadné a najdou se i takoví, kteří věří, že v dlouhodobé perspektivě připadne konečné vítězství přece jen termitům…

Jestliže si tohle všechno uvědomujeme, uvažme teď, jaké úděsné ohrožení může — netvrdím že musí — Ráma představovat pro lidskou civilizaci. Jaké kroky jsme podnikli, abychom čelili tomu, že by mohla nastat i ta nejhorší eventualita? Vůbec žádné, jenom jsme řečnili a spekulovali a sepisovali učená pojednání.

Nuže, mí kolegové delegáti, Merkur udělal víc než jenom tolik. Počínajíce si v souladu s ustanovením článku 34 Smlouvy o vesmíru z roku 2057, jenž nás opravňuje podniknout veškeré kroky potřebné k ochraně integrity prostoru sluneční soustavy, vyslali jsme k Rámovi nosič opatřený jadernou hlavicí s velkým výbušným potenciálem. Budeme doopravdy šťastní, jestliže ji nebudeme muset nikdy použít. Teď však přinejmenším nejsme bezmocní — jako jsme byli předtím.

Budete možná namítat, že jsme si počínali jednostranně, bez předchozího projednání. Připouštíme to. Avšak umí si někdo z vás představit — se vší úctou, pane prezidente — , že bychom dokázali zajistit takovou dohodu za dobu, kterou jsme měli k dispozici? Domníváme se, že jsme nejednali jen pro blaho nás samých, nýbrž pro blaho všeho lidstva. Všechny budoucí generace nám možná jednoho dne vzdají dík za naši předvídavost.

Uznáváme, že by to byla tragédie — nebo dokonce zločin — zničit výtvor tak úžasný, jako je Ráma. Pokud se naskýtá způsob, jak bychom se tomu mohli vyhnout, aniž bychom dali v sázku lidské pokolení, budeme nesmírně šťastní, když o něm uslyšíme. My jsme na žádný nepřišli, a čas letí.

Volba bude muset padnout už v několika málo příštích dnech, dříve než Ráma dosáhne perihélia. Endeavour samozřejmě budeme varovat s dostatečným předstihem — , ale doporučovali bychom kapitánovi Nortonovi, aby byl neustále připraven do hodiny vzlétnout. Umíme si dobře představit, že k dalším dramatickým proměnám může u Rámy dojít prakticky kdykoli.

To je všechno, pane prezidente, kolegové delegáti. Děkuji vám za pozornost. Těším se na další spolupráci.“

„No dobře, Rode, ale jak zapadají do tvé víry Merkuřané?“

„Až příliš dobře, kapitáne,“ odvětil Rodrigo s neveselým úsměvem. „Zuří pradávný zápas mezi silami dobra a zla. A jsou údobí, kdy se lidé musí v tomto zápase postavit na jednu nebo na druhou stranu.“

Myslel jsem si, že to takhle nějak vysvětlí, řekl si Norton. Tahle situace byla pro Borise určitě šokující, ale on nepatřil k těm, co by rezignovali a pasívně se s věcmi smířili. Vyznavači Krista byli velice energičtí, schopní lidé. V některých ohledech se opravdu až pozoruhodně podobali Merkuřanům.

„Vykládám si to tak, že máš nějaký plán, Rode.“

„Ano, kapitáne. Je opravdu docela jednoduchý. Musíme jenom zneškodnit tu bombu.“

„Ech. A jak navrhuješ, aby se to udělalo?“

„Štípačkami.“

Kdyby to řekl kdokoli jiný, Norton by to považoval za žert. Ale ne v případě Borise Rodriga.

„Počkej! Vždyť se to kamerami přímo ježí. Myslíš si, že Merkuřané budou jenom tak sedět a koukat se na tebe?“

„Ovšem, to je všechno, co budou moci udělat. Než dospěje signál až k nim, bude už pozdě. Tuhle práci snadno stihnu za deset minut.“