Arthur Clarke - Setkání s Rámou

Už nebudou znovu pokoušet Rámova božstva.

Od tohoto okamžiku, nařídil Norton, budou v táboře Alfa vždycky aspoň tři lidé a jeden z nich musí stále bdít. Navíc se podle stejné zásady budou řídit i všechny průzkumné skupiny. Uvnitř Rámy se pohybovali potenciálně nebezpeční tvorové, a ačkoli se žádný z nich nechoval přímo nepřátelsky, opatrný kapitán nechtěl nic ponechat náhodě.

Navíc tady vždycky byl jako strážce pozorovatel nahoře na Středu, hlídkující pomocí silného dalekohledu. Tohle výhodné postavení umožňovalo přehlédnout celý vnitřek Rámy a dokonce i sám Jižní pól se zdál být pouze několik set metrů daleko. Území okolo každé skupiny výzkumníků pozorovali pravidelně; doufali, že tímhle způsobem vyloučí možnost jakéhokoli překvapení. Byl to dobrý plán — a úplně selhal.

Po posledním jídle toho dne, právě před 22.00 hodinou, dobou určenou k spánku, Norton, Rodrigo, Calvert a Laura Ernstová se dívali na pravidelnou večerní zpravodajskou relaci, vysílanou speciálně pro ně přes retranslační stanici v Infernu na Merkuru. Chtěli hlavně vidět Jimmyho film z Jižního kontinentu a z návratu přes Válcové moře — epizodu, která vzrušila všechny diváky. Vědci, zpravodajští komentátoři a členové Výboru Ráma předkládali své názory, vesměs naprosto rozporné. Ani dva z nich se nemohli shodnout na tom, zda krabu podobný tvor, s nímž se Jimmy setkal, bylo zvíře, stroj, opravdický Ráman — anebo něco, co nepatřilo do žádné z těchto kategorií.

Zrovna sledovali — s výrazným pocitem, že se jim obrací žaludek — , jak je gigantická mořská hvězdice likvidována dravci, když zjistili, že nejsou sami. V táboře byl vetřelec.

Laura Ernstová ho postřehla první. Strnula v náhlém šoku, potom řekla: „Nehýbej se, Bille. Teď se pomalu podívej doprava.“

Norton otočil hlavu. Deset metrů od nich stál trojnožec s tenkýma nožkama, nahoře korunovaný kulovitým tělem ne větším než fotbalový míč. Po obvodu těla měl rozmístěné tři veliké bezvýrazné oči, nepochybně poskytující zorný úhel 360 stupňů, a pod ním se táhla tři chapadla připomínající biče. Tvor byl o něco menší než člověk a vypadal příliš křehce, než aby byl nebezpečný, to však nijak neomlouvalo jejich neopatrnost, že ho nechali, aby se k nim znenadání připlížil. Nortonovi ze všeho nejvíc připomínal trojnohého pavouka či Tátu Dlouhána, a byl by se rád dozvěděl, jak rozřešil problém — který nezvládl žádný tvor na Zemi — pohybu pomocí tří nohou.

„Co si o tom myslíš, doktorko,“ zašeptal a vypnul hlas televizního komentátora.

„Obvyklá rámanská trojitá symetrie. Nevidím, čím by nás mohl ohrozit, ačkoli ty biče budou možná nepříjemné — a mohly by být jedovaté, jako u pozemských žahavců. Tiše seď a dívej se, co to bude dělat.“

Poté, co si je tvor po několik minut lhostejně prohlížel, dal se náhle do pohybu — a nyní pochopili, jak to, že propásli jeho příchod. Byl rychlý a vykresloval na zemi tak podivuhodný krouživý pohyb, že lidské oko a mozek mělo co dělat, aby ho vůbec stačilo sledovat.

Pokud si Norton troufal posuzovat — a celou záležitost mohla rozhodnout jenom časová lupa — , každá z nohou fungovala jako osa, kolem níž tvor svoje tělo otáčel. Nebyl si tím jistý, ale také se mu zdálo, že když se tvor pohybuje, každých pár „kroků“ obrací směr rotace, zatímco ty tři biče švihají nad zemí jako blesky. Dosahoval nejvyšší rychlosti — ačkoli i to se dalo odhadnout velice těžko — přinejmenším třicet kilometrů za hodinu.

