Arthur Clarke - Zahrada Rámova

„Jsi hotová, mami?“ volala na mne dcera seshora. Než jsem se k ní dostala, sestupovala už Katie po žebříku. Když jsem se s ní setkala na druhé římse, vyhubovala jsem ji, ale ona mne ignorovala. Byla silně vzrušená. „Vidíš, mami? Dokázala jsem to sama,“ chlubila se.

Blahopřála jsem jí, i když se mi zatočila hlava z představy, že by Katie sklouzla z žebříku, narazila na nějakou římsu a potom padala do bezedné jámy. Pokračovaly jsme v sestupu, pomáhala jsem jí zespodu až na první římsu se dvěma horizontálními tunely. Za propastí se zařízení neustále otáčelo. Katie byla nadšená.

„Co je za tou nádrží?“ ptala se. „Kdo to udělal? Proč to tady je? Přeskočilas doopravdy tu díru?…“

Jako odpověď na jednu z otázek jsem se otočila a udělala několik kroků do tunelu, sledovala paprsek své svítilny a předpokládala, že mne Katie sleduje. Okamžik později, když jsem zjistila, že ještě stojí na okraji propasti, mi strachem ztuhla krev v žilách. Viděla jsem, jak vyndává z kapsy malý předmět a hází ho přes propast do zařízení chránícího vstup do nádrže.

Okřikla jsem ji, ale už bylo pozdě. Předmět zasáhl stěnu nádrže. Okamžitě se ozvalo hlasité prásknutí jako několik výstřelů současně a do stěny doupěte necelý metr nad její hlavou udeřily dva kovové projektily.

„Jú,“ vykřikla Katie, jak jsem ji strhla od propasti. Zuřila jsem. Dcera začala plakat. Hluk v doupěti ohlušoval.

Po několika sekundách přestala brečet. „Slyšelas to?“ zeptala se.

„Co?“ tázala jsem se se srdcem ještě divoce bušícím.

„Na druhé straně.“ Ukázala přes šachtu do temnoty za vstupem. Posvítila jsem tam, ale nebylo nic vidět.

Stály jsme obě úplně tiše a držely se za ruce. Z tunelu za ochranným zařízením přicházel zvuk. Byl však na hranici slyšitelnosti, nedokázala jsem ho identifikovat.

„Je to létavec,“ tvrdila Katie. „Slyším, jak třepotá křídly. Jú,“ zakřičela opět, jak nejhlasitěji dokázala.

Zvuk ustal. Ačkoliv jsme čekaly patnáct minut, než jsme začaly šplhat z doupěte, nic dalšího jsme neuslyšely. Katie řekla Michaelovi a Simone, že jsme slyšely létavce. Nemohla jsem její historku potvrdit, rozhodla jsem se však, že se s ní nebudu dohadovat. Byla šťastná. Byly to narozeniny plné vzruchu a dobrodružství.

Patrick Erion O'Toole, po všech stránkách perfektně zdravé dítě, se narodil včera ve 14.15. Právě teď ho drží pyšný usmívající se otec, zatímco mé prsty kmitají po klávesnici mého elektronického zápisníku.

Je pozdní noc. Simone jako každý večer v devět uložila Benjyho a potom šla spát. Byla velmi unavená. Starala se o Benjyho bez jakékoliv pomoci během mých překvapivě dlouhých předporodních bolestí. Pokaždé když jsem zakřičela, začal Benjy plakat a Simone se ho snažila utišit.

Katie už prohlásila Patricka za svého bratříčka. Chová se naprosto logicky. Když Benjy patří Simone, pak Patrick musí být její. Aspoň jeví nějaký zájem o jiného člena rodiny.

Patrick nebyl plánován, ale Michael i já jsme nadšeni, že se v naší rodině objevil. K jeho zplození došlo loni pozdě na jaře, asi v prvním měsíci poté, co jsme s Michaelem začali sdílet v noci jeho ložnici. Byl to můj nápad, abychom spali spolu, jsem si však jista, že Michael na to také myslel.

V tu noc, kdy byl Richard přesně dva roky pryč, jsem nemohla vůbec usnout. Cítila jsem se osamělá, jako obvykle. Snažila jsem se představit si, že budu do konce života spát sama, a začala jsem si zoufat. Těsně po půlnoci jsem šla do Michaelova pokoje.

