Ivan Jefremov - Mlhovina v Andromedě

Z dálky se přibližoval a každou vteřinu narůstal temný povrch cizí planety. Byla to neobyčejně vzácná soustava podvojné hvězdy, kde se dvě slunce vzájemně tak vyrovnávala, že oběžná dráhy jejich planety byla pravidelná a mohl na ní vzniknout život. Obě slunce, oranžové i fialové, byla menší než naše, a ledy zamrzlého moře v jejich záři se zdály rudé. Na úpatí plochých černých hor se rýsovala v záhadných fialových záblescích obrovská přízemní budova. Zorný paprsek se opřel do plošinky na střeše, jako by ji pronikal, a Pozemšťané uviděli člověka s šedivou pletí a kulatýma sovíma očima, obrostlýma jemným stříbřitým chmýřím. Byl vysoké postavy, ale tělo měl tenounké a dlouhé končetiny vypadaly jako tykadla. Člověk nehezky trhl hlavou, jako by se ve spěchu klaněl, upřel na obrazovku oči, lhostejně jako objektivy, a rozevřel bezertá ústa, jež přikrýval zobák ve tvaru nosu, potažený měkkou kůží. Současně zazněl melodický a něžný hlas automatického překladatele.

„Zaf Ftet, vedoucí vnější informační stanice 61. Soustavy v Labuti. Dnes vysíláme pro žlutou hvězdu COL 3388+04ŽF… Vysíláme pro…“

Dar Veter i Junij Ant na sebe pohlédli a Mven Mas na okamžik sevřel Vetrovo zápěstí. COL 3388-04ŽF — to byly galaktické poznávací značky Země, či správněji, poznávací značky sluneční planetární soustavy. Pozorovatelé z jiných světů ji kdysi pokládali za jediného satelita, který oběhne kolem Slunce za padesát devět pozemských let. Jednou za tu dobu se totiž Jupiter a Saturn dostanou za sebe na jedné straně Slunce a vychylují je tak zřetelně z jeho dráhy, že to astronomové na blízkých hvězdách mohou pozorovat. Stejného omylu se dopouštěli i naši astronomové vůči mnoha jiným planetárním soustavám, jejichž existence při různých hvězdách byla objevena už v dávných dobách.

Junij Ant s větším spěchem než na začátku vysílání přezkoumal seřízení zápisového stroje a údaje přístrojů OES, které chránily elektronové spoje. Lhostejný hlas elektronového překladatele pokračoval:

„Zachytili jsem v naprostém pořádku vysílání z hvězdy…“ znovu se ozvala sprška čísel a přerývaných zvuků, „úplně náhodou, mimo dobu, kdy vysílá Veliký Okruh. Oni ještě nedešifrovali řeč Okruhu a plýtvají zbytečně energií v hodinách, kdy vysílačky Okruhu mlčí. Odpověděli jsme jim v intervalech jejich vlastních přenosů; výsledky budou známy přibližně za tři desetiny sekundy…“ Hlas utichl. Signální přístroje hořely dál, jen malé zelené oko zhaslo.

„Poruchy při vysílání nedovedeme ještě vysvětlit. Možná, že mezi námi probíhá neutrální pole, o němž astronauti vyprávějí úplné legendy,“ poučil Vedu Junij Ant.

„Tři desetiny galaktické vteřiny, to znamená čekat asi šest set let,“ zabručel nevrle Dar Veter. „To je zajímavé, ale k čemu je nám to dobré?“

„Pokud jsem to pochopil, hvězda, s níž se spojili, je Epsilon Tukana v souhvězdí jižního nebe,“ ozval se Mven Mas. „Je vzdálena devadesát parseků, tj. blízko hranic našeho trvalého styku s ostatními světy. Dál než k Denebu naše spojení zatím nesahá.“

„Ale posloucháme přece vysílání ze středu Galaxie i z kulových hvězdokup?“ zeptala se Veda Kong.

„Jenom nepravidelně, když je náhodou zachytíme, nebo prostřednictvím záznamových strojů ostatních členů Okruhu, kteří vytvořili jakýsi protáhlý řetěz v prostoru Galaxie,“ odpověděl Mven Mas.

„Zprávy, odeslané před tisíci a desetitisíci lety, se v prostoru neztrácejí, a nakonec nás přece dostihnou,“ dodal Junij Ant.

