Arthur Clarke - Zahrada Rámova

Benjy se narodil předčasně. Přes má opakovaná ujištění, že bude vypadat úplně zdravě, se Michaelovi zjevně ulevilo, když se chlapec před třemi dny narodil bez zřejmých tělesných abnormalit. Byl to zase snadný porod. Simone byla překvapivě nápomocná jak během předporodních bolestí, tak při samotném porodu. Na děvče, kterému ještě není ani šest, je ohromně dospělá.

Benjy má také modré oči, ale ne tak světlé jako Katie. Myslím, že nezůstanou modré. Kůži má světle hnědou, jen o něco tmavší než Katie, ale světlejší než já nebo Simone. Při narození vážil tři a půl kilogramu a měřil dvaapadesát centimetrů.

Náš svět se nemění. Moc o tom nemluvíme, ale všichni kromě Katie jsme přestali věřit, že se Richard někdy vrátí. V Rámovi se opět schyluje k zimě, kdy jsou delší noci a kratší dny. Michael i já chodíme pravidelně nahoru a hledáme nějaké stopy po Richardovi, je to však mechanický rituál. Ve skutečnosti neočekáváme, že něco najdeme. Je pryč už šestnáct měsíců.

Střídáme se s Michaelem při výpočtu naší dráhy pomocí programu k určení orbity, který napsal Richard. Zpočátku to trvalo několik týdnů, než jsme přišli na to, jak ho používat, přestože nám Richard nechal podrobné instrukce. Ověřujeme si jednou týdně, že pořád směřujeme ke hvězdě Sirius, kolem naší dráhy nejsou žádné jiné hvězdné systémy.

Navzdory Benjyho přítomnosti se mi zdá, že mám pro sebe víc volného času než kdykoliv předtím. Hltavě čtu a opět ve mně zahořelo okouzlení dvěma hrdinkami, které ovládaly mou nedospělou mysl a představivost. Proč se mi Jana z Arcu a Eleonora Aquitánská vždy tak líbily? Protože obě nejen projevovaly vnitřní sílu a soběstačnost, ale ve světě ovládaném muži také uspěly, zejména tím, že důsledně spoléhaly na vlastní schopnosti.

Byla jsem velice osamělý adolescent. Žila jsem v nádherném prostředí v Beauvois, zahrnuta překypující otcovou láskou, ale strávila jsem v podstatě celé období dospívání sama. V hloubce mysli jsem se pořád děsila, že mi smrt odnese drahého otce. Chtěla jsem se stát nezávislejší, abych se vyhnula bolesti, kterou bych pocítila, kdybych byla někdy oddělena od otce. Jana a Eleonora mi byly perfektními vzory. I dnes nacházím v četbě o jejich životě novou jistotu. Žádná z nich nedovolila okolnímu světu určovat, co je v životě skutečně důležité.

Všichni se těšíme dobrému zdraví. Na jaře, abych se měla čím bavit, jsem zavedla sérii zbylých biometrických sond do nás všech a po několik týdnů sledovala jejich údaje. Monitorování mi připomnělo Newtonovu expedici — je to opravdu už víc než šest let, co nás dvanáct odletělo ze Země na setkání s Rámou?

Katie byla biometrií okouzlena. Seděla vedle mne, když jsem prohlížela Simone nebo Michaela, a dávala mi stovky otázek týkajících se údajů na obrazovce. Okamžitě pochopila, jak systém pracuje a čeho se týkají výstražné záznamy. Michael poznamenal, že je neobyčejně bystrá. Jako její otec. Katie pořád Richard hrozně chybí.

I když Michael říká, že se cítí stařešinou, je na svých čtyřiašedesát let ve výborné kondici. Kvůli dětem mu moc záleží na tom, aby byl fyzicky dostatečně aktivní, a od začátku mého těhotenství dvakrát týdně běhá. Dvakrát týdně. Jaká legrační představa. Držíme se věrně našeho kalendáře ze Země, i když zde na Rámovi nemá vůbec žádný význam. Včera se Simone ptala na dny, měsíce a roky. Když jí Michael vysvětloval rotaci Země, roční období a dráhu Země kolem Slunce, představila jsem si znenadání nádherný západ slunce v Utahu, který jsem zažila s Genevievou při našem výletu na americký Západ. Chtěla jsem o něm vyprávět Simone. Ale jak může člověk vysvětlit západ slunce někomu, kdo neviděl slunce?

