Arthur Clarke - Setkání s Rámou

A přece nebyl tak docela bezmocný; stále ještě fungovala vrtule, a pokud měl dost sil, letadlo se do určité míry stále ještě dalo ovládat. Zbývalo mu asi tak pět minut na to, aby toho využil.

Měl nějakou naději, že doletí až k Moři? Ne — bylo příliš vzdálené. Pak si uvědomil, že neustále uvažuje v pozemských poměrech; ačkoli byl dobrý plavec, trvalo by celé hodiny, než by ho snad zachránili, a za tu dobu by ho jedovatá voda nepochybně zabila. Jeho jedinou nadějí bylo přistát na zemi; nad problémem příkrého jižního břehu se zamyslí později — pokud ovšem nějaké „později“ bude.

Padal velice zvolna, tady v oblasti o jedné desetině pozemské tíže, ale jak se dostane dál od osy, bude se řítit čím dál rychleji. Samozřejmě odpor vzduchu podmínky mění a bude ho chránit před tím, aby rychlost pádů nenarůstala příliš rychle. Vážka, dokonce i bez křídel, se bude chovat jako nouzový padák, Těch pár kilogramů nadnášející síly, jež stále ještě poskytovala, mohlo způsobit celý rozdíl mezi životem a smrtí; byla to jeho jediná naděje.

Řídící středisko se odmlčelo; jeho přátelé viděl naprosto přesně, co se mu stalo, a věděli, že už mu nepomůžou ani tím nejlepším slovem. Jimmy teď předváděl technicky nejdokonalejší let za celý svůj život; bylo velice mrzuté, pomyslil si s černým humorem, že měl tak málo diváků a že neuměli docenit jemné detaily jeho umění.

Snášel se po široké spirále, a pokud by jí takový mírný sklon zůstal, měl dobré šance, že to přežije. Šlapáním pomáhal Vážce, aby se držela ve vzduchu, ačkoli se bál vynakládat maximální úsilí, aby ho zlomená křídla neopustila nadobro. A pokaždé, když se obrátil k jihu, mohl se pokochat fantastickou podívanou, kterou mu Ráma pro potěchu zaranžoval.

Stužky blesků stále šlehaly ze špičky Velkého rohu dolů k nižším vrcholkům, teď však celý obrázek rotoval. Ohnivá koruna se šesti bodci se otáčela proti Rámovu pohybu a obíhala dokola jednou za několik málo sekund. Jimmy měl pocit, že se dívá na ohromný běžící elektromotor, a nebyl možná tak beznadějně daleko od pravdy.

Když byl v půli cesty dolů na pláň a stále kroužil po ploché spirále, ohňostroj náhle skončil. Cítil, jak napětí na obloze polevilo, a věděl, aniž by se musel dívat, že se mu chloupky na pažích už neježí. V několika posledních minutách boje o život už ho nebude nic obtěžovat ani rozptylovat.

Nyní, když si mohl být zhruba jistý oblastí, na níž určitě přistane, začal ji horlivě studovat. Značná část téhle končiny byla šachovnice s políčky naprosto rozdílného charakteru, jako by bláznivý krajinář dostal volnou ruku a řekl si, že zcela popustí uzdu své fantazii. Čtverce měly strany téměř kilometr dlouhé, a ačkoli většina z nich byla rovinatá, nemohl si být jistý, jestli jsou z pevné látky, tak moc se jejich barvy a struktura různily. Rozhodl se vyčkat s výběrem místa až na poslední možnou chvíli — pokud ovšem nějakou volbu vůbec bude mít.

Když mu zbývalo posledních pár set metrů, naposledy zavolal řídící středisko.

„Pořád se to dá trochu ovládat — budu dole za půl minuty — potom znovu zavolám.“

To bylo optimistické, a všichni to věděli. Avšak odmítal říkat sbohem; chtěl, aby jeho kamarádi věděli, že nepodlehl bez boje a nepoddal se strachu.

Skutečně, bál se jenom velice málo a to jej překvapovalo, neboť se nikdy nepovažoval za zvlášť statečného člověka. Téměř mu to připadalo, jako by sledoval zápas naprosto cizího člověka a jeho osobně se to netýkalo. Spíš zkoumal zajímavý aerodynamický problém a pozoroval, co se bude dít, když se změní letové parametry. Cítil prakticky jen jednu emoci, do určité míry vzdáleně litoval ztracených příležitostí — z nichž nejdůležitější byla nadcházející Měsíční olympiáda. Ale jedna věc byla v budoucnosti jistá — Vážka nikdy svou rychlost na Měsíci nepředvede.