„To ale znamená, že posuzujeme život a znalosti lidí na velmi vzdálených světech se značným zpožděním, které třeba u oblasti kolem středu Galaxie činí dvacet tisíc let?“

„Ano, ať už posloucháme vysílání prostřednictvím záznamových strojů z blízkých světů, nebo je zachytíme našimi stanicemi, vždycky vidíme vzdálené světa tak, jak vypadaly v pradávných dobách. Vidíme lidi, kteří už dávno zemřeli, a jejich svět na ně dávno a dávno zapomněl!“

„cožpak my, kteří jsme ovládli přírodu, jsme tady bezmocni?“ rozhořčila se dětsky Veda. „Což nemůžeme dostihnout vzdálené světy jinak, jinými prostředky, než fotonovým nebo vlnovým paprskem?“

„Jak vás chápu, Vedo!“ zvolal Mven Mas.

„V Akademii Nejvyšších Znalostí pracují na projektech, jak překonat prostor, čas a tíži nejhlubšími principy kosmu,“ vmísil se do řeči Dar Veter, „ale nedošli ještě do stadia pokusů a nedokázali…“

Zelené oko se znenadání rozsvítilo a Vedě se znovu zatočila hlava, když viděla, jak se obrazovka propadla do bezedné propasti vesmíru.

Přesně ohraničené kraje obrazu dokazovaly, že jde o zápis automatické paměti a ne o přímo zachycený přenos.

Zpočátku se objevil povrch planety, snímaný zřejmě z vnější kosmické stanice. Obrovské bledě fialové slunce tonulo ve fantastickém přísvitu a zalévalo pronikavými paprsky modrý oblačný příkrov atmosféry.

„Měl jsem pravdu, sluncem planety je Epsilon Tukana, velmi žhavá hvězdy třídy B 9, o svítivosti sedmdesáti osmi našich sluncí,“ zašeptal Mven Mas.

Dar Veter i Junij Ant souhlasně přikývli. Podívaná se změnila, pohled se zúžil, jako by se přenesl na samotný povrch neznámého světa.

Do výšky se zvedaly oblé vrcholy hor, jakoby odlité z mědi. Neznámá hornina či kov zrnité struktury ohnivě plála v oslnivě bílém svitu modrého slunce. I při nedokonalé reprodukci přístrojů měl neznámý svět triumfální lesk a jakousi vítěznou nádheru.

Záblesky paprsků vroubily obrysy měděných hor korunou ze stříbrné a růžové záře, jež s široko daleko zrcadlila v mírných vlnách fialového moře. Voda syté ametystové barvy se zdála být hustá a plála uvnitř rudými ohníčky, které připomínaly roje malinkých živých očí. Vlny omývaly masívní podstavec gigantické sochy, stojící daleko od břehu v hrdém osamění. Žena, vytesaná z temně rudého kamene, stála se zvrácenou hlavou a rozpřažené ruce jako v extázi vztahovala k planoucí hlubině nebes. Mohla být právě tak dobře dcerou Země, její dokonalá podobnost s lidmi byla stejně ohromující jako nevídaná krása sochařského díla. V těle, jež splňovalo všechny sny pozemských sochařů, pojila se mohutná síla s oduševnělostí v každém tahu obličeje i postavy. Socha z leštěného rudého kamene planula neznámým, a proto i tajemným a strhujícím životem.

Pět pozemšťanů mlčky hledělo na neobvyklý nový svět. Jen ze široké Mvenovy hrudi a vydral dlouhý vzdech, neboť už od prvního pohledu na sochu se každý jeho nerv napjal v radostném očekávání.

Na břehu proti soše označovaly věže z rytého stříbra začátek širokého bílého schodiště, které se volně vznášelo nad hustými korunami ztepilých stromů s tyrkysově zeleným listím.

„Ty musí znít!“ šeptal Dar Veter Vedě do ucha a ukazoval na věže. Veda přikývla.

Vysílačka nové planety dál neslyšně rozvíjela obraz za obrazem. Na okamžik se zakmitly bílé stěny se širokými výklenky a portálem z modrého kamene, a obrazovka přenesla pohled do vysoké místností zalité silným světlem. Malba rýhovaných stěn zářila perleťovým leskem a všechno v sále nezvykle zvýrazňovala. Pozornost upoutávala skupina lidí před panelem z leštěného smaragdu.

Ohnivě rudá barva jejich pleti měla stejný odstín jako socha v moři. V tom nebylo pro Pozemšťany nic neobyčejného, neboť z barevných snímků, které se uchovaly ze starověku, bylo zřejmé, že některé indiánské kmeny ve Střední Americe měly pleť jen o málo světlejší.