Kalendář nám připomíná, co jsme byli. Pokud někdy dorazíme na novou planetu, se skutečným dnem a nocí místo umělých na Rámovi, pak jistě kalendář Země opustíme. Nyní však svátky, plynutí měsíců a obzvláště narozeniny, vše nám připomíná naše kořeny na té překrásné planetě, kterou už nemůžeme ani s tím nejlepším rámanským dalekohledem najít.

Benjy má hlad. Jeho mentální schopnosti nejsou nejlepší, ale určitě nemá problémy s tím, aby mi dal najevo, kdy chce jíst. Michael a já, po vzájemném souhlasu, jsme ještě neřekli Simone a Katie o stavu jejich bratra. Bude pro ně dost obtížné vypořádat se s tím, že od nich odvede pozornost, když je maličký. Aby pochopily, že jeho potřeba pozornosti bude trvat, ba i vzrůstat, když se z něj stane batole a malý kluk, je víc, než lze v tomto věku od nich očekávat.

Katie jsou dnes čtyři roky. Když jsem se jí před dvěma týdny ptala, co by si přála k narozeninám, nerozmýšlela se ani sekundu. „Chci, aby se taťka vrátil,“ prohlásila.

Je to samotářské děvčátko, straní se ostatních. Ohromně rychle se učí, ale je to určitě nejnáladovější dítě, které jsem kdy měla. Richard byl také hodně těkavý. Někdy byl tak povznesený a bujný, že se nedokázal ovládnout, obvykle když zažil něco vzrušujícího. Míval však hrozné deprese. Nezřídka se celý týden nebo i déle nezasmál, či ani neusmál.

Katie zdědila jeho nadání pro matematiku. Už umí sčítat, odčítat, násobit a dělit — alespoň malá čísla. Simone, která jistě není líná, se zdá rovnoměrněji nadaná. A zajímá se šířeji o celou řadu předmětů. V matematice jí však Katie určitě šlape na paty.

V průběhu dvou let, co Richard odešel, jsem se ho bez úspěchu snažila v Katině srdci nahradit. Musím si přiznat, že nejsme s Katie naladěny na stejnou vlnu. Naše osobnosti se k sobě jako matka a dcera nehodí. Individualita a divokost, kterou jsem u Richarda milovala, jsou u Katie nesnesitelné. Přes má nejlepší předsevzetí končíme vždy soubojem.

Nemohli jsme samozřejmě dát Katie k narozeninám Richarda. Michael i já jsme se však velice snažili dát jí nějaké zajímavé dárky. I když nikdo z nás není příliš zručný v elektronice, podařilo se nám udělat malou videohru (vyžádalo si to mnoho spojení s Rámany. abychom získali správné součástky — a mnoho nocí společné práce, abychom udělali něco, co by Richard pravděpodobně udělal za den) nazvanou „Ztracená v Rámovi“. Udělali jsme ji velmi prostou, protože Katie jsou teprve čtyři. Po dvou hodinách hraní vyčerpala všechny možnosti a zjistila, jak se dostat z libovolného místa v Rámovi do našeho doupěte.

Největší překvapení nás čekalo dnes, když jsme se jí zeptali (to se stalo v Rámovi tradicí), co by ráda dělala o narozeninách večer. „Chci jít do doupěte létavců,“ řekla Katie s rozpustilým zábleskem v očích.

Snažili jsme se jí to rozmluvit a poukazovali na to, že vzdálenost mezi římsami je větší než její výška. Nato šla Katie k provazovému žebříku ze síťového materiálu visícímu vedle dětského pokoje a ukázala nám, že po něm umí šplhat. Michael se zasmál a pravil: „V některých věcech je po matce.“

„Mami, prosím,“ žadonila Katie svým slabým dětským hláskem, „všechno ostatní je tak nudné. Chci se sama podívat zblízka na vstup do nádrže.“

I když jsem měla jisté pochybnosti, šla jsem s Katie k doupěti létavců a řekla jí. aby počkala nahoře, než upevním provazový žebřík. Na první římse, proti vchodu do nádrže, jsem se na chvilku zastavila a podívala se přes propast na to neustále se pohybující zařízení chránící vstup do horizontální chodby. Jsi zde pořád? uvažovala jsem. Opravoval nebo měnil tě někdo během celé té doby?