Arthur Clarke - Setkání s Rámou

Když na to nějakou dobu hleděl, Jimmyho napadlo, že celé uspořádání má smysl jenom za jednoho předpokladu, jestliže je na dně výtah. Ale co vozil, to se pravděpodobně nikdy nedozví; mohl se jedině dohadovat, že je to dost veliké a zřejmě i dost nebezpečné.

V průběhu několika následujících hodin ušel podél okraje Moře víc než deset kilometrů a políčka šachovnice už mu v paměti začala jedno s druhým splývat. Spatřil taková, jež byla úplně obehnaná stavbami podobnými stanům z drátěných sítí, jako by to byly gigantické klece. Jiná vypadala jako nádrže zmrzlé kapaliny, plné stop po vírech; když je váhavě vyzkoušel, byly úplně pevné. A jedna hladina byla tak naprosto černá, že ji dokonce ani zřetelně neviděl, jenom vjem, že se čehosi dotýká, mu potvrzoval, že tam skutečně něco je.

Přitom se čtverce pozvolna proměnily v cosi, co mu bylo blízké. Jedno za druhým mířila směrem k jihu skupina — žádné jiné slovo se pro ně nehodilo — polí. Stejně dobře mohl procházet okolo pokusné farmy na Zemi; na každém čtverci ležela uhlazené plocha pečlivě navrstvené hlíny, vůbec první, jakou v kovové Rámově krajině spatřil.

Rozlehlá pole byla panenská, bez života — očekávající úrodu, jež ještě nebyla zaseta. Jimmy by byl rád věděl, jakému slouží účelu, poněvadž se zdálo neuvěřitelné, že by se tvorové tak vyspělí jako Rámané zabývali zemědělstvím, ať už v jakékoli podobě; dokonce i na Zemi už nebylo zahradničení nic jiného než oblíbený koníček a zdroj exotické a luxusní stravy. Přesto by mohl odpřísáhnout, že jsou to potenciální farmy, připravené a ještě neposkvrněné. Dosud nikdy nespatřil půdu, aby vypadala tak úhledně; každé pole přikrývala veliká plachta z tuhého, průhledného plastiku. Pokusil se jej proříznut, aby získal vzorek, ale nožem jenom poškrábal povrch.

Hlouběji do vnitrozemí se rozkládala další pole a na mnoha z nich stály složité konstrukce z tyčí a drátů, zamýšlené pravděpodobně jako podpěry pro popínavé rostliny. Vypadaly velice smutně a opuštěně, jako stromy s opadaným listím uprostřed zimy. Zima, kterou však zakusily tady, musela být skutečně dlouhá a krutá, a těch pár týdnů světla a tepla byla možná jenom kraťoučká mezihra než zima přijde znovu.

Jimmy nikdy nepochopil, co jej zastavilo a přimělo, aby se pozorněji zahleděl do kovového bludiště na jihu. Jeho mozek musel podvědomě registrovat všechny okolní detaily; a postřehl — v této fantasticky cizokrajné krajině — něco dokonce ještě zvláštnějšího.

Asi čtvrt kilometru daleko, uprostřed sítě z drátů a z tyčí, zářila osamělá barevná skvrnka. Byla tak malá a bledá, že byla téměř na samé hranici viditelnosti; na Zemi by se po ní nikdo podruhé neohlédl. Ačkoli nepochybně jedním z důvodů, že ji teď vůbec postřehl, bylo právě to, že mu připomněla Zemi…

Řídícímu středisku na Středu neohlásil nic, až měl jistotu, že se nemýlí, že přání není otcem myšlenky. Dokud se nepřiblížil na pouhých pár metrů, stále si nebyl zcela jistý, že se život, takový jak ho znal, doopravdy vloudil do tohoto sterilního aseptického světa Rámova. Neboť tady, u okraje Jižního kontinentu, opuštěně a zářivě kvetla rostlina.

Když Jimmy přistoupil blíž, bylo jasné, že něco nesouhlasí. V ochranném obalu, pravděpodobně chránícím vrstvu zeminy před kontaminací nežádoucími formami života, byla díra. Z otvoru se zvedal zelený stonek, silný asi tak jako mužský malíček, který se vinul vzhůru po podpěrné síti. Metr nad zemí z něho vyrážely modravé listy, tvarem mnohem podobnější peří než listoví kterékoli rostliny, jakou Jimmy znal. Stonek končil ve výšce očí čímsi, co nejprve považoval za jeden jediný květ. Teď viděl, aniž ho to v nejmenším překvapilo, že ve skutečnosti to jsou tři květy těsně přitisknuté k sobě.

