Arthur Clarke - Zahrada Rámova

Nepřímo jsi se mne zeptal, toho dne na lyžařském svahu, na otce mé dcery. Odmítla jsem ti odpovědět, aniž jsem si uvědomila, že to znamenalo, že jsem ti ještě zcela neodpustila. Kdyby ses mne zeptal dnes, můj princi, ráda bych ti to řekla. Ano, Henry, králi Anglie, ty jsi otcem Genevievy des Jardinsové. Běž za ní, poznej ji, miluj její děti. Já nemohu. Jsem více než padesát tisíc miliard kilometrů daleko.

Všichni jsme byli příliš vzrušeni, abychom v noci spali. Kromě Benjyho, který prostě nemohl pochopit, co jsme mu říkali. Simone mu mnohokrát vysvětlovala, že náš domov je uvnitř obrovské válcové kosmické lodi — ukázala mu dokonce na černé obrazovce různé pohledy na Rámu z vnějších senzorů — ale celá myšlenka mu stále uniká.

Když včera zaznělo hvízdání, Richard, Michael a já jsme na sebe několik sekund zírali. Bylo to už tak dávno, co jsme je slyšeli naposled. Pak jsme všichni začali mluvit současně. Děti, včetně malé Ellie, měly plno otázek a vycítily naše vzrušení. Všech sedm nás šlo ihned nahoru. Richard a Katie běželi k moři, nečekali na ostatní. Simone šla s Benjym, Michael s Patrickem. Já jsem nesla Ellie, protože její nožičky se nedokázaly pohybovat dost rychle.

Katie překypovala nadšením, když nám přiběhla v ústrety. „Pojďte, pojďte,“ řekla a chytila Simone za ruku. „Musíš to vidět. Je to úžasné. Ty barvy jsou fantastické.“

Vskutku byly. Duhové oblouky světla praskaly od rohu k rohu a vyplňovaly rámanskou noc děsivou podívanou. Benjy zíral k jihu s otevřenou pusou. Po mnoha sekundách se usmál a obrátil se k Simone. „Je to krás-né,“ řekl pomalu, hrdý na to, jaké použil slovo.

„Ano, je, Benjy,“ odvětila Simone. „Velice krásné.“

„Ve-li-ce krás-né,“ opakoval Benjy a otočil se zpět, aby se díval na světla.

Během představení nikdo z nás moc nemluvil. Ale po návratu do doupěte jsme hovořili bez ustání celé hodiny. Někdo musel samozřejmě vysvětlil všechno dětem. Simone byla jediná na světě v době posledního manévru a byla pouze kojenec. Při vysvětlování se stal hlavní osobou Richard. Hvízdání a světelné představení mu skutečně dodalo energie — zdál se být sám sebou víc než kdykoliv po svém návratu — a byl současně zábavný i věcný, když shrnul vše, co víme o hvízdání, světelných představeních a rámanských manévrech.

„Myslíš, že se oktopavouci do New Yorku vrátí?“ ptala se Katie s očekáváním v hlase.

„Nevím.“ odpověděl Richard. „Ale je to možné.“

Katie strávila dalších patnáct minut tím, že všem po padesáté páté vyprávěla o našem setkání s oktopavoukem před čtyřmi roky. Jako obvykle přikrášlila a přehnala některé podrobnosti, obzvláště ze sólové části příběhu, než mne uviděla v muzeu.

Patrick tu historku miluje. Chce, aby ji Katie vyprávěla pořád. „Byla jsem tam.“ říkala Katie včera večer, „ležela na břiše, hlavu vystrčenou přes hranu obrovského kruhového válce, který padal do černé tmy. Ze stran válce vyčuhovaly stříbrné bodce a viděla jsem, jak se blýskají v mdlém světle.,Hej,‘ zakřičela jsem,je tam dole ně-kdo?‘

Uslyšela jsem. jako by někdo táhl kovové kartáče a kňučení. Pode mnou se rozsvítila světla. Na dně válce byla černá věc s kulatou hlavou a osmi černými a zlatými chapadly, která začala šplhat po bodcích. Chapadla se ovinula kolem bodců, jak to rychle stoupalo ke mně…“

„Ok-to-pa-vouk,“ řekl Benjy.

