Arthur Clarke - Setkání s Rámou

Teď nebylo třeba s ničím zvlášť spěchat, měl plných dvacet sekund, během nichž mohl tenhle zážitek vychutnat. Ale nemarnil čas, poněvadž vítr kolem něj sílil a Resolution se v jeho zorném poli pomalu zvětšovala. Uchopil košili oběma rukama a natáhl paže nad hlavu, takž ženoucí se vzduch oděv vyplnil a dul košilí jako prázdnou trubkou.

Jako padák by sotva slavila úspěch; těch pár kilometrů za hodinu, jež ubrala z jeho rychlosti, se sice hodilo, ale životně důležité nebyly. Plnila však mnohem důležitější úkol — udržovala mu tělo ve svislé poloze, takže se do vody zapíchne rovně.

Pořád se nemohl zbavit dojmu, že se vůbec nepohybuje, ale že se voda žene zezdola nahoru proti němu. Jakmile se odhodlal, už neměl strach; skutečně, trochu se zlobil na kapitána, že ho udržoval v nevědomosti. Copak si doopravdy myslel, že by se bál skočit, kdyby o tom příliš dlouho hloubal?

V poslední chvíli upustil košili, zhluboka nabral dech a ucpal si rukama ústa a nos. Jak ho instruovali, vypjal tělo jako strunu a nohy pevně přimkl k sobě. Vlétl do vody jako hladce vržené kopí…

„Bude to úplně totéž,“ sliboval mu kapitán, „jako když na Zemi skočíš z věže. Nic víc — když dobře dopadneš na hladinu.“

„A co když ne?“ zeptal se.

„Pak se budeš muset vrátit zpátky a zkusit to ještě jednou.“

Cosi ho tlouklo do nohou — ostře, ale ne zas tak moc. Tělo mu rvalo milión úskočných rukou, v uších se mu ozýval řev, narůstající tlak — a třebaže měl oči pevně zavřené, zjišťoval, že jak se řítí dolů do hlubin Válcového moře, kolem něj se snáší tma.

Ze všech sil začal plavat vzhůru směrem k vyhasínajícímu světlu. Nemohl otevřít oči na delší dobu než jenom mrknout; jakmile to udělal, jedovatá voda pálila jako kyselina. Připadalo mu, že se už s vodou rve po celé věky, a několikrát ho přepadla děsuplná noční můra, že ztratil orientaci a ve skutečnosti plave směrem dolů. Potom riskl další rychlý pohled, a světlo bylo pokaždé silnější.

Když se dostal na hladinu, oči měl stále pevně sevřené. Nabral plnými ústy drahocenný vzduch, převalil se na záda a rozhlédl se.

Resolution se k němu hnala na plné obrátky; během několika sekund ho uchopily horlivé ruce a vytáhly ho na palubu.

„Napil ses?“ zeptal se ho starostlivě kapitán.

„Myslím, že ne.“

„Ale stejně si vypláchni ústa tímhle. To bude dobré. Jak se cítíš?“

„Já opravdu nevím. Za minutu vám to povím. Ach, díky, vám všem.“ Ještě ani minuta neuplynula a Jimmy věděl až příliš dobře, jak se cítí.

„Dělá se mi zle,“ přiznal se nešťastně. Jeho zachránci se tvářili nedůvěřivě.

„Za úplného bezvětří — na klidném a rovném moři?“ užasla seržantka Barnesová, jíž připadalo, že se její umění přímo odráží na Jimmyho stavu.

„Těžko tomu říkat rovné,“ ozval se kapitána mávl paží podél pásu vody, v kruhu protínajícím oblohu. „Ale nestyď se — možná že ses trochu toho svinstva napil. Zbav se toho co nejrychleji.“

Jimmy se stále ještě namáhal, zcela nehrdinsky a bezúspěšně, když náhle na obloze za nimi zaplápolalo světlo. Všechny oči se obrátily k Jižnímu pólu a Jimmy okamžitě zapomněl na to, že mu je špatně. Rohy znovu spustily svůj ohňostroj.

Objevily se kilometrové stuhy ohně, tančící od centrální špičky k jejím menším družkám. Blesky se začaly opět majestátně otáčet, jako by neviditelné tanečnice kroužily se svými stuhami okolo elektrických májek. Ale teď začaly zrychlovat, létaly rychleji a rychleji, až splynuly do plápolajícího světelného kuželu.

