Arthur Clarke - Zahrada Rámova

Včera v noci jsme viděli svůj terč jasněji. Je to konstrukce protáhlého tvaru (Richard říká, že to tudíž nemůže být planeta — cokoliv „takové velikosti“, co je rozhodně nekulové, „musí být umělé“), připomínající doutník, se dvěma řadami světel podél horní a dolní části. Protože nevíme přesně, jak je to daleko, neznáme ani přesně velikost. Richard se však snažil o nějaký „odhad“ založený na naší rychlosti a myslí si, že doutník je sto padesát kilometrů dlouhý a padesát kilometrů vysoký.

Celá rodina sedí v našem hlavním pokoji a zírá na monitor. Dnes ráno jsme zažili další překvapení. Katie nám ukázala, že v blízkosti našeho terče jsou další dva dopravní prostředky. Richard ji minulý týden naučil, jak měnit rámanské senzory propojené na černou obrazovku, a zatímco jsme si my ostatní povídali, získala vstup ze vzdáleného radarového senzoru, který jsme poprvé užili před třinácti roky k identifikaci jaderných střel přicházejících ze Země. Předmět doutníkového tvaru se objevil na hraně zorného pole radaru. Vpravo před doutníkem, téměř od něj v širokém poli nerozlišitelné, se nacházely dvě další tečky. Je-li obrovský doutník skutečně naším cílem, pak snad budeme mít společnost.

Neexistuje způsob, jak dostatečně popsat ohromující události posledních pěti dnů. Řeč nemá dost superlativů, aby zachytila vše, co jsme viděli a zažili. Michael dokonce poznamenal, že nebe může vyblednout ve srovnání s divy, jejichž svědky jsme se stali.

V tomto okamžiku je naše rodina na palubě malé bezpilotní kosmické lodi pro kyvadlovou dopravu, ne větší než je městský autobus na Zemi, unášena z mezistanice k neznámému cíli. Doutníkovou mezistanici je ještě vidět, ale jen taktak, kupolovitým oknem na zádi lodi. Po naší levici letí, v poněkud odlišném směru než my, po třináct let náš domov, válcový kosmický koráb, kterému říkáme Ráma. Od mezistanice odletěl několik hodin po nás, osvětlený z vnějšku jako vánoční stromeček, a teď jsme od něj vzdáleni asi dvě stě kilometrů.

Před čtyřmi dny a jedenácti hodinami se Ráma vzhledem k mezistanici zastavil. Byl třetím vozidlem v úžasné frontě. Před námi byla otáčející se hvězdice asi desetkrát menší než Ráma a obrovské koleso, s nábojem a paprsky, které dorazilo k mezistanici několik hodin po nás.

Mezistanice sama se ukázala být dutá. Když se obrovské koleso dostalo do středu mezistanice, vysunuly se rampy a jiné pohyblivé prvky, aby je zafixovaly na místě. Z mezistanice potom vstoupila do kolesa kolona speciálních vozidel tří neobvyklých tvarů. Jedno vypadalo jako balon, druhé jako malá vzducholoď a třetí připomínalo batysféru ze Země. Ačkoliv jsme neviděli, co se dělo uvnitř kolesa, sledovali jsme zvláštní vozidla, jak vystupují jedno po druhém v podivných intervalech po celé dva dny. Každé vozidlo se setkalo s raketoplánem, podobným tomu, v němž nyní letíme, ale větším. Tyto raketoplány byly zaparkovány ve tmě na pravé straně mezistanice a byly přistaveny na místo asi třicet minut před setkáním.

Jakmile byly raketoplány naloženy, odletěly vždy ve směru opačném k naší frontě. Asi hodinu poté, co z kolesa vystoupilo poslední vozidlo a odletěl poslední raketoplán, odpojilo se mnoho kusů mechanického zařízení připojeného ke kolu a velká kruhová kosmická loď sama z mezistanice vycouvala.

