Arthur Clarke - Setkání s Rámou

Náhle, přímo uprostřed Moře, se objevila veliká, pěnivě se lámající stěna. Vlna zjevně narazila na podmořskou bariéru, dlouhou několik kilometrů, nehluboko pod hladinou. Ve stejný okamžik se pěnící kopce při obou bocích zhroutily, jak vlna doběhla do hlubších vod.

Vlnolamy, řekl si Norton. Úplně stejné jako uvnitř nádrží s pohonnými hmotami na Endeavour — jenomže v tisíckrát větším měřítku. Určitě je jich tady všude v Moři celá soustava, aby jakékoli vlny ztlumily co nejdříve. Jediná věc, na které teď záleží: nejsou zrovna nad některým z nich?

Seržantka Barnesová ho o krůček předběhla. Resolution úplně zastavila a spustila kotvu. Narazila na dno v pouhých pěti metrech.

„Vytáhněte ji!“ zvolala na členy své posádky. „Musíme odsud pryč!“

Norton upřímně souhlasil. Jenže jakým směrem? Barnesová zamířila plnou rychlostí proti vlně, která teď byla jenom pět kilometrů daleko. Poprvé zaslechl, jak se blíží — vzdálený hukot, který se nedal s ničím jiným zaměnit a o němž nikdy neočekával, že jej uslyší uvnitř Rámy. Pak se jeho síla změnila; ústřední část vlny se opět zhroutila — a zase jí narostly boky.

Pokusil se odhadnout vzdálenost mezi regulačními vlnolamy za předpokladu, že jsou rozmístěné rovnoměrně od sebe. Pokud měl pravdu, jeden by měl právě následovat; kdyby mohli zastavit vor v hluboké vodě mezi nimi, byli by dokonale v bezpečí.

Seržantka Barnesová zastavila motor a spustila kotvu. Klesla třicet metrů, aniž narazila na dno.

„Jsme na správném místě,“ řekla a vydechla úlevou. „Ale nechám motor běžet.“

Teď už zbývaly jenom pěnící stěny podél pobřeží, které se opožďovaly; tady uprostřed Moře byl zase klid, vyjma sotva postřehnutelné, nenápadné modré vlnky, stále se ženoucí proti nim. Barnesová udržovala Resolution přímo proti vlně, připravená v okamžení vyrazit plnou rychlostí.

Potom, pouhé dva kilometry před nimi, se Moře znovu začalo pěnit. Vzdul se na něm hrb pokrytý bílým běsněním a zdálo se, že hukot vyplňuje celý svět. Po šestnáct kilometrů vysoké vlně Válcového moře se hnala dolů další, menší vlnka jako lavina hřmící po horském svahu. A ta vlnka byla dost veliká na to, aby je zabila.

Seržantka Barnesová spatřila výraz tváří členů své posádky. Překřičela hukot: „Z čeho máte strach? Už jsem projela větší, než je tahle.“ Nebylo to tak docela pravda; ani už také nedodala, že všechny své předchozí zkušenosti má ze speciálně staveného člunu pro plavbu v příboji, a ne na improvizovaném voru. „Ale jestli budeme muset vyskočit, počkejte, dokud vám neřeknu. Překontrolujte si plovací vesty.“

Je báječná, pomyslil si kapitán — přímo vychutnává každý okamžik jako vikingský bojovník jdoucí do bitvy. A snad má pravdu — pokud jsme se nějak ošklivě nepřepočítali.

Vlna postupně narůstala, zakřivovala se vzhůru a na opačnou stranu. Svah obrácený vzhůru pravděpodobně její výšku nadsazoval, ale připadala jim ohromná — jako přírodní síla, jíž nic neodolá a která smete všechno, co se jí postaví do cesty.

Potom, během několika sekund, se zhroutila, jako by zpod ní vytáhli základy. Už byla za podmořskou bariérou, znovu v hluboké vodě. Když je o minutu později dostihla, dříve než seržantka Barnesová stačila prám otočit a pustit se plnou rychlostí k severu, jenom pohoupala Resolution několikrát sem a tam.

„Díky, Ruby — bylo to nádherné. Ale dostaneme se domů dřív, než oběhne podruhé okolo?“

„Pravděpodobně ne; bude tu nazpátek asi za dvacet minut. Jenže to už ztratí všechnu sílu, sotva ji postřehneme.“

Teď, když je vlna minula, mohli odpočívat a vychutnávat cestu — ačkoli nikdo se nebude cítit úplně volně, dokud nebudou zpátky na pevné zemi. Bouře zanechala po sobě vodu kroužící v nepravidelně rozhozených vírech a vytřásla z ní také velice zvláštní zápach po kyselině. „Jako rozmačkaní mravenci,“ jak Jimmy přiléhavě vyjádřil.

