Arthur Clarke - Zahrada Rámova

Po celou dobu jsem neslyšela žádný zvuk. Ušla jsem téměř kilometr, než jsem dorazila k vysokým dveřím na pravé straně. Opatrně jsem nahlédla za roh. V místnosti byla tma jako všude v doupěti létavců kromě svislé šachty. Použila jsem kapesní svítilnu. Místnost nebyla moc hluboká, nanejvýš patnáct metrů, ale byla ohromně vysoká. Na stěně proti dveřím byly řady oválných skladovacích nádob. Paprsek mé svítilny ukázal, že řady postupovaly až k vysokému stropu, který musel být až těsně pod jedním z náměstí v New Yorku.

Netrvalo mi dlouho přijít na to, čemu tato místnost slouží. Všechny skladovací schránky měly tvar a velikost manového melounu. Ovšem, pomyslela jsem si, zde musí být skladiště zásob potravy. Není divu, že zde nikoho nechtějí.

Když jsem si ověřila, že všechny nádoby, na něž mohu dohlédnout jsou skutečně prázdné, vydala jsem se zase zpět k šachtě. Potom, jakoby vnuknutím, jsem se obrátila nazpět, minula skladiště a pokračovala hlouběji do tunelu. Musí někam vést, uvažovala jsem, jinak by končil v melounové místnosti.

Po dalším půl kilometru se tunel postupně rozšiřoval, až přešel do velké kruhové komory. Uprostřed místnosti s vysokým stropem se nacházela rozsáhlá kupolovitá struktura. Kolem stěn bylo asi dvacet výklenků vybudovaných v pravidelných rozestupech. Světlo mi dodával pouze paprsek svítilny, takže mi trvalo několik minut, než jsem si místnost s kupolovitou stavbou uprostřed dokázala složit do jednoho obrazu.

Obešla jsem celý obvod a prohlížela výklenky jeden po druhém. Byly většinou prázdné. V jednom z nich jsem našla tři identická zabezpečovací zařízení cisterny seřazená u zadní stěny. Z počátku jsem se jich obávala, nebylo to však nutné. Byla mimo provoz.

Daleko nejzajímavější byl však jeden výklenek uprostřed obvodu místnosti, přesně sto osmdesát stupňů kolem kružnice od vstupního tunelu. Tento speciální výklenek byl pečlivě uspořádán a měl ve svých stěnách vydlabány široké police. Bylo jich tam celkem patnáct, po pěti po obou stranách a pět na stěně proti vchodu do alkovny. Na policích po stranách byly naaranžovány předměty (vše velice uspořádané); police na vzdálené stěně měly všechny vyhloubeny po své délce po pěti kruhových otvorech.

Obsah těchto otvorů, které byly dále rozděleny do sekcí jako porce koláče, byl fascinující. V jedné ze sekcí byl v každém otvoru velice jemný materiál jako popel. Druhá obsahovala jeden, dva, nebo tři kroužky, třešňově červené, nebo zlaté, které jsem okamžitě rozpoznala, vzhledem k jejich podobnosti ke kroužkům, které jsme viděli kolem krku našeho velkého šedě sametového přítele létavce. Ve zbytku předmětů v otvorech jsem nezjistila žádný řád.

Nakonec jsem se obrátila a přiblížila se ke kupolovité stavbě. Její hlavní dveře byly umístěny proti onomu zvláštnímu výklenku. Ve světle své svítilny jsem je zkoumala. Na jejich pravoúhlém povrchu byl vyřezán složitý vzor rozdělený do čtyř samostatných panelů nebo kvadrantů. V horním levém kvadrantu byl létavec, v přilehlém pravém manový meloun. Spodní kvadranty obsahovaly neznámé obrázky. Na levé straně byla řezba pruhovaného tvora s klouby na šesti nohou. Poslední panel, vpravo dole, ukazoval velkou krabici vyplněnou velice tenkou síťkou nebo tkaninou.

Po jistém váhání jsem dveře otevřela. Skoro jsem vyskočila z kůže, když ticho prořízl hlasitý poplach jako klaxon. Stála jsem ve dveřích bez hnutí téměř minutu, co zněl poplach. Když přestal, stále jsem se nehýbala. Snažila jsem se postřehnout sluchem, zda někdo (nebo něco) na poplach reaguje.