Byla to podívaná, jež naplňovala všechny mnohem větší posvátnou hrůzou než všechno, co až dosud kdy spatřili, a přinášela s sebou vzdálený a ohlušující praskot, který doplňoval dojem ohromných, nepřemožitelných sil. Pastva pro oči trvala asi pět minut, potom zhasla stejně náhle, jako by kdosi otočil vypínačem.

„Rád bych věděl, co si o tomhle pomyslí Výbor Ráma,“ zamumlal Norton, aniž se výslovně obracel k někomu určitému. „Má na to někdo z vás nějakou teorii?“

Na odpověď už nezbyl čas, protože ve stejný okamžik volalo velice vzrušeně řídící středisko.

„Resolution! Jsi v pořádku? Cítili jste to?“

„Cítili co?“

„Myslíme si, že to bylo zemětřesení — muselo se to stát v okamžiku, kdy končil ten ohňostroj.“

„Nějaké škody?“

„Myslím, že ne. Nebylo to zas tak divoké — ale trošku nás to vytřáslo.“

„My jsme necítili vůbec nic. Ale ani bychom nemohli, tady venku na Moři.“

„Ovšem, jsem to pitomec. Tak jako tak, teď se zdá všude klid… až do příště.“

„Ano, až do příště,“ ozval se Norton jako ozvěna. Ráma byl stále záhadnější a záhadnější, čím víc toho o něm věděli, tím méně mu rozuměli.

Náhle se od kormidla ozval výkřik.

„Kapitáne — podívejte — nahoře na obloze!“

Norton zvedl oči a rychle přelétl kruh Moře. Nespatřil nic, dokud nedospěl pohledem téměř k zenitu a nezahleděl se na opačnou stranu Rámy.

„Můj bože,“ zašeptal pomalu, poněvadž si uvědomil, že to „příště“ už je skoro tady.

Dolů věčnou křivkou Válcového moře se proti nim hnala cunami.

Dokonce i ve chvíli otřesu se hlavní Nortonův zájem upíral k lodi.

„Endeavour!“ volal. „Podejte hlášení!“

„Všechno v pořádku, kapitáne,“ zněla uklidňující odpověď od zástupce pro výzkum. „Cítili jsme slabé zachvění, ale nic, co by mohlo způsobit nějakou škodu. Ráma trochu změnil polohu — můstek říká asi o žádnou celou dvě desetiny stupně. Také se domnívají, že se nepatrně změnila rychlost rotace — za pár minut budeme mít přesné údaje.“

Tak tohle je začátek všeho, co má přijít, pomyslel si Norton, nastává o hodně dřív, než jsme očekávali; pořád jsme hezký ku cesty od perihélia a logického okamžiku pro změnu dráhy. Jenže teď se tu nepochybně něco chystá, ladí a dává do pořádku — a možná zažijeme ještě další otřesy.

Mezitím tam nahoře na zakřivené vodní hladině, jež neustále vzbuzovala dojem, že se zřítí z oblohy dolů, se následek toho prvního stával až příliš patrný. Vlna byla pořád ještě asi deset kilometrů daleko a rozpínala se po celé šířce Moře od severního až po jižní břeh. U pobřeží se proměňovala v pěnící bílou stěnu, ale v hlubších vodách to byla jenom sotva patrná modrá linka, pohybující se mnohem rychleji než při obou březích. Odpor na pobřežních mělčinách ji už prohnul jako luk, jehož střední část se vzdouvala stále dál a dál kupředu.

„Seržantko,“ řekl naléhavě Norton. „Tohle je váš obor. Co můžeme podniknout?“

Seržantka Barnesová prám zastavila a usilovně promýšlela situaci. Její výraz, jak Norton s úlevou zjišťoval, nenesl žádné známky zděšení — jenom silné radostné vzrušení jako u zkušeného atleta před důležitým závodem.

„Kéž bych tak měla sonar,“ řekla. „Kdybychom byli v hluboké vodě, neměli bychom se čeho strachovat.“

„Pak je všechno v pořádku. Pořád jsme ještě čtyři kilometry od břehu.“

„Doufám, ale ráda bych si všechno promyslela.“

Znovu zapjala pohon a obrátila Resolution tak, že mířila přímo proti blížící se vodě. Norton odhadoval, že rychle se pohybující ústřední část k nim dospěje dříve než za pět minut, už však také chápal, že neznamená žádné vážné nebezpečí. Byl to jenom ženoucí se zlomek vlnky asi metr vysoký, který člun sotva rozhoupe. Skutečnou hrozbu znamenaly pěnící stěny zůstávající daleko pozadu.