Michael i já jsme byli tentokrát od počátku uvolnění a nenucení. Myslím, že jsme byli oba připraveni. Po narození Benjyho mi Michael velice pomáhal se všemi dětmi. Během tohoto období trochu polevil ve svém náboženském zanícení a stal se přístupnějším k nám všem, včetně mne. Nakonec se opět prosadila naše přirozená shoda. Zbývá jen, abychom oba uznali, že se Richard už nevrátí.

Pohoda. To je nejlepší slovo, jak popsat náš vztah s Michaelem. S Henrym to byla extáze. S Richardem to byla vášeň a vzrušení, divoká jízda na horské dráze v životě i v posteli. Michael mi dodává pohodu. Spíme a držíme se za ruce, perfektní symbol našeho vztahu. Milujeme se zřídka, ale stačí to.

Udělala jsem nějaké ústupky. Dokonce se občas modlím, protože to Michaela dělá šťastným. On se zase stal tolerantnějším vůči seznamování dětí s myšlenkami a systémy hodnot, které jsou v rozporu s jeho katolicizmem.

Shodli jsme se, že hledáme ve svém vzájemném rodičovství harmonii a důslednost.

Je nás teď šest, jediná rodina lidských stvoření blíž několika jiným hvězdám než planetě a hvězdám svého zrození. Pořád ještě nevíme, zda tento obrovský válec fičící prostorem opravdu někam směřuje. Někdy se zdá. že na tom nezáleží. Vytvořili jsme si zde v Rámovi svůj vlastní svět. I když je omezený, myslím, že jsme šťastni.

Už jsem zapomněla, jak se člověk cítí, když mu systémem prochází adrenalin. V posledních třiceti hodinách byl náš klidný a krotký život zcela rozvrácen.

Všechno to začalo dvěma sny. Včera k ránu, těsně před probuzením, se mi zdálo o Richardovi. Byl to mimořádně živý sen. Richard se v něm vlastně vůbec neobjevil. Chci říci, neobjevil se vedle Michaela, Simone, Katie a mne. Ale jeho tvář byla zasazena do horního levého rohu mé snové obrazovky, zatímco jsme se my čtyři zabývali nějakou obyčejnou denní činností. Neustále mne volal jménem. Volal tak hlasitě, že jsem ho slyšela, ještě když jsem se probudila.

Začala jsem právě o snu vyprávět Michaelovi, když se ve dveřích objevila Katie v pyžamu. Třásla se a byla celá vystrašená. „Co se stalo, drahoušku?“ zeptala jsem se a nabídla jí otevřenou náruč.

Přišla ke mně a pevně mne objala. „Je to taťka,“ řekla. „Volal mě v noci ve snu.“

Přeběhl mi mráz po zádech a Michael si sedl na rohož. Utěšovala jsem Katie, byla jsem však touto shodou zneklidněna. Slyšela můj rozhovor s Michaelem? To není možné. Viděli jsme ji, jakmile došla k našemu pokoji.

Když se Katie vrátila do dětského pokoje, řekla jsem Michaelovi, že tyto dva sny nemohu ignorovat. Často jsme spolu diskutovali mé občasné psychické schopnosti. I když obecně celou koncepci mimosmyslového vnímání neuznává, vždy připouštěl, že nelze kategoricky prohlásit, že mé sny a vize nenastiňují budoucnost.

„Musím jít nahoru a hledat Richarda,“ prohlásila jsem po snídani. Michael očekával, že projevím tuto snahu, a byl připraven dohlédnout na děti. V Rámovi však byla tma. Dohodli jsme se, že bude lepší počkat na večer, kdy ve světě kosmické lodi nad naším doupětem bude opět světlo.

Chtěla jsem se pořádně prospat, abych měla na pečlivou prohlídku dost energie. Spala jsem však neklidně a zdálo se mi neustále, že mi hrozí nebezpečí. Než jsem vyšla, přesvědčila jsem se, že mám ve svém přenosném počítači uloženu dostatečně přesnou Richardovu grafickou podobu. Chtěla jsem mít možnost ukázat cíl svého pátrání každému létavci, na nějž bych mohla narazit.

Políbila jsem děti, popřála jim dobrou noc a vydala se přímo k doupěti létavců. Nepřekvapilo mne, že zabezpečovací zařízení u nádrže bylo pryč. Před lety, když jsem byla poprvé pozvána do doupěte jedním z jeho obyvatel, tam také nebylo. Mohlo by to znamenat, že jsem opět svým způsobem zvána? A co má toto vše společného s mým snem? Srdce mi tlouklo jako zběsilé, když jsem prošla místností s nádrží vody a zamířila hlouběji do tunelu, který obvykle střežilo nyní chybějící zařízení.