Arthur Clarke - Zahrada Rámova

Když se Michael vrátil, pomohl mi odnést Richarda do ložnice. Přes hodinu jsme si povídali o tom, proč se Richard tak náhle probudil. Později jsem znovu přečetla všechny články o komatu ve svých lékařských knihách. Jsem přesvědčena, že jeho koma je vyvoláno směsicí fyzických a psychických problémů. Podle mého názoru v něm vyvolal zvuk toho divného hlasu trauma, které dočasně překonalo faktory vyvolávající koma.

Proč však došlo tak rychle k recidivě? To je obtížnější otázka. Možná vyčerpal chůzí po chodbě svou malou zásobu energie. Příčinu asi doopravdy nezjistíme. Ve skutečnosti nedokážeme odpovědět na většinu otázek o tom, co se dnes stalo, včetně té, kterou neustále opakuje Katie — kdo jsou ti, kteří jsou mírumilovní?

Budiž zaznamenáno, že tohoto dne Richard Colin Wakefield skutečně poznal svou rodinu a pronesl svá první slova. Už skoro týden se k tomuto okamžiku propracovával, nejdříve tím, že vyjadřoval známky poznání obličejem a očima, a potom pohybem rtů, jako by tvořil slova. Dnes ráno se na mne usmál a téměř řekl mé jméno, ve skutečnosti však bylo jeho prvním slovem „Katie“ vyslovené odpoledne, když ho jeho milované dítě energicky objalo.

V rodině panuje pocit euforie, obzvláště mezi děvčaty. Oslavují návrat svého otce. Několikrát jsem Simone a Katie opakovala, že Richardova rehabilitace bude určitě dlouhá a bolestná, ale myslím si, že jsou příliš malé. aby pochopily, co to vskutku znamená.

Jsem velice šťastná žena. Bylo pro mne nemožné zadržet slzy, když mi Richard právě před obědem zřetelně zašeptal do ucha „Nicole“. I když si uvědomuji, že ještě není blízek normálu, jsem si teď jista, že se nakonec uzdraví, a tato myšlenka mi naplňuje srdce radostí.

Richardův stav se pomalu, ale jistě zlepšuje. Spí teď už jen dvanáct hodin denně, dokáže ujít téměř míli, než se unaví, a je schopen koncentrovat se občas na problém, pokud je obzvlášť zajímavý. Ještě nezačal přes klávesnici a obrazovku interagovat s Rámany. Rozebral však prince Jindru a neúspěšně se pokusil určit, co způsobilo podivný hlas v dětském pokoji.

Richard sám přiznává, že není ve své kůži. Když o tom může mluvit, říká, že je „v mlze, jako ve snu, ale ne zcela ostrém“. Je to už přes tři měsíce, co přišel k vědomí, ale pořád si ještě nepamatuje moc z toho, co se stalo, když nás opustil. Domnívá se, že poslední rok byl v komatu. Jeho odhad je založen více na nezřetelných pocitech než na nějakém pevném faktu.

Richard trvá na tom, že žil několik měsíců v doupěti létavců a že byl přítomen okázalé kremaci. Nemůže dodat žádné další podrobnosti. Také dvakrát tvrdil, že propátral Jižní poloválec a blízko Jižního pólu našel hlavní město oktopavouků, protože se však to, co si může pamatovat, mění den ode dne, je těžké uvěřit jakékoliv jednotlivé vzpomínce.

Už jsem Richardovi dvakrát vyměnila biometrickou sadu a mám velmi dlouhé záznamy všech jeho kritických parametrů. Jeho záznamy jsou normální, kromě dvou oblastí — jeho mentální aktivity a teploty. Jeho denní mozkové vlny se nedají popsat. V lékařské encyklopedii není nic, co by mi dovolilo interpretovat dva z těchto záznamů, natož pak celou sadu. Někdy je úroveň aktivity jeho mozku astronomicky vysoká: někdy se zdá, že se úplně zastavila, elektrochemická měření jsou podobně divná. Jeho hippocampus v podstatě nepracuje — to by mohlo vysvětlit, proč má takové potíže se svou pamětí.

Jeho teplota je také divoká. Dva měsíce je už stálá, 37.8 stupňů Celsia, osm desetin stupně nad průměrným normálem. Kontrolovala jsem všechny jeho předletové záznamy: Richardova „normální“ teplota na Zemi byla velmi stálých 36.9. Nedokáži vysvětlit, proč tato zvýšená teplota přetrvává. Je to skoro, jako by jeho tělo a nějaký patogen byly ve stabilní rovnováze, žádný z nich neschopen zvítězil. Jaký patogen by to však mohl být, který odolává všem mým pokusům identifikovat ho?