Rychle se přehnal po táboře a zkoumal každý kousek výbavy, jemně se dotýkal improvizovaných postelí a židlí a stolků, komunikačních zařízení, kontejnerů s potravinami, elektrohygů, kamer, kanystrů s vodou, nástrojů — zdálo se, že nepřehlíží vůbec nic s výjimkou čtyř pozorovatelů. Zjevně byl dost inteligentní na to, aby rozeznával rozdíly mezi živými lidskými tvory a jejich mrtvým majetkem; jeho počínání vzbuzovalo nevyvratitelný dojem extrémně metodické touhy po vědění či zvědavosti.

„Kéž bych ho tak mohla vyšetřit!“ zvolala Laura zklamaně, když se tvor dál otáčel ve svých rychlých piruetách. „Nepokusíme se ho chytit?“

„Jak?“ zeptal se Calvert, celkem dost rozumně.

„Víš — primitivní lovci lapali rychlá zvířata pomocí dvojice závaží, kterými otáčeli na konci provazu. Bylo to dokonce bezbolestné.“

„O tom pochybuju,“ řekl Norton. „Ale dokonce i kdyby se to tak udělat dalo, nemůžeme to riskovat. Nevíme, do jaké míry je tenhle tvor inteligentní a takhle bychom mu snadno mohli zpřerážet nohy. Pak bychom měli potíže doopravdy — v Rámovi, na Zemi a všude jinde.“

„Ale musíme přece získat vzorek!“

„Možná se budeš muset spokojit s Jimmyho květinou — pokud s tebou jeden z těch tvorů nebude spolupracovat. Násilné počínání je vyloučené. Jak by se ti líbilo, kdyby něco přistálo na Zemi a došlo k názoru, že právě ty budeš představovat krásný vzorek pro pitvu?“

„Já ho nechci pitvat,“ řekla pramálo přesvědčivě Laura. „Chci ho jenom vyšetřit.“

„Dobře, ti cizí návštěvníci by možná s tebou měli stejné úmysly, ale zažila bys velice nepříjemné chvilky, než bys jim uvěřila. Nesmíme udělat žádné pohyby, které by si snad mohl vynaložit jako ohrožení.“

Citoval Lodní řády, samozřejmě, a Laura to věděla. Nároky vědy musely dát přednost požadavkům vesmírné diplomacie.

Ovšem nebylo zapotřebí pouštět se do tak nadnesených úvah, byla to pouze otázka dobrého vychování. Tady byli návštěvníky, a dokonce se ani nezeptali, jestli smějí vstoupit dovnitř…

Zdálo se, že tvor už inspekci dokončil. Ještě jednou prolétl vysokou rychlostí kolem tábora a potom odbočil rovnou — ke schodišti.

„To jsem zvědavá, jak zvládne chůzi po schodech?“ zauvažovala Laura. Na otázku dostala okamžitou odpověď: pavouk je naprosto ignoroval a aniž by zmírnil rychlost, zamířil vzhůru po mírně se zvedající křivce zábradlí.

„Řídící středisko,“ řekl Norton. „Možná že brzy dostanete návštěvu; podívejte se na Šestou sekci schodiště Alfa. A jen tak mezi námi, díky za to, že nás tak pečlivě hlídáte.“

Chvilku trvalo, než se sarkastická slova vstřebala; pak si pozorovatel na Středu omluvně odkašlal.

„Ehm — teď už něco vidím, kapitáne, když jste mě na to upozornil. Ale co to je?“

„Tvůj názor je stejně dobrý jako můj,“ odvětil Norton, když stiskl poplachové tlačítko. „Tábor Alfa volá všechny stanice. Právě nás navštívil tvor podobný trojnohému pavoukovi, s velice tenkýma nohama asi dva metry dlouhýma, malým kulovitým tělem, pohybuje se velice rychle tak, že se přitom otáčí. Zdá se neškodný, je však zvědavý. Možná že se k vám připlíží dřív, než ho stačíte postřehnout. Prosím potvrďte příjem.“

První odpověď došla z Londýna, patnáct kilometrů na východ.

„Tady nic neobvyklého, kapitáne.“

Ze stejné vzdálenosti na západ odpověděl Řím, podezřele ospalým hlasem.

„Tady totéž, kapitáne. No, okamžik…“

„Co se děje?“

„Před chvilkou jsem odložil pero — a je pryč! Co… ach!“

„Mluvte jasně!“

„Nebudete tomu věřit, kapitáne. Udělal jsem si pár poznámek — víte, jak rád píšu, a to přece není nikomu na obtíž — používám svoje oblíbené kuličkové pero, skoro dvě stě roků staré — no dobře, a ono se teď válí na zemi, asi pět metrů daleko! Už ho mám — díky bohu — nic se mu nestalo!“