Když Katie dokončila svůj příběh, Richard řekl dětem, že za čtyři dny se asi začne loď třást. Zdůraznil, že všechno musí být pečlivě zakotveno do podlahy a že musíme být připraveni na další sérii pobytů v nádrži při zpomalování letu lodi. Michael poznamenal, že potřebujeme alespoň osm nových krabic na hračky pro děti a také několik pevných beden na naše věci. Nashromáždili jsme za ty roky spoustu krámů, takže zajistit všechno během několika dnů bude docela problém.

Když jsme s Richardem leželi sami na naší rohoži, drželi jsme se za ruce a přes hodinu si povídali. V jednu chvilku jsem mu řekla: „Doufám, že tento nastávající manévr signalizuje začátek konce naší cesty v Rámovi.“

„Ó smrtelníci v klamu trváte

předčasné zoufáte i jásáte!“

odpověděl. Sedl si a podíval se na mne, oči se mu v tmavém šeru zableskly. „Alexander Pope.“ dodal. Pak se rozesmál. „Vsadím se, že si nikdy nepomyslel, že bude citován šedesát tisíc miliard kilometrů od Země.“

„Vypadáš lépe, drahý.“ řekla jsem a hladila mu paži.

Svraštil čelo. „Právě teď se mi zdá všechno jasné. Ale nevím, kdy zase spadne mlha. Může k tomu dojít kdykoliv. A pořád si nemohu vzpomenout na víc než na pouhé obrysy toho, co se stalo během těch tří roků, kdy jsem byl pryč.“ Lehl si na rohož.

„Co myslíš, že se stane?“ zeptala jsem se.

„Odhaduji, že nás čeká manévr,“ odpověděl. „A doufám, že velký. Blížíme se k Siriovi. Letíme velice rychle a budeme muset značně zpomalit, je-li náš cíl někde v jeho soustavě.“ Natálii se ke mně a vzal mne za ruku. „Kvůli tobě a obzvláště kvůli dětem doufám, že nejde o falešný poplach.“

Manévr začal před čtyřmi dny, přesně podle rozvrhu, jakmile skončilo třetí a poslední světelné představení. Neviděli a neslyšeli jsme žádné létavce ani oktopavouky, jako už čtyři roky. Katie byla velice zklamaná. Chtěla vidět, jak se všichni oktopavouci vracejí do New Yorku.

Včera přišli do našeho doupěte dva bioti-kudlanky a šli přímo k cisterně. Nesli velkou krabici, v níž měli pět nových tkaných lůžek (Simone potřebuje nyní samozřejmě jinou velikost) a pro všechny přilby. Pozorovali jsme je z dálky, jak instalují lůžka a kontrolují systém nádrže. Děti to fascinovalo. Krátká návštěva kudlanek potvrdila, že brzy dojde k velké změně rychlosti.

Richardova hypotéza o spojení mezi hlavním pohonným systémem a celkovým tepelným režimem v Rámovi byla zjevně správná. Teplota nahoře už začala klesat. V očekávání dlouhého manévru jsme měli plno práce u klávesnice a objednávali jsme zimní oblečení pro všechny děti.

Stálé otřesy opět narušují náš život. Děti to zpočátku bavilo, už si však na to stěžují. Za sebe doufám, že jsme nyní blízko konečnému cíli své cesty. I když Michael se modlí „buď vůle Tvá“, mých pár modliteb bylo určitě sobečtějších a konkrétnějších.

Určitě se děje něco nového. Posledních deset dnů, od doby, kdy jsme přestali docházet do nádrže a kdy skončil manévr, se blížíme k osamocenému světelnému zdroji ležícímu asi třicet astronomických jednotek od hvězdy Sirius. Richard důvtipně manipuloval se seznamem senzorů a černou obrazovkou, takže tento zdroj je pořád přesně ve středu našeho monitoru, bez ohledu na to, který z teleskopů Rámy ho pozoruje.

Před dvěma dny jsme začali v předmětu rozeznávat jisté rysy. Spekulovali jsme, že je to snad obydlená planeta. Richard se snažil rychle spočítat tepelný příkon ze Siria na planetě, jejíž vzdálenost se přibližně rovná vzdálenosti Neptunu od našeho Slunce. I když Sirius je mnohem větší, jasnější a teplejší než Slunce, Richard dospěl k závěru, že náš ráj, pokud je vskutku naším cílem, bude velice studený.