Arthur Clarke - Zahrada Rámova

„Máš nějakou představu, co se s námi stane?“ zeptala jsem se Richarda.

Můj muž byl bez sebe, snažil se vymyslet, jak vzít svůj velký počítač. „Naše historie, naše věda — všechno, co zůstává z našich znalostí, je tam,“ prohlásil a ukazoval vzrušeně na počítač. „Co když se to nenávratně ztratí?“'

Všechno to vážilo dohromady pouze osmdesát kilogramů. Řekla jsem mu, že bychom mu mohli všichni pomoci nést počítač, až zabalíme oblečení, osobní věci a nějaké jídlo a vodu.

„Máš nějakou představu, kam jdeme?“ opakovala jsem.

Richard pokrčil rameny. „Ani nejmenší,“ odvětil. „Ale ať je to kamkoliv, vsadím se, že to bude úžasné.“

Do našeho pokoje přišla Katie. Držela malý vak a z očí jí čišela energie. „Mám sbaleno a jsem připravena.“ řekla. „Můžu jít nahoru a počkat?“

Její otec nestačil ani souhlasně přikývnout a Katie vyrazila ze dveří. Zavrtěla jsem hlavou, podívala se nesouhlasně na Richarda a šla pomoci Simone s dalšími dětmi. Proces balení byl pro chlapce těžkou zkouškou. Benjy byl rozmrzelý a zmatený. I Patrick byl nedůtklivý. Simone a já jsme právě skončily (práce byla nemožná, dokud jsme nepřinutily chlapce jít si zdřímnout), když se Richard a Katie vrátili.

„Naše vozidlo je zde,“ prohlásil Richard klidně, potlačuje své vzrušení.

„Je zaparkováno na ledě,“ dodala Katie a sundala si těžký kabát a rukavice.

„Jak víte, že je naše?“ zeptal se Michael. Vstoupil do pokoje jen okamžik po Richardovi a Katie.

„Má osm sedadel a místo pro naše zavazadla.“ odpověděla má desetiletá dcera. „Pro koho jiného by mohlo být?“

Snažila jsem se vstřebat tuto poslední novou informaci. Cítila jsem se, jako bych čtyři dny po sobě pila z hasičské hadice.

„Viděli jste nějaké oktopavouky?“ zeptal se Patrick.

„Ok-to-pa-vouk,“ opakoval Benjy pečlivě.

„Ne.“ odpověděla Katie, „ale viděli jsme čtyři mamutí letadla, úplně plochá, se širokými křídly. Přelétla nám nad hlavou, přilétala z jihu. Myslíme si, že nesla oktopavouky, že ano, tati?“

Richard přikývnul.

Zhluboka jsem se nadechla. „Dobrá,“ prohlásila jsem. „Seberte si své věci, všichni. Pojďme. Nejdříve vezměte vaky. Richard, Michael a já se vrátíme pro počítač.“

O hodinu později jsme byli všichni ve vozidle. Naposled jsme vystoupali po schodech našeho doupěte. Richard stiskl blikající červené tlačítko a naše helikoptéra (říkám tomu tak, protože to letělo přímo vzhůru, ne že by to mělo rotor) opustila stanoviště.

Naše letová dráha byla prvních pět minut pomalá a vertikální. Když jsme se doslali poblíž Rámovy osy rotace, kde nebyla žádná tíže a velmi málo atmosféry, vozidlo se dvě až tři minuty vznášelo na místě a měnilo vnější konfiguraci.

Byl to děsivý poslední pohled na Rámu. Mnoho kilometrů pod námi jsme viděli náš malý ostrovní domov jen jako malou šedohnědou skvrnu uprostřed zamrzlého moře, které tvořilo v obrovitém válci kruh. Rohy v jižním masivu jsem viděla jasněji než kdy předtím. Tyto úžasné dlouhé stavby, podpírané mohutnými obloukovitými pilíři většími než malá města na Zemi, ukazovaly všechny přímo na sever.

Byla jsem v podivném citovém rozpoložení, když se naše vozidlo dalo opět do pohybu. Ráma byl konec konců třináct let naším domovem. Porodila jsem tam pět dětí. Také jsem dospěla, říkala jsem si, jak si vzpomínám, a možná konečně dorůstám v osobu, kterou jsem vždy chtěla být.

