Arthur Clarke - Zahrada Rámova

„Proč jsi mi to neřekla včera?“ zeptala jsem se své osmileté dcery.

„Nezdálo se mi to tak důležité,“ odvětila Simone. „Kromě toho by mě ani ve snu nenapadlo, že se Katie bude snažit hledat taťku sama.“

Michael i já jsme byli oba vyčerpáni, jeden z nás však musel jít Katie hledat. Správná volba jsem byla já. Omyla jsem si tvář, objednala u Rámanů pro všechny snídani a rychle jim vyprávěla o svém sestupu do doupěte létavců. Simone a Michael zvolna otáčeli zčernalého SB v dlaních. Dalo se tušit, že také přemýšlejí, co se stalo Richardovi.

„Katie říkala, že taťka šel hledat oktopavouky,“ poznamenala Simone těsně před mým odchodem. „Řekla, že v jejich světě je to vzrušující.“

Byla jsem plna obav, když jsem se plahočila k náměstí vedle doupěte oktopavouků. Během té doby zhasla světla a v Rámovi opět nastala noc. „Prima,“ mumlala jsem si pro sebe, „není nad to snažit se najít ztracené dítě ve tmě.“

Příklop i dvě ochranné mříže na doupěti oktopavouků byly otevřeny. Nikdy předtím jsem neviděla mříže otevřené. Srdce se mi zastavilo. Instinktivně jsem věděla, že Katíc sestoupila do jejich doupěte a že já, přes svůj strach, ji budu následovat.

Nejdříve jsem si klekla a dvakrát do tmy pod sebou zakřičela: „Katie!“ Slyšela jsem, jak její jméno ozvěnou zaznívá v tunelech. Napínala jsem sluch, abych zaslechla odezvu, ale nebylo slyšet vůbec nic. Alespoň, pomyslela jsem si, jsem nezaslechla žádné škrábání kartáčů provázené vysokofrekvenčním kňučením.

Sestoupila jsem z římsy do velké dutiny se čtyřmi tunely, které jsme si s Richardem kdysi pojmenovali „Eenie, Meenie, Mynie a Moe“. Bylo to hrozné, ale přinutila jsem se vejít do tunelu, který jsme s Richardem už předtím sledovali. Po několika krocích jsem se však zastavila, vrátila se a šla do sousedního tunelu. Tato druhá chodba také vedla ke klesající sudovité chodbě s vyčnívajícími hroty, ale vedla kolem místnosti, kterou jsme s Richardem nazvali oktopavoučí muzeum. Pamatovala jsem si jasně hrůzu, kterou jsem před devíti roky cítila, když jsem našla doktora Takagišiho, visícího v tom muzeu, vycpaného jako lovecká trofej.

Existoval důvod, proč jsem chtěla navštívit muzeum, který nebyl nutně spojen s hledáním Katie. Pokud byl Richard oktopavouky zabit (jak se zřejmě stalo Takagišimu — i když nejsem zcela přesvědčena, že nezemřel na infarkt), nebo našlo-li se jeho tělo někde jinde v Rámovi, pak by snad bylo v té místnosti. Říci, že jsem netoužila vidět svého muže jako exemplář zpracovaný neznámým vycpávačem, by bylo závažným podceněním situace; chtěla jsem však především vědět, co se Richardovi stalo. Obzvláště po svém snu.

Když jsem přišla ke vchodu do muzea, zhluboka jsem se nadechla. Pomalu jsem zatočila do dveří vlevo. Světla se rozsvítila, jakmile jsem překročila práh, ale naštěstí mi doktor Takagiši nezíral přímo do tváře. Přemístili ho na jiné místo. Ve skutečnosti bylo během těch let celé muzeum předěláno. Všechny kopie biotů, které zabíraly většinu místa v místnosti, když jsme ji s Richardem tehdy krátce navštívili, byly odstraněny. „Exponáty“, pokud je tak lze nazývat, byli teď létavci a lidské bytosti.

Expozice létavců byla blíže dveřím. Tři jedinci viseli s roztaženými křídly se stropu. Jedním z nich byl šedý sametový létavce se dvěma třešňově rudými kroužky, kterého jsme Richard a já viděli těsně před smrtí. V expozici létavců byly další fascinující předměty a dokonce i fotografie, mé oči však přitahovalo místo kolem doktora Takagišiho.

