Arthur Clarke - Setkání s Rámou

Pokud je tomu tak, Endeavour se samozřejmě musí připravit okamžitě odrazit — takhle se to říká o kosmických lodích? Dokud je fyzicky spojena s Rámou, nachází se možná ve velice vážném nebezpečí. Chápu, že kapitán Norton si je už dobře vědom této možnosti, avšak domnívám se, že bychom mu přesto měli odeslat varování.“

„Děkuji pěkně, profesore Davidsone. Ano — doktor Solomons.“

„Rád bych k tomu něco poznamenal,“ řekl historik vědy. „Jak se zdá, Ráma změnil rychlost rotace, aniž při tom použil nějakých trysek či reaktivního zařízení. Zůstávají tedy jenom dvě možnosti, řekl bych.

Ta první je, že má uvnitř gyroskopy anebo něco jim rovnocenného. Musí být ohromné, kdepak asi jsou?

Druhá možnost — která by naši fyziku obrátila dočista vzhůru nohama — je ta, že má pohonný systém nikoli reaktivní. Ten takzvaný kosmický pohon, ve který profesor Davidson nevěří. V tom případě může být Ráma schopen dokázat téměř všechno. Budeme naprosto neschopni anticipovat jeho chování, a to dokonce i na prostě fyzikální úrovni.

Diplomaté byli očividně touto výměnou názorů tak trochu vyvedeni z konceptu a astronom si nedal ani tu práci, aby se hlásil o slovo. Dnes si přece už opotřeboval ruku ažaž.

„Budu se držet fyzikálních zákonů, jestli vám to nevadí, dokud se jich nebudu nucen vzdát. Jestli jsme v Rámovi nenalezli žádné gyroskopy, nedívali jsme se možná dost pečlivě, anebo na správné místo.“

Velvyslanec Bose zahlédl, že se doktor Perera stává netrpělivým. Pouštět se do spekulací sice exobiologa normálně oblažovalo jako kohokoli jiného; avšak teď poprvé měl bytelná fakta. Jeho dlouho chudobná věda zbohatla přes noc.

„Výborně — jestli už nejsou žádné jiné připomínky — vím, že doktor Perera má několik důležitých informací.“

„Děkuji vám, pane velvyslanče. Jak jste všichni viděli, konečně jsme získali exemplář rámanského života a zblízka jsme pozorovali několik dalších. Doktorka Ernstová, šéflékařka na Endeavour, odeslala kompletní hlášení o tvorovi podobném pavouku, kterého pitvala.

Současně musím říct, že některé její nálezy mě vyvedly z míry, a za jiných okolností bych jim odmítl uvěřit.

Pavouk je rozhodně z organické látky, ačkoli se jeho chemické složení v mnoha ohledech odlišuje od našeho — obsahuje značné množství lehkých kovů. A přece váhám označit ho za zvíře, a to z několika zásadních důvodů.

Předně se zdá, že nemá ani ústa, ani žaludek, ani střeva — žádnou trávicí soustavu! Stejně tak ani dýchací, nemá žádné plíce ani krev, nemá rozmnožovací soustavu…

Budete možná zvědaví, co tedy vlastně má. No dobře, má jednoduchou muskulaturu, pomocí níž ovládá svoje tři nohy a tři bičovité úponky či tykadla. Má mozek — poměrně složitý, vesměs spjatý s pozoruhodně vyvinutou trojokou optickou soustavou. Ale osmdesát procent těla sestává z pláství tvořených velkými buňkami, a tohle je právě ta věc, která tak nepříjemně překvapila doktorku Ernstovou na počátku pitvy. Kdyby při ní stálo víc štěstí, byla by možná včas poznala, oč jde, protože tohle je jediná rámanská struktura, která se skutečně vyskytuje i na Zemi — i když jenom u hrstky mořských živočichů.

Největší část pavouka je tedy jednoduše baterie, velice podobná tomu, co nalézáme v elektrických článcích a u rejnoků. Avšak v tomto případě zjevně není využívána k obraně. Je to pavoukův energetický zdroj. A tady vidíme, proč si nemusí opatřovat potravu ani dýchat; nepotřebuje primitivní zařízení. A mimochodem, znamená to, že ve vakuu by se cítil úplně jako doma…

A tak máme před sebou tvora, který po všech stránkách není nic víc než pohyblivé oko. Nemá žádné orgány k činnosti, ty úponky jsou příliš nanicovaté. Kdybych je měl funkčně charakterizovat, řekl bych, že jsou pouhým průzkumným zařízením.

