Arthur Clarke - Setkání s Rámou

„Co to k čertu je — a proč to přežvykuje tvoje letadlo?“

„To kdybych věděl! S Vážkou to udělalo krátký proces. Budu se držet opodál, pro případ, že by se tomu zachtělo pustit se do mne.“

Jimmy se pomalu dal na ústup, aniž spustil z kraba oči. Ten se teď pohyboval dokola a dokola ve stále se rozšiřující spirále a zjevně pátral po úlomcích, které třeba přehlédl, a tak si ho Jimmy mohl poprvé prohlédnout od hlavy až k patě.

Teď, když pominul počáteční šok, uznával, že je ta bestie nakonec docela hezká. Pojmenování „krab“, které jí dal úplně mechanicky, možná trochu zavádělo; kdyby nebyla tak nemožně velká, dalo by se jí říkat brouk. Jeho vrchní krunýř měl nádherný kovový lesk; vlastně by mohl odpřísáhnout, že to je kov.

To byl zajímavý nápad. Co když je to robot, a žádné zvíře? S touhle myšlenkou v hlavě se na kraba upřeně zahleděl a zkoumal všechny detaily jeho anatomického uspořádání. Tam, kde měl mít ústa, se nacházela série manipulátorů, které Jimmymu výrazně připomínaly mnohoúčelové nože, pravé potěšení všech horkokrevných chlapců; byly tu kleště, vzorkovnice, rašple, a dokonce cosi, co vypadalo jako vrtačka. Ale tohle samo o sobě ještě nic neznamenalo. Na Zemi je hmyzí říše také vybavena podobnými nástroji a ještě mnoha dalšími. Argumenty, zda robot, anebo zvíře, se mu tím v hlavě dostaly do dokonalé rovnováhy.

Oči, podle nichž by se mohla celá záležitost rozhodnout, ji ponechaly rozpolcenou dokonce ještě víc. Byly zasazené v ochranných důlcích tak hluboko, že se nedalo říct, zda jsou skleněné, anebo ze sklivce. Byly naprosto nevýrazné a překvapivě jasně modré. Ačkoli se proti Jimmymu obrátily několikrát, nikdy se v nich neobjevila ani sebemenší jiskřička zájmu. Podle jeho mínění, které se možná nedokázalo oprostit od předsudků, to odráželo úroveň inteligence tvora. Bytost — ať už robot nebo zvíře — , jež ignoruje lidské stvoření, nemůže být zas tak skvělá.

Krab teď ustal v kroužení a na několik sekund se zastavil, jako by naslouchal jakémusi neslyšitelnému pokynu. Potom se vydal, kuriózním valivým krokem, směrem k Moři. Pohyboval se dokonale po přímce rovnoměrnou rychlostí čtyři či pět kilometrů za hodinu a ušel už asi dvě stě metrů, než Jimmyho stále ještě mírně otřesená mysl zaregistrovala skutečnost, že mu odnáší pryč poslední ubohé pozůstatky jeho milované Vážky. Pustil se do horlivého a rozhořčeného pronásledování.

Jeho počínání nebylo tak naprosto nelogické. Krab mířil k Moři — pokud byla nějaká záchrana vůbec možná, mohla přijít jenom odtamtud. A co víc, Jimmy chtěl zjistit, co podnikne stvoření se svou trofejí; to by možná pomohlo poodhalit něco o motivech jeho počínání a o jeho inteligenci.

Protože byl stále ještě rozbolavělý a ztuhlý, Jimmymu několik minut trvalo, než cílevědomě se pohybujícího kraba dostihl. Když se mu to podařilo, sledoval ho z uctivé vzdálenosti, dokud se neujistil, že nenese nelibě jeho přítomnost. Potom zpozoroval mezi troskami Vážky svou polní láhev a balíček se železnou zásobou, a okamžitě dostal žízeň a hlad.

Před ním utíkalo nemilosrdnou rychlostí pět kilometrů za hodinu jediné jídlo a pití na celé této půlce Rámy. Ať je to seberiskantnější, musí se ho zmocnit.

Opatrně, přímo zezadu, se ke krabovi přiblížil. Zatímco od něho udržoval odstup, studoval složitý rytmus jeho nohou, dokud nedokázal předvídat, kde se která bude kdy nacházet. Když se na to dostatečně připravil, zamumlal rychle „s dovolením“, a prudce vyrazil, aby uchvátil svůj majetek. Jimmymu by se nikdy ani nesnilo, že si někdy vyzkouší, co musí umět kapesní zloději, a úspěch ho potěšil. Celá akce trvala sotva vteřinu a krab ani na okamžik nezvolnil své rovnoměrné tempo.