Bylo velmi málo času zabýval se tím, co bylo. Jakmile byla dokončena změna vnější konfigurace, naše vozidlo se dostalo v několika minutách podél osy rotace ke středu severního víka. Necelou hodinu poté jsme byli bezpečně v tomto raketoplánu. Opustili jsme Rámu. Věděla jsem, že se nikdy nevrátíme. Setřela jsem si slzy z očí, když náš raketoplán odrazil od mezistanice.

Nicole tančila. Partnerem ve waltzu jí byl Henry. Byli mladí a velice zamilovaní. Krásná hudba vyplňovala velký taneční sál, kde se po parketu pohybovalo kolem dvaceti párů. Nicole vypadala ve svých dlouhých bílých šatech skvostně. Henry jí upřeně hleděl do očí. Držel ji pevně v pase, ona se však cítila, jako by se vznášela.

Její otec stál mezi přihlížejícími kolem parketu. Opíral se o mohutný sloup, který se zvedal téměř šest metrů ke kupolovitému stropu. Mával a usmíval se, když kolem Nicole tančila v náručí svého prince.

Zdálo se, že valčík trvá věčně. Když nakonec skončil, Henry nepustil její ruce a řekl, že se jí musí na něco velice důležitého zeptat. Právě v tom okamžiku se jí otce dotkl zad. „Nicole,“ zašeptal, „musíme jít. Je moc pozdě.“

Nicole se princovi uklonila. Henry se zdráhal pustit jí ruce. „Zítra,“ řekl. „Promluvíme si zítra.“ Když odcházela z parketu, poslal jí polibek.

Když Nicole vyšla ven, slunce už téměř zapadlo. Čekal na ni otcův sedan. Chviličku později, když uháněli po dálnici podél Loiry, měla na sobě blůzu a džíny. Nicole byla teď mladší, snad čtrnáctiletá, a její otce jel mnohem rychleji než obvykle. „Nesmíme se opozdit,“ řekl. „Historické divadlo v přírodě začíná v osm.“

Před nimi se tyčil Château d'Ussé. Se svými mnoha věžemi a špičatými věžičkami byl inspirací pro původní příběh Spící krasavice. Nacházel se jen několik kilometrů po řece dál od Beauvois a patřil vždy mezi otcova oblíbená místa.

Byl to večer výroční slavnosti, která vrcholila představením Spící krasavice inscenovaným přímo na zámku. Pierre a Nicole se jí zúčastňovali každý rok. Nicole si pokaždé zoufale přála, aby se Aurora vyhnula vražednému točícímu se kolu, které ji uvrhne do komatu. A každý rok přelévala nedospělé slzy, když polibek hezkého prince probudil krásku ze spánku podobného smrti.

Představení skončilo, obecenstvo odešlo. Nicole stoupala po točitých schodech vedoucích do věže, kde skutečná Spící krasavice upadla do komatu. Čtrnáctiletá běžela po schodech, smála se, otce nechala daleko za sebou.

Otevřela dveře a pohlédla do Aurořina pokoje. Nicole zatajila dech a zírala na nádherné zařízení, na postel s nebesy, bohatě malované truhly. Všechno v tom pokoji bylo bílé. Bylo to nádherné. Nicole se ohlédla po spící dívce a zalapala po dechu. Na posteli v bílých šatech ležela ona, Nicole!

Srdce jí zuřivě bušilo, když zaslechla zvuk otvíraných dveří a kroky blížící se pokojem k ní. Její oči zůstaly zavřené, když jí do nosu vnikla vůně jeho mátového dechu. To je on, řekla si vzrušeně. Něžně ji políbil na rty. Nicole měla pocit, že letí na nejměkčím obláčku. Kolem sebe slyšela hudbu. Otevřela oči a spatřila ve vzdálenosti jen několika centimetrů Henryho usmívající se tvář. Vztáhla k němu ruce a on ji políbil opět, tentokrát vášnivě, jak líbá muž ženu.

Nicole mu polibek oplatila, nic si nešetřila, dovolila polibku říci mu, že je jeho. Ale on se odtáhl. Její speciální princ se mračil. Ukázal na její tvář. Pak pomalu couval a odešel z pokoje.

Začínala právě plakat, když sejí do snu vetřel vzdálený zvuk. Otvíraly se dveře, do místnosti vnikalo světlo. Nicole zamrkala, potom opět zavřela oči, aby si je chránila před světlem. Komplikovaná sada ultratenkých drátků z materiálu podobného umělé hmotě, které měla připojené k tělu, se automaticky svinula do schránek po obou stranách plachtové rohože, na níž spala.