Arthur Clarke - Setkání s Rámou

Zavraždil jsem cosi nádherného, říkal si Jimmy. Ale Ráma přece zabíjí mě. Vzal jsem si jenom tolik, nač mám naprosté právo.

Kapitán Norton ještě nikdy o žádného muže nepřišel a ani tentokrát to neměl v úmyslu. Dokonce ještě před tím, než se Jimmy vydal k Jižnímu pólu, rozvažoval všechny možnosti jeho záchrany v případě neštěstí; problém se ovšem ukázal jako příliš složitý, než aby na něj našel odpověď. Podařilo se mu jenom tolik, že vyloučil všechna řešení, která se nabízela.

Jak se může člověk spustit z půlkilometrového kolmého srázu, byť v prostředí se sníženou gravitací? S vhodným vybavením — a tréninkem — by to bylo snadné. Ale Endeavour neměla na palubě nastřelovač skob a nikdo nedokázal přijít na žádný jiný v praxi použitelný způsob, jak zavést potřebné stovky stupů do tvrdého, jako zrcadlo hladkého povrchu.

V rychlosti promyslel i krkolomná řešení, některá dost bláznivá. Třeba by mohl vyšplhat nahoru šimpanz vybavený přísavnými botami. Ale dokonce i kdyby se tahle koncepce ukázala proveditelná, jak dlouho by trvalo vyrobit a vyzkoušet potřebné zařízení — a vycvičit šimpanze, aby se je naučil používat? Nevěřil, že by člověk měl dost síly k tomu, aby to dokázal.

Potom se nabízelo použít dokonalejší technické prostředky. Lákavé byly pohonné jednotky od kosmických skafandrů, měly však příliš malý výkon, poněvadž byly vyvinuty jenom pro činnost ve stavu beztíže. Váhu člověka by neunesly, dokonce ani v menší Rámově gravitaci.

Nedala by se pohonná jednotka pro pohyb ve vesmíru vybavit automatickým zařízením, aby vynesla nahoru jenom záchranné lano? Probral tenhle nápad se seržantem Myronem, který ho okamžitě rozstřílel na kusy. Technik poukázal, že by nastaly značné problémy se stabilizací; daly by se sice vyřešit, jenže by to zabralo spoustu času, mnohem víc, než si mohli dovolit.

A co balóny? To vypadalo jako určitá možnost, kdyby vyrobili plášť a dostatečně výkonný tepelný zdroj. Když problém přerostl teoretickou oblast a stal se záležitostí života a smrti, která se dostala do popředí zpráv na všech obydlených planetách, balón byl jediná možnost, kterou Norton nezavrhl.

Zatímco Jimmy putoval podél okraje Moře, polovina všech snílků a bláznů ve sluneční soustavě se ho pokoušela zachránit. Velitelství Kosmického průzkumu zvažovalo všechny návrhy a přibližně jeden z tisíce odesílalo dále na Endeavour. Návrh dr. Carlisla Perery dorazil hned dvakrát — jednou prostřednictvím vlastní komunikační sítě Kosmického průzkumu, a jednou přes PLANETKOM, jako BLESKOVÝ HOVOR S RÁMOU. Vědci trvalo najít řešení přibližně pět minut a počítači jednu milisekundu strojového času.

Kapitán Norton si nejprve pomyslil, že je to žert a to velice hloupý. Potom si všiml jména odesílatele a připojených výpočtů, a náhle mu všechno došlo.

Podal zprávu Karlu Mercerovi.

„Co si o tom myslíš?“ zeptal se tak neutrálním tónem, jak jenom dokázal.

Karl ji rychle přečetl, potom řekl: „Ať se propadnu na místě! Má pravdu, samozřejmě!“

„Jsi si tím jistý?“

„Měl pravdu v případě bouře, nebo ne? Mělo nás to napadnout. Já se snad zblázním.“

„Nebudeš sám. Další problém je — jak to šetrně povědět Jimmovi?“

„Myslím, že zatím ne… až v poslední chvíli. Já aspoň bych tomu tak dal přednost, kdybych byl na jeho místě. Říct mu jenom tolik, že pomoc je na cestě.“

Ačkoli Jimmy viděl přes celou šířku Válcového moře a znal v zásadě směr, jímž se Resolution blížila, nezahlédl malý člun dříve, dokud neproplul okolo New Yorku. Zdálo se neuvěřitelné, že unese šest mužů a veškeré zařízení, jež vezli k jeho záchraně.