Posledních sto metrů; jeho současná rychlost se zdála přijatelná, ale jak rychle dopadne? Aspoň trochu mu štěstí přálo — terén byl naprosto rovný. Do posledního šlápnutí vložil všechny síly, pozor — TEĎ!

Pravé křídlo, které už svou povinnost splnilo, se nadobro vyrvalo z trupu. Vážka se začala převracet a Jimmy se to pokusil vyrovnat přenesením váhy těla proti směru otáčení. Když dopadl, viděl přímo nad hlavou zakřivený oblouk krajiny, vzdálené šestnáct kilometrů.

Připadalo mu zrádné a nesmyslné, že obloha může být tak tvrdá.

Když Jimmy Pak znovu přišel k sobě, ze všeho nejdřív si uvědomil, že mu hlava třeští bolestí. Téměř to uvítal; přinejmenším to dokazovalo, že je stále ještě naživu.

Potom se pokusil pohnut a okamžitě se dožadovala jeho pozornosti široká škála bolestí a bolístek. Ale pokud se odvážil hádat, nezdálo se, že by měl nějakou zlomeninu.

Nato se odvážil otevřít oči, avšak okamžitě je zase zavřel, když zjistil, že zírá přímo do pásky světla, táhnoucí se po Rámově stropě. Jako léčba bolení hlavy se takový pohled rozhodně nedoporučoval.

Tak tam pořád ležel, sbíral síly a zvažoval, za jak dlouho dokáže oči otevřít bez úhony, když se náhle na dosah ruky ozval skřípavý zvuk. Velice zvolna otočil hlavu směrem ke zdroji a odvážil se vzhlédnout — a málem ztratil vědomí znovu.

Nanejvýš pět metrů od něho veliké, krabu podobné stvoření nepochybně pojídalo trosky nebohé Vážky. Když se vzpamatoval, tiše a pomalu se odkutálel od monstra pryč. Očekával, že ho každým okamžikem uchopí do klepet, jen co přijde na to, že by si mohlo opatřit chutnější stravu. Avšak monstrum si ho ani nevšimlo; když Jimmy zvětšil vzdálenost, která je od sebe oddělovala, na deset metrů, opatrně se posadil.

Z větší vzdálenosti mu ten tvor už nepřipadal tak hrozný. Měl nízké, široké tělo asi dva metry dlouhé a jeden široké, podpírané šesti tříčlánkovýma nohama. Jimmy se přesvědčil, že se mýlil, když se domníval, že Vážku požírá; ve skutečnosti ani v náznaku nespatřil žádná ústa. Stvoření ve skutečnosti uklízelo, svých nůžkových klepet používalo k tomu, že šlapací letadlo rozštípalo na malé kousky. Pomocí celé řady manipulátorů, které vypadaly tajemně jako malé lidské ručky, si pak zvíře přemísťovalo úlomky na záda na stále narůstající hromádku.

Ale bylo to vůbec zvíře? Byla to sice Jimmyho první myšlenka, ale teď ho napadlo něco jiného. Krab se choval naprosto účelně a prozrazoval dost vysokou inteligenci; Jimmy neviděl žádný důvod, proč by mělo stvoření řízené pouhými instinkty tak pečlivě sesbírat rozmetané kusy jeho šlapacího letadla — pokud by snad neshromažďovalo materiál na stavbu doupěte.

Upíraje ostražitý pohled na kraba, který ho stále naprosto ignoroval, Jimmy se těžce zvedl na nohy. Několik potácivých kroků ho přesvědčilo, že stále ještě umí chodit, třebaže si nebyl jistý, zda by rychlostí předčil těch šest noh. Potom zapjal rádio, aniž by ho přepadly sebemenší pochybnosti, že nebude fungovat. Náraz, který dokázal přežít on, integrované elektronické obvody jistě ani nepostřehly.

„Řídící středisko,“ řekl tiše. „Slyšíte mě?“

„Díky bohu! Jsi v pořádku?“

„Jenom trochu otřesený. Podívejte se na tohle.“

Obrátil kameru na kraba zrovna včas, aby zachytila závěr likvidace křídla Vážky.