Arthur Clarke - Setkání s Rámou

Když zástupce zavolal znovu, v hlase se mu zřetelně ozývalo napětí.

„Není to zas tak naléhavé — kapitáne — hodina sem, hodina tam nehraje roli. Ale radši bych se vyhnul rádiovému spojení. Pošlu do dolů po poslovi.“

„Ale proč — no tak dobře — věřím, že máš správný odhad situace. Kdo ponese zprávu přes přechodovou komoru?“

„Půjdu sám; ozvu se, až dorazím na Střed.“

„Jenže pak zbude zastupování na Lauru.“

„Nanejvýš hodinu. Okamžitě se vydám zpátky na loď.“

Šéflékařka neprodělala speciální výcvik v zastupování kapitána, stejně jako se neočekávalo, že velitel lodi bude kdy operovat. V kritických situacích se občas obě funkce úspěšně prohodily, jenže se to stejně nedoporučovalo. Ale budiž, dnes v noci se Lodní řády už i tak jednou porušily…

„Pro Lodní řád jsi ovšem loď nikdy neopustil. Už jsi Lauru vzbudil?“

„Ano. Docela se na to těší.“

„Doktoři jsou naštěstí zvyklí zachovávat tajemství. Ach — a potvrdil‘s příjem?“

„Ovšem, vaším jménem.“

„Tak čekám.“

Teď už se teprve nemohl oprostit od zlých předtuch. „Není to zas tak naléhavé — ale radši bych se vyhnul rádiovému spojení…“

Jedna věc byla jistá. Tuhle noc už toho kapitán moc nenaspí.

Seržant Pieter Rousseau věděl, proč se na tuhle práci přihlásil; v mnoha ohledech se tak uskutečnil jeho chlapecký sen. Když mu bylo šest nebo sedm roků, fascinovaly ho dalekohledy a velkou část svého mládí strávil sbíráním čoček všech tvarů a velikostí. Ty potom zasazoval do lepenkových trubic a vyráběl si přístroje se stále silnějším zvětšením, až se dokonale seznámil s Měsícem a s planetami, bližšími kosmickými stanicemi a s veškerou krajinou do třiceti kilometrů od svého domova.

V rodišti, uprostřed coloradských hor, si připadal šťastný; ať se podíval takřka jakýmkoli směrem, byla to nevyčerpatelná pastva pro oči. Trávil celé hodiny tím, že v naprostém bezpečí prozkoumával vrcholky, jež si každoročně vybíraly svou daň na neopatrných horolezcích. Ačkoli i tak toho viděl hodně, ještě více si vysnil, rád si představoval, že se za každým skalním hřebenem, mimo dosah jeho dalekohledu, rozkládají pohádkové říše plné úžasných tvorů. A proto se po celá léta vyhýbal tomu, aby navštěvoval místa, jež mu přibližovaly jeho čočky, protože věděl, že sny by střetnutí s realitou nepřežily.

Teď, z místa, kudy procházela Rámova hlavní osa, pozoroval divy, přesahující i ty nejdivočejší fantazie jeho mládí. Rozprostíral se před ním svět — malý, pravda, nicméně člověk mohl strávit průzkumem těchto čtyř tisíc čtverečních kilometrů celý život, a to dokonce i v tom případě, kdyby byly mrtvé a nepodléhaly žádným změnám.

Avšak nyní v Rámovi povstal život se všemi svými neomezenými možnostmi. Jestliže biologičtí roboti nebyli živí tvorové, docela určitě je velice dobře napodobovali.

Nikdo nevěděl, kdo vymyslel slovo „biot“, vypadalo to tak, že přešlo do všeobecného používání jakousi spontánní tvorbou. Pro svou výhodnou pozorovací pozici na Středu byl Pieter hlavním pozorovatelem biotů a začínal rozumět — nebo si to aspoň myslel — některým prvkům jejich chování.

Pavouci byli pohyblivá čidla používající zrak — a pravděpodobně i hmat — , aby zkoumali celý vnitřek Rámy. Jednu dobu jich tu značnou rychlostí pobíhaly kolem dokola stovky, ale netrvalo ani dva dny a zmizeli; teď už bylo naprosto neobvyklé zahlédnout třeba jen jednoho jediného.