S ulehčením jsem si oddechla, když jsem zjistila, že Richard v místnosti není. Byla tam však naše malá loďka, ta, kterou jsme Richard, Michael a já použili k překonání Válcového moře. Byla na zemi hned vedle doktora Takagišiho. Ležela tam také sbírka předmětů zachráněných z našich pikniků a dalších činností v New Yorku. Středem expozice však byl soubor zarámovaných fotografií na zadní a bočních stěnách.

Přes místnost se nedalo určit, co představují. Zalapala jsem však po dechu, když jsem se k nim přiblížila. Byly to fotografie zasazené do pravoúhlých rámů, z nichž mnohé ukazovaly život uvnitř našeho doupěte. Byly tam snímky nás všech včetně dětí. Ukazovaly nás, jak jíme, spíme, jsme v koupelně. Cílila jsem trnutí, když jsem si výstavku prohlížela. Pozorují nás, pomyslela jsem si, dokonce i v našem domově. Přecházela mne mrazivá hrůza.

Na boční stěně byla speciální sbírka fotografií, které mne zdrtily a přivedly do rozpaků. Na Zemi by kandidovaly do muzea erotiky. Byli jsme na nich s Richardem, jak se v několika různých polohách milujeme. Byl tam rovněž jeden snímek Michaela a mne, nebyl však tak ostrý, protože tu noc byla v naší ložnici tma.

Řada obrázků pod sexuálními scénami ukazovala narození dětí. Byly zachyceny všechny porody včetně Patrickova, což potvrzuje, že špehování pokračuje. Z umístění scén zachycujících sex a porod vedle sebe bylo zřejmé, že oktopavouci (nebo Rámané) určitě pochopili náš reprodukční proces. Byla jsem zcela zaujata fotografiemi, snad patnáct minut. Mé soustředění bylo totam, když jsem zaslechla velice hlasitý zvuk kartáčů tažených po kovu, který přicházel ze směru dveří do muzea. Hrozně jsem se lekla. Zůstala jsem stát, přimrzlá na místě a divoce se rozhlížela. Z místnosti nebyl jiný východ.

Během několika sekund přiskotačila dveřmi Katie. „Mami!“ zakřičela, když mne spatřila. Přeběhla přes muzeum, málem porazila doktora Takagišiho a skočila mi do náruče.

„Ach, mami,“ řekla. Prudce mne objímala a líbala. „Věděla jsem, že přijdeš.“

Zavřela jsem oči a držela vší silou své ztracené dítě. Slzy mi stékaly po tvářích. Zhoupla jsem Katie ze strany na stranu a utěšovala ji: „Je to v pořádku, drahoušku, je to v pořádku.“

Když jsem si otřela oči a otevřela je, ve dveřích do muzea stál oktopavouk. Momentálně se nehýbal, jako by pozoroval znovushledání matky s dcerou. Stála jsem ohromena, zalita vlnou emocí od radosti až k úplné hrůze.

Katie vycítila můj strach. „Nedělej si starosti, mami.“ řekla a dívala se přes rameno na oktopavouka. „Neublíží ti. Chce se jenom dívat. Byl už mnohokrát blízko u mě.“

Má hladina adrenalinu dosáhla absolutního maxima. Oktopavouk pořád stál (nebo seděl, nebo cokoliv, co oktopavouci dělají, když se nepohybují) ve dveřích. Jeho velká černá hlava, téměř koule, seděla na těle. které se u podlahy rozšiřovalo do osmi černě a zlatě pruhovaných chapadel. Ve středu hlavy měl dvě rovnoběžné prohlubeniny umístěné symetricky kolem neviditelné osy, která vedla seshora dolů. Přesně uprostřed mezi těmito dvěma důlky, asi metr nad podlahou, měl podivuhodnou čtvercovou čočkovou strukturu o straně deset centimetrů, kterou tvořila želatinová kombinace čar mřížky a tekutého černého a bílého materiálu. Zatímco na nás oktopavouk upřeně hleděl, v čočkách se to hemžilo aktivitou.

Na hlavě mezi prohlubeninami se nacházely další orgány, jak nad čočkami, tak pod nimi, neměla jsem však čas, abych je studovala. Oktopavouk se k nám v místnosti blížil a přes Katiino ujišťování jsem se začala strachy třást. Kartáčový zvuk vydávaly brvám podobné chomáče na spodku chapadel, když se pohybovaly po podlaze. Vysokofrekvenční kňučení vycházelo z malého otvoru v dolní části pravé strany hlavy.