Všechny děti byly obzvlášť zklamány Richardovým sklíčeným chováním. Během jeho nepřítomnosti jsme si ho pravděpodobně poněkud idealizovali, ale není pochyb, že byl předtím velice energický. Nový Richard je jen stínem svého bývalého já. Katie přísahá, že si pamatuje, jak si hrála a zápasila se svým čilým taťkou, když jí byly dva roky (její paměť byla nepochybně posílena příběhy, které jsme jí Michael, Simone a já vyprávěli, když byl Richard pryč), a často se velice zlobí, že nyní s ní tráví tak málo času. Snažím se jí vysvětlit, že „taťka je ještě nemocný“, ale myslím si, že ji moje vysvětlení neuspokojuje.

Michael přestěhoval všechny mé věci do tohoto pokoje během čtyřiadvacet hodin po Richardově návratu. Je to tak milý muž. Po několik týdnů procházel další náboženskou fází (myslím, že ve své mysli potřeboval odpuštění za nějaké velice závažné hříchy), ale vzhledem k mé pracovní zátěž se už zmírnil. Umí to báječně s dětmi.

Simone hraje roli záložní matky. Benjy ji zbožňuje a ona s ním má neuvěřitelnou trpělivost. Protože už několikrát poznamenala, že Benjy je „trochu pomalý“, řekli jsme jí o Whittinghamově syndromu. Katie jsme to ještě pořád nesdělili. Ta má právě nyní obtížné údobí. Dokonce ani Patrick, který ji sleduje jako psík, ji nedokáže rozveselit.

Víme všichni, i děti, že jsme pozorováni. Prohledali jsme pečlivě stěny v dětském pokoji, skoro jako by to byla hra, a našli jsme v povrchové úpravě několik malých nepravidelností, které jsme prohlásili za kamery. Odstranili jsme je svými nástroji, nemůžeme však tvrdit, že jsme doopravdy našli monitorovací zařízení. Mohou být tak malá, že je bez mikroskopu neuvidíme. Alespoň si Richard vzpomněl na své oblíbené rčení, že mimozemská technologie je nerozlišitelná od kouzel.

Katie byla nejvíc rozrušena vlezlými kamerami oktopavouků. Mluvila otevřeně a rozmrzele o jejich zasahování do jejího „soukromého života“. Má pravděpodobně více tajemství než kdokoliv z nás. Když Simone své mladší sestře řekla, že to opravdu není tak důležité, protože „konec konců, Bůh nás také všechny pořád pozoruje“, došlo k prvnímu náboženskému sporu našeho potomstva. Katie odpověděla slovem „hovno“, poněkud nevhodným pro šestileté děvče. Její vyjadřování mi připomnělo, abych si dávala větší pozor na jazyk.

Minulý měsíc jsem jednoho dne vzala Richarda do doupěte létavců, abych zjistila, zda mu pobyt tam nepomůže osvěžit paměť. Jakmile jsme se dostali do tunelu vedoucího z vertikální chodby, byl hrozně vyděšen. „Tma.“ slyšela jsem ho mumlat, „nevidím ve tmě. Ale oni ve tmě vidí.“ Když jsme minuli nádrž na vodu, odmítl jít dál, tak jsem ho odvedla zpět do našeho doupěte.

Richard ví, že Benjy i Patrick jsou Michaelovi synové, a má pravděpodobně podezření, že jsme s Michaelem po část doby, kdy byl pryč, žili jako muž a žena, ale nikdy se k tomu nevyjádřil. Michael i já jsme připraveni požádat ho o odpuštění a zdůraznit mu, že jsme nebyli milenci (s výjimkou Benjyho početí), dokud nebyl pryč dva roky. Zdá se však, že v tomto okamžiku to Richarda moc nezajímá.

Richard a já sdílíme naši starou manželskou rohož od té doby, co se probral z komatu. Hodně jsme se dotýkali a byli přátelští, ale až do doby před dvěma týdny jsme nesouložili. Už jsem si opravdu začínala myslet, že sex je další věc, která se vymazala z jeho paměti, tak zcela bez odezvy zůstávaly mé občasné provokativní polibky.