Nahradil je celý zvěřinec tvorů, kteří dělali ještě mnohem větší dojem; nebyl to zrovna snadný úkol vymyslet pro ně vhodná jména. Objevili se Čističi oken s ohromnýma, měkce polštářkovanýma nohama, kteří se pohybovali po celé délce Rámových šesti umělých sluncí a zjevně je leštili. Jejich ohromné stíny, vrhané přesně ve směru průměru planetky, působily čas od času na opačné straně přechodná zatmění.

Krab, který zlikvidoval Vážku, se zdál být Metař. Celý řetězec stejných tvorů se přiblížil do tábora Alfa a odnesl pryč všechny trosky, které na jeho okraji lidé skládali do úhledné hromady; a odnesli by i všechno ostatní, kdyby se jim Norton s Mercerem pevně nepostavili a nevzepřeli se. Došlo ke vzrušenému, leč krátkému střetnutí; potom se zdálo, že Metaři pochopili, na co smějí sahat a na co ne, a docházeli v pravidelných intervalech, aby se poohlédli, zda není zapotřebí jejich služeb. Byla to dohoda nanejvýš pohodlná a ukazovala vysoký stupeň inteligence — jak na straně Metařů samotných, tak i u nějaké řídící entity, ať už se nalézala kdekoli.

Se smetím se na Rámovi zacházelo jednoduše, všechno se házelo do Moře, kde se pravděpodobně rozložilo do podoby, v níž se dalo použít znovu. Tenhle proces probíhal rychle; Resolution k velké mrzutosti Ruby Barnesové zmizela přes noc. Když jí Norton vyjadřoval soustrast, podtrhl, že loď odvedla znamenitou práci a že by stejně už nikdy nikomu nedovolil, aby ji použil znovu. Žraloci by třeba nedokázali tak dobře rozlišovat věci jako Metaři.

Žádný astronom, který objevil neznámou planetu, nemohl být šťastnější než Pieter, když zpozoroval nový typ biota a pomocí dalekohledu si zajistil jeho kvalitní fotografii. Bohužel se zdálo, že všechny zajímavé druhy byly až tam u Jižního pólu, kde plnily záhadné koly okolo Rohů. Cosi, co vypadalo jako stonožka s přísavkami, se čas od času dalo spatřit, jak ohledává samotný Velký roh, zatímco v okolí nižších vrcholů zahlédl Pieter hřmotného tvora, který mohl být křížencem mezi hrochem a buldozerem. A byla tam dokonce i dvoukrká žirafa, která očividně plnila funkci pohyblivého jeřábu.

Ráma pravděpodobně vyžadoval, stejně jako kterákoli jiná loď, aby jej někdo v průběhu vesmírné poutě přezkušoval, kontroloval a opravoval. Posádka už tedy byla v pilné práci, kdy se objeví cestující?

Pietrovo hlavní zaměstnání však nebylo třídit bioty, měl za úkol dohlížet na dvě či tři výzkumné skupiny, jež byly neustále venku, pozorovat, zda nemají žádné obtíže, a varovat je, kdyby se k nim cokoli přibližovalo. Střídal se každých šest hodin s kýmkoli, koho mohli postrádat, ačkoli víckrát než jen jednou se mu služba protáhla na dvanáct hodin v jednom zátahu. Výsledkem toho bylo, že nyní znal geografii Rámy lépe, než ji bude znát kdokoli na světě. Seznámil se s ním tak důvěrně, jak s coloradskými horami v dobách svého mládí.

Když se z přechodové komory Alfa vynořil Jerry Kirchoff, Pieter okamžitě pochopil, že s děje něco neobvyklého. Během doby vyhrazené spánku žádný člen posádky nikdy nepřecházel z místa na místo, a teď už bylo po půlnoci lodního času. Potom si Pieter uvědomil, jaký je na lodi nedostatek lidí, a tohle ještě děsivější vykolejení jím otřáslo.

„Jerry — kdo drží službu na lodi?“

„Já,“ řekl chladně zástupce kapitána, když trhnutím otevřel přílbu. „Přece si nemyslíš, že bych opustil můstek, zatímco bych měl hlídku, nebo snad ano?“

Sáhl do velkého kapsáře na svém obleku a vytáhl malou plechovku, stále ještě nesoucí nálepku ZAHUŠTĚNÁ POMERANČOVÁ ŠŤÁVA, POSTAČUJE NA PŘÍPRAVU PĚTI LITRŮ.

„Ty to umíš dobře, Pietře. Kapitán už na ni čeká.“

Pieter potěžkal plechovku, potom řekl: „Doufám, žes dal dovnitř dost velkou zátěž — někdy se věci shazují z První plošiny.“