Zůstal o tucet metrů nazpátek, smočil rty v láhvi a pustil se do žvýkání tyčinky masového koncentrátu. Malé vítězství způsobilo, že se cítil mnohem spokojeněji; teď se dokonce mohl odvážit přemítat i o své ponuré budoucnosti.

Pokud dýchal, měl naději; třebaže si neuměl představit žádný způsob, jímž by ho snad mohli zachránit. Dokonce i kdyby jeho kolegové přepluli přes Moře, jak by se k nim dostal, o půl kilometru níž? „Nějaký způsob už vymyslíme,“ slibovalo mu řídící středisko. „Sráz přece nemůže běžet podél celého Rámy bez přerušení.“ Byl v pokušení odpovědět „Proč ne?“, ale přece jen se mu o tom přemýšlelo snáz.

Jednou z nejpodivnějších věcí při putování uvnitř Rámy bylo, že jste neustále mohli vidět cíl své cesty. Tady zakřivení planety věci neskrývalo — naopak odhalovalo. Za nějakou chvíli Jimmy pochopil, kam krab míří; tam nahoře na pláni, která se zdála před ním stoupat, byla půl kilometru široká jáma. Byla jednou ze tří na Jižním kontinentu; ze Středu se nedalo spatřit, jak jsou hluboké. Všechny nesly pojmenování po význačných měsíčních kráterech a Jimmy se blížil ke Koperníku. Stěží to bylo vhodné pojmenování, neboť scházely krátery obklopující kopce a špička uprostřed. Tenhle Koperník byl pouze hluboká šachta či studna s dokonale svislými stěnami.

Když Jimmy přišel dost blízko, aby mohl nahlédnout dovnitř, spatřil nádrž zlověstné, pochmurně zelené vody přinejmenším půl kilometru hluboko. Ležela asi tak na úrovni hladiny Moře byl by se rád dozvěděl, jestli je s Mořem navzájem propojená.

Vnitřkem studny se vinula dolů spirálovitá rampa, zcela se zařezávající do strmé stěny, takže vzbuzovala velice podobný dojem, jako by to byla drážka v ohromné dělové hlavni. Zdálo se, že má pozoruhodné množství závitů; když je však Jimmy sledoval po několik otáček a byl z toho čím dál víc a víc zmatený, uvědomil si, že to není jedna rampa, nýbrž tři, naprosto nezávislé jedna na druhé a po sto dvaceti stupních od sebe. V jakýchkoli jiných souvislostech než tady v Rámovi by celý záměr působil jenom jako úchvatná architektonická tour de force.

Všechny tři rampy vedly dolů do nádrže a mizely pod neprůhlednou hladinou. Nad místem, kam až dosahovala voda, Jimmy uviděl skupinku černých tunelů či jeskyní; vypadaly dost zlověstně a rád by se byl dozvěděl, jestli jsou obydlené. Co když jsou Rámané obojživelní…

Jak se krab přiblížil k okraji studny, Jimmy se začal domnívat, že sestoupí po jedné z ramp — snad aby přinesl trosky Vážky nějaké bytosti, jež bude schopna vyhodnotit, co to znamená. Namísto toho tvor přistoupil rovnou k okraji, bez známky zaváhání se natáhl téměř polovinou těla nad propast, ačkoli by několikacentimetrová chyba skončila katastrofou — a udělal rychlý, krátký pohyb. Úlomky Vážky se zatřepetaly dolů do hlubiny; když je sledoval, jak letí, objevily se v Jimmyho očích slzy. Je to příliš, pomyslel si hořce, na inteligenci tohoto tvora.

Když se krab vypořádal s odpadky, otočil se a pustil se přímo proti Jimmymu, stojícímu jenom asi deset metrů opodál. Se mnou chce zacházet stejně? zauvažoval. Doufal, že kamera ukazující řídícímu středisku na Středu, jak se přibližuje monstrum, se příliš nechvěje. „Co mi radíte?“ zašeptal s úzkostí, bez velkých nadějí, že by dostal odpověď, která by mu pomohla. Vědomí, že jde o historický okamžik, bylo slabou útěchou, jeho mysl horečně probírala schémata schválená pro takové setkání. Až dosud byla všechna čistě teoretická. Bude prvním člověkem, který ji ověří v praxi.