Jeho chování této charakteristice dozajista vyhovuje. Všichni pavouci nedělají nic jiného, než že pořád pobíhají kolem dokola a kdeco okukují. A to je taky všechno, co dělat mohou…

Avšak ostatní zvířata se od nich odlišují. Krabi, hvězdice, žraloci — nebo jak jim chcete říkat — mohou nepochybně zasahovat do svého životního prostředí a zdá se, že jsou specializovaní na různé funkce. Domnívám se, že jsou také na elektřinu, poněvadž, podobně jako pavouk, nevypadají, že by měli nějaká ústa.

Jsem si jist, že si uvědomujete, jaké problémy z toho vyplývají naší biologii. Mohou se takoví tvorové vyvinout přirozenou cestou? Myslím, že v žádném případě ne. Zdá se, že byli zkonstruováni jako stroje pro plnění specifických úkolů. Kdybych je musel charakterizovat, řekl bych, že to jsou roboti — biologičtí roboti — , něco, co nemá pozemskou analogii.

Jestli je Ráma kosmická loď, snad tvoří součást jeho posádky. Co se týče toho, jak se rodí — anebo tvoří — , tak to vám nepovím. Ale můžu si zatipovat, že odpověď se nachází tam v New Yorku. Kdyby mohl kapitán Norton se svými muži vyčkávat dostatečně dlouho, střetal by se možná s tvory stále složitějšími a složitějšími, jejichž chování by se nedalo předem předvídat. Někde na téhle vývojové větvi by se setkali se samotnými Rámany — vlastními tvůrci tohoto světa.

Když se děje tohle, pánové, není o tom vůbec pochyb…“

Kapitán Norton tvrdě spal, když ho z příjemného snu vytrhlo komunikační zařízení. Trávil právě dovolenou s rodinou na Marsu, přelétávali děsivý, sněhovou čepičkou pokrytý vrcholek Nix Olympiky — největší sopky v celé sluneční soustavě, malý Vilda se zrovna chystal, že mu něco řekne; teď se už nikdy nedozví, co to bylo.

Sen se rozplynul, realitu představoval důstojník, který ho nahoře na lodi zastupoval.

„Promiňte, že vás budím, kapitáne,“ řekl zástupce pro výzkum Kirchoff. „Blesková zpráva z hlavního stanu, přednost tři A.“

„Tak mi to pověz,“ odvětil ospale Norton.

„Nesmím. Je kódovaná — pouze k rukám kapitána.“

Norton se okamžitě probral. Takovou zprávu obdržel za celou svou kariéru jenom třikrát, a pokaždé z toho byly potíže.

„Sakra!“ řekl. „Co budeme dělat?“

Jeho zástupce se nenamáhal s odpovědí. Oba dokonale chápali, v čem je problém; s něčím takovým Lodní řády prostě nepočítaly. Za normálních okolností se kapitán nikdy nevzdálil od své pracovny a od šifrovacího sešitu ve svém příručním sejfu déle než pár minut. Kdyby Norton vyrazil nyní, mohl se dostat zpátky na loď — vyčerpaný — za čtyři nebo pět hodin. Tohle nebyl ten pravý způsob, jak naložit s bleskovou zprávou o přednosti AAA.

„Jerry,“ řekl po chvíli. „Kdo sedí v ústředně?“

„Nikdo, přijal jsem ten hovor sám.“

„Vypnul‘s záznam?“

„Podle výjimky v Řádech, ano.“

Norton se usmál. Jerry byl ten nejlepší zástupce, se kterým kdy spolupracoval. Myslel na všechno.

„Výborně. Víš, kde je můj dešifrátor. Pak mi zavolej.“

Následujících deset minut čekal jak nejtrpělivěji uměl, pokoušel se — bez velkého úspěchu — myslet na jiné starosti. Přímo nenáviděl, když se duševní úsilí vynakládalo zbytečně; bylo krajně nepravděpodobné, že by dokázal uhodnout obsah zprávy, která právě dorazila, a dost brzy se ho dozví. Potom se může začít starat účinněji.