Arthur Clarke - Zahrada Rámova

Potom však přišla noc, kdy byl se mnou v posteli starý Richard. Podobně je tomu rovněž v jiných oblastech — občas se na krátkou dobu objeví jeho starý vtip, energie a inteligence. Starý Richard byl horoucí, legrační a vynalézavý. Cítila jsem se jako v nebi. Připomněla jsem si hladiny rozkoše, které jsem už dávno pohřbila.

Jeho sexuální zájem trval tři po sobě jdoucí noci. Pak zmizel tak náhle, jak se objevil. Nejdříve jsem byla zklamána (Není to lidská přirozenost? Většinou si přejeme, aby to bylo lepší. Když je to vůbec nejlepší, chceme, aby to trvalo věčně.), ale nyní jsem akceptovala, že i tento rys jeho osobnosti musí projít hojivým procesem. Včera večer Richard poprvé od svého návratu spočítal naši dráhu. Michael i já jsme byli nadšeni. „Pořád dodržujeme stejný směr,“ prohlásil hrdě. „Jsme teď méně než tři světelné roky od Siria.“

Je mi šestačtyřicet. Mám vpředu a po stranách převážně šedivé vlasy. Být na Zemi, rozhodovala bych se, zda si je barvit nebo ne. Zde na Rámovi na tom nezáleží.

Jsem příliš stará na to, abych byla těhotná. Měla bych to říci té malé holčičce, která roste v mé děloze. Byla jsem docela překvapena, když jsem si uvědomila, že jsem opravdu opět těhotná. Už se u mne začal projevovat nástup menopauzy s jejími přílivy horka, okamžiky bláznivosti a zcela nepředvídatelnou menstruací. Ale Richardovo sperma udělalo ještě jedno děťátko, další přídavek k této rodině bez domova plující prostorem.

Nesetkáme-li se nikdy s další lidskou bytostí (a bude-li Eleonora Joan Wakefieldová zdravé dítě, jak se zdá dnes pravděpodobné), potom budou mít naši vnuci celkem šest možných kombinací rodičů. Téměř jistě se všechny tyto možnosti neuskuteční, ale fascinuje mne představovat si to. Myslívala jsem si, že Simone se spojí s Benjym a Katie s Patrickem, ale kam zapadne do této rovnice Ellie?

Toto jsou mé desáté narozeniny na Rámovi. Zdá se zhola nemožné, že jsem strávila v tomto gigantickém válci pouze dvacet procent svého života. Měla jsem kdysi jiný život, tam na té oceánské planetě vzdálené tisíce bilionů kilometrů? Znala jsem doopravdy jiné dospělé lidi, než jsou Richard Wakefield a Michael O'Toole? Byl mým otcem skutečně Pierre des Jardins, věhlasný spisovatel historické fikce? Měla jsem tajnou snovou aféru s Henrym, princem Waleským, z níž byla počata má nádherná první dcera Genevieve?

Nic z toho se nezdá možné. Alespoň ne dnes, v den mých šestačtyřicátých narozenin. Je to legrační. Richard a Michael se mne ptali, každý jednou, na Genevievina otce. Pořád jsem to ještě nikomu neřekla. Není to směšné? Jaký to může mít zde na Rámovi význam? Vůbec žádný. Je to však mé tajemství (sdílené pouze s mým otcem) od okamžiku jejího početí. Ona je moje dcera. Přivedla jsem ji na svět a vychovala. Její biologický otec, říkala jsem si vždy, nebyl vůbec důležitý.

To je samozřejmě pitomost. Zase je zde to slovo. Doktor David Brown ho často užíval. Proboha. Nemyslela jsem na ostatní Newtonovy kosmonauty celé roky. Zajímalo by mne, zda Francesca a její přátelé nadělali z Newtonovy výpravy miliony. Doufám, že Janoš dostal svůj díl. Drahý doktor Tabori, absolutně rozkošný muž. Hmm. Také by mne zajímalo, jak vysvětlili obyvatelům Země Rámův únik z jaderné spršky. Ach ano, Nicole, to jsou typické narozeniny. Dlouhá nesouvislá výprava do vzpomínek.