Když byl jenom kilometr daleko, rozeznal kapitána Nortona a začal mávat. O něco později zahlédl i kapitán jeho a zamával v odpověď.

„Těší mě, že jsi v dobré pohodě, Jimmy,“ volal rádiem, „slíbil jsem ti, že tě tu nenechám. Tak už mi věříš?“

Ne tak úplně, pomyslil si Jimmy; až do této chvíle byl pořád zvědavý, jestli to všechno není jenom milosrdný podfuk, aby mu udrželi morálku. Jenže kapitán by se neplavil přes Moře jenom proto, aby se s ním rozloučil. Určitě něco vymyslel.

„Uvěřím vám, kapitáne,“ řekl, „až budu dole na palubě. Neřekl byste mi teďka laskavě, jak to provedu?“

Resolution nyní sto metrů od úpatí srázu zpomalovala; pokud Jimmy mohl posoudit, nevezla žádnou neobvyklou výbavu — ačkoli si zas nebyl tak jistý, co očekával, že uvidí.

„Promiň nám to, Jimmy — ale nechtěli jsme, aby sis lámal hlavu s příliš mnoha záležitostmi.“

Tohle tedy znělo zlověstně; kam tím k čertu míří?

Resolution zůstala stát, padesát metrů od srázu a pět set pod ním; Jimmy viděl kapitána Nortona téměř z ptačí perspektivy, jak hovoří do mikrofonu.

„Je to takhle, Jimmy. Je to naprosto bezpečné, ale bude to vyžadovat pevné nervy. Víme, že je máš jako provazy. Skočíš dolů.“

„Pět set metrů!“

„Ano, ale jenom v polovině zemské přitažlivosti.“

„Tak — už jste někdy spadl na Zemi z dvou set padesáti?“

„Drž klapačku, nebo ti škrtnu příští dovolenou. Měl sis to spočítat sám… je to jenom otázka rychlosti dopadu. Ve zdejší atmosféře nemůžeš dosáhnout větší rychlosti než devadesáti kilometrů za hodinu — ať padáš dvě stě nebo dva tisíce metrů. Devadesátka je sice o trošku víc, než aby to bylo příjemné, ale to už nějak zvládneme. Tak poslouchej dobře, budeš to muset udělat takhle…“

„Poslouchám,“ řekl Jimmy. „Bylo by lepší, kdyby to dopadlo dobře.“

Víckrát už kapitána nepřerušil a nic nepoznamenal, ani když Norton skončil. Ano, smysl to dávalo, a bylo to tak absurdně jednoduché, že to vyžadovalo génia, aby na to přišel. A taky možná člověka, kterého nečekalo, že to bude muset provést sám…

Jimmy nikdy nezkoušel hloubkové potápění, ani neskákal s opožděným otevřením padáku, což by mu poskytlo pro skok určitou psychologickou průpravu. Člověku se může stokrát tvrdit, že přejít po prknu přes propast je naprosto bezpečné — i kdyby byly všechny výpočty bezvadné, pořád to nebude schopen provést. Teď už Jimmy chápal, proč kapitán hovořil o podrobnostech jeho záchrany tak vyhýbavě. Nechtěl mu dát čas, aby se tím užíral, nebo aby si proti skoku vymýšlel námitky.

„Nechci na tebe spěchat,“ řekl Nortonův naléhavý hlas o půl kilometru níž. „Ale čím dřív, tím líp.“

Jimmy pohlédl na svůj drahocenný suvenýr, jedinou květinu na celém Rámovi. Velice pečlivě ji zabalil do svého špinavého kapesníku, látku zavázal na uzel a hodil ji přes okraj srázu.

Snášela se dolů tak pomaloučku, že to dávalo odvahu, ale pád také trval velice dlouho, stávala se menší a menší a menší, až mu zmizela z dohledu. Pak však Resolution vyrazila vpřed a Jimmy pochopil, že květinu zahlédli.

„Nádhera!“ zvolal nadšeně kapitán. „Jsem si jistý, že ji pojmenují po tobě. Tak dobře — čekáme…“

Jimmy si svlékl košili — jedinou součást oděvu, kterou nosili v tomhle nyní tropickém klimatu na horní části těla — a pečlivě ji rozprostřel. Během svého putování ji několikrát užuž zahodil; nyní mu možná pomůže zachránit život.

Naposledy se ohlédl k dutému světu, který prozkoumal docela sám, a ke vzdáleným, zlověstným vrcholům Velkého a Malých rohů. Potom pravou rukou pevně uchopil košili, rozběhl se a skočil přes sráz co nejdál.