Arthur Clarke - Setkání s Rámou

Kapitán Norton kdysi na Merkuru byl a Merkur na něho udělal ohromný dojem — stejně jako na většinu návštěvníků — , mezi Merkuřany si získal i mnoho přátel. V Port Luciferu se zamiloval do jedné děvy a rozjímal dokonce o tom, že s ní podepíše na tři roky smlouvu, avšak odpor rodičů ke komukoli původem za oběžnou dráhou Venuše byl příliš silný. Bylo to jenom dobře.

„Tříáčková zpráva ze Země, kapitáne,“ ozval se můstek. „Mluvený záznam a šifrovaný text od vrchního velitele. Můžete ji převzít?“

„Potvrďte příjem, text zaznamenejte a mně předejte mluvený záznam.“

„Prosím.“

Hlas admirála Hendrixe zněl klidně a věcně, jako by vydával běžný letový rozkaz, a neměl co dělat s naprosto výjimečnou situací za celou historii dobývání vesmíru. Ostatně, on nebyl deset kilometrů od bomby.

„Vrchní velitel kapitánu Endeavour. Předkládám stručný přehled situace, jak se nám právě jeví. Je vám známo, že se Valné shromáždění sejde ve 14,00 a že budete jednání sledovat. Je možné, že potom budete muset přistoupit k akci, bez konzultace; proto tahle instruktáž.

Analyzovali jsme fotografie, které jste nám poslali; nosič je běžná kosmická sonda, přizpůsobená pro velké zrychlení a vybavená pravděpodobně laserovým zařízením pro zvýšení startovní rychlosti. Velikost a hmotnost odpovídá vodíkové bombě ráže 500 až 1000 megatun; Merkuřané ji používají do sto megatun běžně při důlních pracích, takže montáž takové hlavice jim nepůsobila žádné potíže.

Naši odborníci taky odhadují, že tohle je minimální velikost, nutná ke spolehlivé destrukci Rámy. Kdyby hlavice detonovala v nejtenčím místě pláště — pod Válcovým mořem — , trup se rozerve a zkázu tělesa dokončí rotace.

Předpokládejme, že Merkuřané, jestliže takový čin plánují, vám dají dostatečnou lhůtu k vyklizení Rámy. Pro vaši informaci, gama záření z takové bomby vás může ohrozit až do okruhu jednoho tisíce kilometrů.

Jenže tohle není nejzávažnější nebezpečí. Úlomky Rámy, vážící celé tuny a odletující rychlostí téměř tisíc kilometrů za hodinu, vás mohou zničit v nelimitovatelné vzdálenosti. Proto vám doporučujeme, abyste se drželi na ose rotace, poněvadž tímto směrem se žádné úlomky odtrhávat nebudou. Přiměřená mez bezpečnosti by měla být deset tisíc kilometrů.

Tato zpráva nemůže být odposlouchávána; jde přes multiplexní pseudoslepý kanál, takže můžu hovořit nešifrovanou řečí. Vaše odpověď už možná bezpečná nebude, takže dodržujte utajení a pokud bude třeba, použijte kódu. Ozvu se okamžitě po skončení rozpravy ve Valném shromáždění. Vrchní velitel. Konec relace. Vypínám.“

Podle historických knížek — ačkoli tomu stejně nikdo doopravdy nevěřil — bývaly doby, kdy stará Organizace spojených národů mívala 172 členů. Organizace spojených planet měla pouhých sedm, ale i to se někdy zdálo ažaž. V pořadí podle vzdálenosti od Slunce do ní patřil Merkur, Země, Měsíc, Mars, Ganymedes, Titan a Triton.

Seznam členů obsahoval mnoho opomenutí a nejasností, jež pravděpodobně napraví budoucnost. Kritikové neúnavně poukazovali na to, že větší část Organizace spojených planet nejsou vůbec žádné planety, nýbrž měsíce. A jak je směšné, že nejsou zastoupeni čtyři giganti, Jupiter, Saturn, Uran a Neptun…

Jenže na plynných gigantech nikdo nežil a je docela možné, že nikdy ani žít nebude. To samé mohla být pravda o další velké nepřítomné, o Venuši. Dokonce i ti největší nadšenci mezi planetárními inženýry se shodovali, že než se zkrotí Venuše, potrvá to ještě celá staletí; mezitím už padla do oka Merkuřanům a ti s ní nepochybně ve svých dlouhodobých plánech počítali.