Ačkoli to byla nepříjemná vůně, nevyvolávala mořskou nemoc, jak by se snad dalo očekávat; bylo to něco tak cizího, že lidská fyziologie na ni nereagovala.

O chvilku později, jak čelo vlny šplhalo směrem od nich vzhůru k obloze, narazilo na další podmořskou bariéru. Tentokrát, při pohledu zezadu, už na ně podívaná neudělala žádný dojem a cestovatelé se zastyděli za svůj předchozí strach. Začali se cítit jako páni Válcového moře.

Tím větší šok proto utrpěli, když se ne víc než sto metrů před nimi začalo zvedat z vody cosi jako zvolna rotující kolo. Z Moře se vynořily třpytivé kovové příčle, pět metrů dlouhé, z nichž okapávala voda, na okamžik se otáčely v pronikavém Rámově světle a se stříkáním se zase ponořily. Vypadalo to, jako by hladinu rozčeřila gigantická mořská hvězdice s rameny v tvaru trubic.

Na první pohled se nedalo říct, zda to bylo zvíře, anebo stroj. Potom to neohrabaně vyplulo na hladinu a zůstalo ležet smáčené vodou, pohupovalo se to sem a tam v drobných vlnkách.

Teď uviděli, že hvězdice má devět ramen, zjevně článkovaných, vybíhajících z ústředního disku. Dvě z ramen byla zlomená, utržená ve vnějším kloubu. Ostatní končila složitým souborem manipulátorů, jež velice pronikavě připomínaly Jimmymu kraba, s nímž se střetl. Oba dva tvorové pocházeli ze stejné evoluční větve — anebo z téhož rýsovacího prkna.

Uprostřed disku byla malá věžička, nesoucí tři velké oči. Dvě byly zavřené, jedno otevřené — ale i to se zdálo prázdné a nevidomé. Nikdo nepochyboval o tom, že pozorují smrtelný zápas podivného monstra, vyvrženého na hladinu podmořskou bouří, jíž právě propluli.

Potom spatřili, že hvězdice není sama. Kolem ní plavala dvě malá zvířata podobná přerostlým mořským rakům, a chňapala po jejích údech, které se už sotva pohybovaly. Raci rychle uždibovali z monstra kousek po kousku, a to nepodnikalo nic na obranu, ačkoli jeho vlastní klepeta vypadala, že by celkem byla schopná se s útočníky vypořádat.

Jimmy si znovu připomněl kraba, který zlikvidoval Vážku. Upřeně pozoroval, jak jednostranný konflikt pokračuje, a rychle si potvrdil svůj dojem.

„Podívejte, kapitáne,“ zašeptal. „Vidíte — oni ji nežerou. Dokonce ani žádná ústa nemají. Prostě ji jenom rozštípávají na kousky. Přesně tohle se stalo s Vážkou.“

„Máš pravdu. Rozmontovávají ji — jako — jako zničený stroj.“ Norton pokrčil nos. „Jenže žádný rozbitý stroj nikdy takhle nesmrděl!“

Potom mu však bleskla hlavou jiná myšlenka.

„Proboha — co když se pustí do nás! Ruby, vyklop nás na břeh, jak to půjde nejrychleji!“

Resolution se hnala vpřed s bezohledným nezájmem o životnost svých energetických článků. Vzadu za nimi se devět ramen veliké hvězdice — nedokázali pro ni vymyslet lepší pojmenování — zkracovalo pod klepety víc a víc, a zanedlouho klesl podivný dramatický výjev opět nazpátek do hlubin Moře.

Nikdo je nepronásledoval, ale stejně si klidně nevydechli, dokud nebyla Resolution přitažena k přístavišti a dokud s povděkem nevystoupili na břeh. Když se kapitán Norton ohlédl nazpátek přes záhadný a zlověstný pruh vody, nelítostně se rozhodl, že na ni už nikdo nikdy nevypluje. Skrývalo se tu příliš mnoho neznámého, příliš mnoho nebezpečí…

Hleděl zpátky na věže a hradby New Yorku a temný břeh kontinentu ležícího za ním. Už byly před zvědavými lidmi v bezpečí.