Okvětní plátky byly jasně zbarvené trubičky dlouhé asi pět centimetrů; na každém květu jich bylo aspoň padesát a tak se třpytily modrým, fialovým a zeleným leskem, že vypadaly mnohem víc jako motýlí křídla, než cokoli z říše rostlin. Jimmy nevěděl o botanice prakticky nic, přesto ho však překvapilo, že nespatřil ani stopy po jakýchkoli částech, jež by připomínaly pestíky či tyčinky. Byl by rád věděl, zda podobnost pozemským rostlinám může být pouhá shoda okolností; tohle třeba bylo mnohem spřízněnější s korálovými polypy. V každém případě se zdálo, že z toho vyplývá existence malých, létajících tvorů, aby sloužili buď k opylování — anebo jako potrava.

V podstatě to bylo jedno. Ať je vědecká definice jakákoli, pro Jimmyho to byla květina. Byl to podivný zázrak, náhodný jev, který do Rámy nepatřil, avšak květina mu připomněla všechno, co už nikdy nespatří; a rozhodl se, že se jí zmocní.

To nebude snadné. Byla od něj víc než deset metrů, oddělená mřížovím vyrobeným z tenkých tyček. Tvořilo krychle o hraně kratší než čtyřicet centimetrů, jednu vedle druhé. Jimmy by nelétal na šlapacím letadle, kdyby nebyl štíhlý a vytáhlý, a tak věřil, že by se mohl mezerami v mřížoví protáhnout. Dostat se ven, to však mohl být úplně jiný problém; určitě se nebude moci otočit, takže bude muset ustupovat pozpátku.

Když květinu popsal a zabral kamerou ve všech možných úhlech, řídící středisko jeho objev potěšil. Nemělo námitek, když řekl: „Půjdu pro ni.“ Ani neočekával, že by nějaké byly; jeho život teď už patřil jenom jemu a mohl s ním nakládat, jak se mu zachtělo.

Stáhl ze sebe všechno šatstvo, chytil se hladkých kovových tyček a začal se soukat do konstrukce. Byla velice těsná, cítil se jako vězeň prchající mezi mřížemi své cely. Když se protáhl mřížovím celý, pokusil se prolézt zase nazpátek, čistě jenom proto, aby poznal, jestli s tím budou nějaké problémy. Bylo to podstatně obtížnější, poněvadž se teď musel napjatými pažemi odstrkávat, namísto, aby se přitahoval, neviděl však žádný důvod, proč by měl v pasti bezmocně uvíznout.

Jimmy byl muž činu snadno podléhající vznětům, nikoli člověk hloubavý. Když se namáhavě kroutil v úzkém průlezu mezi tyčkami, nemarnil čas otázkou, proč se takového donkichotství dopouští. Za celý život si květin ani nevšiml, a přece teď nasazoval poslední síly, aby jednu utrhl.

Pravda, byl to unikátní druh a měl nesmírnou vědeckou cenu. Ale Jimmy ji ve skutečnosti chtěl jenom proto, že byla posledním článkem, jenž ho spojoval s životem a s jeho rodnou planetou.

A přece když už měl květinu na dosah, náhle se v něm ozvalo svědomí. Byla to možná jediná květina rostoucí na celém Rámovi, co ho opravňuje k tomu, aby ji urval?

Kdyby chtěl omluvu, mohl by se utěšovat myšlenkou, že ani sami Rámané ji nezahrnovali do svých plánů. Očividně to byla zrůda, opožděná o celé věky — anebo o celé věky se předbíhající. Ale Jimmy ve skutečnosti o žádnou omluvu nestál a zaváhal jenom na okamžik. Natáhl ruku, uchopil stonek a krátce škubl.

Květina povolila dost snadno; s květem utrhl i dva listy, potom se pomalu pustil mřížovím nazpátek. Teď, když měl jenom jednu volnou ruku, lezlo se mu nesmírně obtížně, dokonce to bylo bolestivé, a brzy se musel zastavit, aby nabral dech. Tehdy postřehl, že se peří připomínající listy zavřelo a stonek bez vrcholku že se zvolna odvíjí od podpěr. Jak ho napůl užasle a napůl se strachem pozoroval, viděl, že se celá rostlina pozvolna stahuje do země, stejně jako se smrtelně zraněný had plazí nazpátek do své nory.