Hvězdice před námi už vstoupila do mezistanice a začala být ovládána další řadou zařízení, když nás hlasitý hvizd povolal nahoru do Rámy. Po hvizdu následovalo světelné představení na Jižním pólu. Toto představení však bylo zcela odlišné od těch, která jsme viděli před tím. Hvězdou nového představení byl Velký roh. Kolem jeho hrotu se tvořily kulaté barevné kruhy a potom odlétaly pomalu na sever soustředěny v ose rotace Rámy. Kruhy byly obrovské. Richard odhadoval, že mají průměr aspoň kilometr a tloušťku čtyřicet metrů. Temná rámanská noc byla osvětlena až osmi těmito kruhy najednou. Pořadí zůstávalo stejné — červená, oranžová, žlutá, zelená, modrá, hnědá, růžová a fialová — pro tři opakování. Když se kroužek rozpadl a zmizel poblíž stanice Alfa u Severního pólu Rámy, vytvořil se blízko špičky Velkého rohu nový kroužek stejné barvy.

Dívali jsme se na tuto podívanou ohromeni, s otevřenými ústy. Jakmile zmizel poslední kroužek z třetí sady, došlo k další úžasné události. V Rámovi se rozsvítila všechna světla! Rámanská noc začala pouze před třemi hodinami — po třináct let bylo střídání noci a dne úplně pravidelné. Nyní, znenadání, se změnilo. A nebyla to jen světla. Ozvala se rovněž hudba: alespoň si myslím, že se tomu dá tak říkal. Znělo to jako miliony zvonečků a zdálo se. že to vychází odevšad.

Mnoho sekund se nikdo z nás nepohnul. Potom Richard, který měl nejlepší dalekohled, našel něco, co k nám letělo. „Jsou to létavci,“ zakřičel, vyskakoval a ukazoval na oblohu. „Právě jsem si na něco vzpomněl. Navštívil jsem je v jejich novém domově na severu, na své odysee.“

Dívali jsme se jeden po druhém jeho dalekohledem. Nejdříve nebylo jisté, že je Richard identifikoval správně, ale když přiletěli blíž, padesát či šedesát skvrn se změnilo na velké tvory podobné ptákům, které známe jako létavce. Mířili přímo k New Yorku. Polovina z nich kroužila ve vzduchu, možná tři sta metrů nad jejich doupětem, druhá polovina slétala dolů na povrch.

„Pojď, taťko,“ zakřičela Katie. „Jdeme.“

Než jsem stačila protestovat, otec a dcera odběhli. Sledovala jsem Katie, jak běží. Je už velice rychlá. V duchu jsem viděla půvabný dlouhý krok své matky na trávě v parku v Chilly-Mazarin — Katie určitě zdědila nějaké rysy z matčiny strany, i když nejdřív a především je dcerou svého otce.

Simone a Benjy se už vydali k našemu doupěti. Patrick si dělal starosti s létavci. „Neublíží taťkovi a Katie?“ ptal se.

Usmála jsem se na svého hezkého pětiletého syna. „Ne, drahoušku.“ odvětila jsem. „ne, budou-li opatrní.“ Michael, Patrick, Ellie a já jsme se vrátili k doupěti, abychom pozorovali, jak odbavují na mezistanici hvězdici.

Neviděli jsme toho moc, protože všechny vstupy do hvězdice byly na opačné straně než rámanské kamery. Předpokládali jsme však, že ji asi vykládají, protože nakonec někam odletělo pět raketoplánů. Hvězdice byla odbavena velmi rychle. Už opustila mezistanici, než se Richard a Katie vrátili.

„Začněte balit,“ řekl zadýchaný Richard, jakmile dorazil. „Odcházíme. Všichni odcházíme.“

„Mělas je vidět,“ sdělovala Katie o překot Simone. „Byli obrovští. A škaredí. Šli dolů do svého doupěte…“

„Létavci se vrátili pro něco do svého doupěte,“ přerušil ji Richard. „Možná to byly nějaké upomínky. V každém případě do sebe všechno zapadá. Jdeme odsud.“

Když jsem pobíhala kolem a snažila se dát naše základní věci do několika pevných krabic, vyčítala jsem si, že jsem na to nepřišla dřív. Pozorovali jsme koleso i hvězdici, jak „vykládají“ u mezistanice. A nenapadlo nás, že nákladem, který bude vyložen z Rámy, bychom mohli být my.

Bylo nemožné rozhodnout, co máme zabalit. Žili jsme v těchto šesti místnostech (včetně dvou, které nám sloužily za skladiště) třináct let. Pomocí klávesnice jsme žádali průměrně pět položek denně. Většina předmětů byla samozřejmě už dávno zahozena, ale pořád… nevěděli jsme, kam jdeme. Jak jsme mohli vědět, co si máme vzít?