Ticho nenarušil žádný zvuk. Po několika minutách jsem začala zkoumat vnitřek stavby. Uprostřed jediné místnosti stála průhledná krychle o hraně přibližně dva a půl metru. Na stěnách krychle byly skvrny, které mi částečně bránily ve výhledu, viděla jsem však, že dolních deset centimetrů je pokryto jemným tmavým materiálem. Zbytek stavby kolem krychle byl vyzdoben geometrickými vzory na stěnách, podlaze i stropu. V jedné ze stěn krychle byl úzký vchod, kterým bylo možné dostat se do vnitřního prostoru.

Vešla jsem dovnitř. Jemný tmavý materiál vypadal jako popel, měl však poněkud jinou soudržnost než podobná látka, kterou jsem našla v policích ve výklenku. Očima jsem sledovala kužel svítilny, který se pohyboval metodicky kolem krychle. Blízko středu byl v popelu částečně ukrytý předmět. Šla jsem tam, zvedla předmět, oprášila ho a skoro omdlela. Byl to Richardův robot, SB.

SB se značně změnil. Z vnějšku byl zčernalý, malý řídící panel měl odtavený a už nefungoval. Byl to však nepochybně on. Dala jsem si ho ke rtům a políbila ho. Ve vzpomínkách jsem ho viděla chrlit jeden ze Shakespearových sonetů a Richarda, jak s potěšením zaujatě naslouchal.

Bylo zjevné, že SB prošel ohněm. Byl Richard rovněž polapen ve výhni uvnitř krychle? Pečlivě jsem prohrabala popel, ale nenašla jsem žádné kosti. Přemýšlela jsem však, co to hořelo a vytvořilo všechen ten popel. A především, co dělal SB uvnitř krychle?

Byla jsem přesvědčena, že Richard je někde v doupěti létavců, tak jsem strávila dlouhých osm hodin škrábáním se po římsách nahoru a dolů a prohledáváním tunelů. Navštívila jsem všechna místa, kde jsem už byla předtím během svého krátkého pobytu v dávné minulosti, a dokonce jsem našla nějaké nové zajímavé komory neznámého účelu. Ale nikde žádné stopy po Richardovi. Ve skutečnosti žádné známky jakéhokoliv života. S pomyšlením, že krátký den v Rámovi brzy skončí a že v našem doupěti se brzy probudí čtyři děti, jsem se nakonec vrátila, unavená a sklíčená, do svého rámanského domova.

Když jsem dorazila k našemu doupěti, byly příklop i mříž otevřeny. I když jsem si byla téměř jista, že jsem oboje při odchodu zavřela, nedokázala jsem si své úkony přesně vybavit. Nakonec jsem si řekla, že jsem byla možná příliš vzrušená a zapomněla je zavřít. Začala jsem právě sestupoval, a v tom jsem uslyšela Michaela, jak volá: „Nicole!“

Otočila jsem se. Michael se blížil ke vchodu z ulice. Šel rychle, což bylo pro něj neobvyklé, a v náručí nesl Patricka. „Tady jsi,“ řekl a lapal po dechu, když jsem mu šla v ústrety. „Začal jsem si dělat starosti…“

Náhle se zarazil, okamžik na mne zíral a potom se rychle rozhlédl kolem. „Ale kde je Katie?“ zeptal se úzkostlivě.

„Co tím chceš říct, kde je Katie?“ tázala jsem se, poplašena výrazem na Michaelově tváři.

„Ona není s tebou?“ divil se.

Když jsem zavrtěla hlavou a řekla, že jsem ji neviděla. Michael se náhle rozplakal. Přispěchala jsem a utěšila malého Patricka, kterého vystrašily Michaelovy vzlyky a začal rovněž plakat.

„Ach, Nicole,“ řekl Michael, „je mi to tak moc, moc líto. Patrick měl zlou noc, tak jsem si ho vzal do pokoje k sobě. Potom Benjyho rozbolelo břicho a museli jsme ho se Simone dvě hodiny uklidňovat. Všichni jsme usnuli a Katie zůstala v dětském pokoji sama. Asi před dvěma hodinami, když jsme se probudili, byla pryč.“

Nikdy předtím jsem neviděla Michaela tak zdrceného. Snažila jsem se ho utěšit, říct mu, že Katie si asi jen hraje někde poblíž (a až ji najdeme, myslela jsem si, tak ji setřu, že na to nikdy nezapomene), ale Michael mi odporoval.

„Ne, ne, nikde poblíž není. Hledáme ji s Patrickem už přes hodinu.“

Sešli jsme dolů zkontrolovat Simone a Benjyho. Simone nám řekla, že Katie byla hrozně zklamaná, když jsem odešla hledat Richarda sama. „Doufala,“ řekla klidně, „že ji vezmeš s sebou.“