Separátní zastoupení Země a Měsíce bylo také jablkem sváru; ostatní členové namítali, že to soustřeďuje příliš mnoho moci do jedné končiny sluneční soustavy. Jenže na Měsíci žilo víc lidí než na všech ostatních planetách s výjimkou Země samé — a byl sídelním místem OSP. A co víc, Země se s Měsícem sotvakdy na čemkoli shodla, a tak nebylo pravděpodobné, že by utvořili nějaký nebezpečný blok.

Mars měl pod svou správou asteroidy — vyjma skupiny Ikara, kterou měl pod dohledem Merkur — a hrstky těch s perihéliem až za Saturnem, na něž si dělal nároky Titan. Jednoho dne se větší asteroidy, jako Pallas, Vesta, Juno a Ceres, stanou dost důležité na to, aby měly své vlastní vyslance, a členství v OSP pak dosáhne dvouciferného čísla.

Ganymedes zastupoval nejen Jupitera — a tudíž více hmoty, než dělal celý zbytek sluneční soustavy dohromady — , ale také zbývajících asi padesát Jupiterových měsíců, pokud člověk započítával momentální kořisti z pásu asteroidů — o tohle se neustále přeli právníci. Stejným způsobem pečoval Titan o Saturn, o jeho prstence a o dalších třicet plus ještě pár satelitů.

Triton měl postavení dokonce ještě složitější. Veliký Neptunův měsíc byl nejvzdálenějším tělesem ve sluneční soustavě se stálým osídlením; tím pádem seděl jeho ambasador na značném počtu židlí. Zastupoval Uran a jeho osm měsíců (dosud žádný obydlený), Neptun a jeho tři další satelity, Pluta, jeho jediný měsíc a osamělou Persefonu bez satelitu. Pokud by byly planety ještě za Persefonou, také by za ně přebíral odpovědnost Triton. A jako by to pořád ještě nestačilo, velvyslanec Vzdálených temnot, jak se mu také někdy říkávalo, byl občas slyšen, jak se kňouravě dožaduje: „A co komety?“ Všeobecně se usuzovalo, že tenhle problém se může odložit, aby jej vyřešila budoucnost.

Jenže v jednom konkrétním ohledu, budoucnost už nastala. Podle některých nomenklatur Ráma byl kometou; to byli jediní návštěvníci z mezihvězdných hlubin a mnozí putovali po hyperbolických drahách ještě bližších ke Slunci než Rámova. Kdejaký expert na kosmické právo by z toho dokázal vytřískat velice krásný případ — a merkurský velvyslanec byl jedním z nejlepších.

„Udělujeme slovo Jeho Excelenci velvyslanci z Merkura.“

Jak byli delegáti rozmístěni zprava doleva v pořadí podle vzdálenosti od Slunce, Merkuřan seděl hned po prezidentově pravici. Až do poslední chvilky se domlouval se svým počítačem; teď sňal synchronizační brýle, jež dovolovaly jen jemu, aby přečetl informace na obrazovce. Sebral svůj poznámkový blok a křepce vyskočil na nohy.

„Pane prezidente, vzácní kolegové delegáti, rád bych začal stručným přehledem situace, které nyní musíme čelit.“

U některých delegátů fráze „stručný přehled“ vyvolala vzpomínku na tichý povzdech mezi všemi posluchači; avšak každý věděl, že Merkuřané udělají přesně to, co řeknou.

„Gigantická kosmická loď anebo umělý asteroid, pokřtěný Ráma, byla zjištěna už déle než před jedním rokem v oblasti za Jupiterem. Nejprve jsme se domnívali, že je to přírodní těleso, pohybující se po hyperbolické dráze, po které se přežene okolo Slunce a nazpátek ke hvězdám.

Když jsme odhalili jeho skutečnou podstatu, loď Průzkumu sluneční soustavy Endeavour dostala rozkaz, aby na něm přistála. Jsem si jistý, že všichni budeme blahopřát kapitánu Nortonovi a jeho posádce k tomu, jak zdatně zvládli svůj unikátní úkol.

Zpočátku jsme se domnívali, že je Ráma mrtvý — zmrzlý po tolik stovek tisíců let, že už nemá možnost znovu ožít. To je možná pořád pravda, ve smyslu přísně biologickém. Panuje, zdá se, všeobecná jednota názorů mezi lidmi, kteří se těmito záležitostmi zaobírají, že žádný živý organismus na jakékoli úrovni vyspělosti nemůže přežít v anabióze více než několik málo století. Dokonce i při teplotě absolutní nuly způsobují reziduální pochody vyhlazení příliš mnoha buněčných informací, než aby to umožňovalo oživení. Tudíž se zdálo, ačkoli byl Ráma nesmírně důležitý po stránce archeologické, že nepředstavuje žádný významnější problém astropolitický.