Francesca byla tak krásná. Vždy jsem na ni žárlila, jak dobře to uměla s lidmi. Podala Borzovovi a Wilsonovi drogy? Pravděpodobně. Nemyslím si ani minutu, že chtěla zabít Valerije. Ale měla opravdu pokřivenou morálku. Velice ambiciózní lidé jsou takoví. Když se teď ohlédnu zpět, jsem pobavena, jak jsem byla jako mladá matka ve svých dvaceti posedlá. Musela jsem uspět ve všem. Mé ambice byly zcela odlišné od ambicí Francescy. Chtěla jsem ukázat světu, že mohu dodržet všechna pravidla a ještě vyhrát, jak jsem to dokázala v trojskoku na olympijských hrách. Co může být nemožnější pro svobodnou matku, než být vybrána mezi kosmonauty? Byla jsem doopravdy v těch letech plně zaujala sama sebou. Naštěstí pro mě a pro Genevievu tam byl otec.

Věděla jsem samozřejmě, pokaždé když jsem se na ni podívala, že Henryho punc je zjevný. Od horního rtu po spodní část brady vypadá přesně jako on. A nechtěla jsem skutečně popřít genetiku. Bylo pro mne důležité dokázat to sama, abych ukázala alespoň sobě, že jsem báječná matka a žena, i když nejsem vhodná stál se královnou.

Byla jsem příliš černá, abych se stala královnou Anglie, nebo dokonce Janou z Arcu v jednom z těch francouzských výročních divadel v přírodě. Zajímalo by mne, jak dlouho to bude trvat, než barva kůže přestane mezi lidmi na Zemi hrát roli. Pět set let? Tisíc? Co to Američan William Faulkner řekl — něco, že Sambo bude svobodný pouze tehdy, když se každý z jeho sousedů bez výjimky ráno probudí a řekne, jak sobě, tak svým přátelům, že Sambo je svobodný. Myslím si, že má pravdu. Viděli jsme, že rasové předsudky nelze vykořenit legislativou. Dokonce ani výchovou. Životní pouť každého člověka musí projít poznáním, okamžikem opravdového uvědomění, kdy si on (nebo ona) uvědomí, jednou a provždy, že Sambo a každý jiný jedinec ve světě, který je nějak odlišný od něj (nebo od ní), musí být svobodný, pokud máme přežít.

Když jsem před deseti roky seděla na dně té jámy a byla si jista svou smrtí, ptala jsem se sama sebe, které významné okamžiky svého života bych chtěla opět prožít, kdyby mi byla nabídnuta ta možnost. Vzpomněla jsem si na ty hodiny s Henrym, navzdory skutečnosti, že mi zlomil srdce. I dnes bych se zase ráda vznášela se svým princem. Zažít úplné štěstí, i když je to jen na několik minut nebo hodin, znamená žít. Není důležité, když se člověk dívá do tváře smrti, že ho jeho společník v tom velkém okamžiku později zklamal nebo zradil. Co je důležité, je ten pocit okamžité radosti, tak obrovské, že cítí, jako by se vznášel nad zemí.

Trochu mne zahanbilo, v té jámě, že vzpomínky na Henryho byly na stejné úrovni jako vzpomínky na otce, matku a dceru. Později jsem si uvědomila, že nejsem jedinečná v tom, že si uchovávám vzpomínky na ty hodiny s Henrym. Každý člověk má své okamžiky nebo události, které jsou pouze jeho a jež žárlivě střeží ve svém srdci. Má jediná blízká přítelkyně na univerzitě, Gabrielle Morcauová, strávila se mnou a Genevievou noc v Beauvois rok předtím, než byla vyslána Newtonova expedice. Neviděly jsme se sedm let a skoro celou noc jsme propovídaly, především o hlavních citových událostech našich životů. Gabrielle byla ohromně šťastná. Měla hezkého, citlivého, úspěšného muže, tři zdravé, nádherné děti a překrásný dům na venkově poblíž Chinonu. Ale její „nejbáječnější“ okamžik, svěřila se mi po půlnoci s dívčím úsměvem, nastal ještě předtím, než se setkala s manželem. Jako dívka byla silně zblázněná do známé filmově hvězdy, která se jednoho dne objevila v Tours. Gabrielle nějak dokázala setkat se s ním v jeho hotelovém pokoji a téměř hodinu s ním soukromě hovořit. Před odchodem ho jednou políbila na rty. To byla její nejcennější vzpomínka.

Ach, můj princi, včera to bylo deset let, kdy jsem tě viděla naposled. Jsi šťastný? Jsi dobrý král? Vzpomeneš si někdy na černou olympijskou vítězku, která se ti, své první lásce, bez ohledu na následky oddala?