Robert Heinlein - Friday

Šéf mi řekl: „Friday, víš, že to bude trvat přinejmenším šest týdnů, než se regeneruje ta chybějící bradavka.“

„Ale takový jednoduchý kosmetický zásah plastické chirurgie by se měl zahojit do týdne. Aspoň doktor Krasny mi to tak říkal.“

„Holčičko, když někoho zmrzačí během výkonu služby, tak v této organizaci bude mít tak dokonalou rekonvalescenci, jaká je jen terapeuticky možná. Kromě téhle naší stále platné zásady máme v tvém případě ještě jeden důvod navíc. Je působivý a dostačující. Každý z nás má jako svou morální povinnost zachovávat a ochraňovat vše krásné na tomto světě. Jinak tady nikdo nezbude. Máš nezvykle hezké tělo, teď ale strašlivě poškozené… Musíme ho dát opravit.“

„Jak jsem řekla, kosmetická chirurgie je v pořádku. Ani nečekám, že budu mít v bradavkách konve mléka. A když je se mnou někdo v posteli, tak se nestará zrovna o tohleto.“

„Friday, sama bys měla být přesvědčená, že nikdy nebudeš potřebovat kojit. Ale hezká a funkční prsa se dost liší od imitace plastické chirurgie. Onen uvažovaný společník v posteli by neměl nic poznat… Ale ty bys to věděla a já taky. Ne, má milá, obnovíme tě do bývalé dokonalosti.“

„Hm, kdy si necháte regenerovat ty oči?“

„Nebuď drzá, dítě. V mém případě by to nemělo žádný estetický výsledek.“

Tak jsem získala opětovně dívčí prsa, stejně dobrá jako předtím, nebo dokonce možná lepší. Další spor se týkal mého opětovného výcviku. Cítila jsem totiž, že potřebuji získat správný instinkt zabijáka reagujícího jako citlivá spoušť dobře seřízené pušky. Když jsem se opětovně rozhýbávala, Šéf vypadal, jako kdyby právě kousl do něčeho hodně odporného.“

„Friday, nebudu ti připomínat, že vždycky, když jsi někoho zabila, tak to byla chyba. Zabila jsi někoho, o kom bych nevěděl?“

„Ne, ne,“ řekla jsem rychle. „Dokud jsem nezačala pracovat pro vás, nikoho jsem nikdy nezabila. Nevím o žádné vraždě, o které bych vám nedala zprávu.“

„V tom případě jsi vždycky zabíjela v sebeobraně.“

„Ale co ten Belzen? To nebyla sebeobrana, nedotkl se mě ani malíčkem.“

„Beaumont, alespoň to bylo jméno, které obvykle používal. Sebeobrana se někdy musí řídí zásadou Udělejte jim to, co chtějí udělat vám, ale udělejte to jako první. Myslím, že to řekl DeCamp. Nebo někdo ze školy pesimistických filozofů dvacátého století. Zavolám do dokumentace a požádám o Beaumontův spis, aby ses mohla sama přesvědčit, že patřil mezi lidi, kteří jsou lepší mrtví.“

„Netrapte se tím. Když jsem se podívala do jeho vaku, viděla jsem, že mě nesledoval, aby mně dal dlouhý filmový polibek. Ale to bylo až potom.“

Šéfovi trvalo několik vteřin, než odpověděl. To nemíval ve zvyku.

„Friday, nechceš po sobě zamést stopy, změnit hřiště a stát se katem?“

Poklesly mě čelisti a oči se mi rozšířily. To byla moje odpověď.

„Neměl jsem v úmyslu tě polekat,“ řekl Šéf suše. „Snadno si domyslíš, že tato organizace má také atentátníky. Nechci tě ztratit jako kurýra. Jsi ten nejlepší, jakého mám. Ale vždycky budu potřebovat šikovné popravčí, protože jejich úmrtnost je vysoká. Ale mezi kurýrem a atentátníkem je propastný rozdíl. Kurýr zabíjí jenom v sebeobraně a často instinktivně. Připouštím, že vždycky s určitou možností chyby… Protože ne všichni kurýři mají špičkový talent pro neustálé vyhodnocování situace a vyvozování nezbytných závěrů jako máš ty.“

„Pane jo!“

„Slyšela jsi správně, Friday, jedna z tvých slabin je, že ti chybí odpovídající sebevědomí. Ctihodný zabiják nezabíjí instinktivně. Zabíjí plánovaně a úmyslně. A je jenom mizivá statistická pravděpodobnost, že mu plán nevyjde, takže musí sáhnout po sebeobraně. Při plánovaném zabíjení vždycky ví, proč to dělá a taky s tím souhlasí… Jinak ho nepošlu do akce.“

Plánované zabíjení? To je spíš vražda. Ráno vstanete, zdravě posnídáte, pak máte schůzku se svou obětí, chladnokrevně ji sejmete. Sníte večeři a usnete hlubokým spánkem!?

„Šéfe, nevím, jestli to je ta správná práce pro mě.“

„Nejsem si jistý, že máš na to ten správný temperament. Ale měj hlavu otevřenou. Pokud jde o možnost zpomalení tvého obranného reflexu, nečekám žádné zázraky. Kromě toho tě mohu ujistit, že jestliže tě přeškolíme, jak to chceš ty, už tě nikdy znovu nepoužiju jako kurýra. Ne. Riskovat život je tvá profese… A to kdykoliv. Ale tvé úkoly jsou vždycky o krk, a já nebudu používat kurýra, jehož ostří jsme úmyslně otupili.“

Šéf mě nepřesvědčil, ale zviklal. Když jsem mu znova říkala, že se nechci stát popravčím, nezdálo se, že to poslouchá. Hned namítl, že mi dá něco přečíst.

Očekávala jsem, že se něco objeví na obrazovce terminálu v místnosti. Jedno, co. Místo toho se asi za dvacet minut po jeho odchodu ukázal mladík, no dobrá, teda kluk mladší než já a nesl nějakou knihu. Byla to vázaná kniha s papírovými listy. Měla pořadové číslo a byla označená nápisy „POUZE K NAHLÉDNUTÍ“, „Vyžadované znalosti“ a „Přísně tajné“, „ZVLÁŠŤ OPLZLÉ. Povolení nutné.“

Civěla jsem na knihu a vzala ji do ruky úzkostlivě jako hada.

„To je pro mě? Myslím, že to bude nějaký omyl.“

„Starý pán nedělá chyby. Jenom podepište příjem.“ Nechala jsem ho čekat a četla si zatím drobné písmo.

„To jsou informace, co vám nikdy nezmizí z hlavy. Teď se prospím a pak se do toho dám.“

„Zavolejte archív, chtějte úředníka tříděných dokumentů, to jsem já, a budu tu za chvilku jako na koni. Ale nezkoušejte spát, dokud jsem tady. Zkuste tvrdě pracovat.“

„Fajn.“ Podepsala jsem příjem, vzhlédla a obdařila ho pohledem široce otevřených očí. „S čím začnete?“

„Teda, slečno Friday, jste pěkná.“

Nikdy jsem nevěděla, co mám na tohle říci, protože si to o sobě nemyslím.

„Jak to, že víte, kdo jsem?“

„A proč ne? Každý ví, kdo jste. To přece víte. Před dvěma týdny. Tam na farmě. Byla jste tam.“

„Aha. Ano, byla jsem tam. Ale nepamatuji se na to.“

„Ale já jo.“

Jeho oči zářily. „Byla to jediná chvilka, kdy jsem měl šanci účastnit se bojové operace. Jsem rád, že jsem tam byl.“

„Co naděláte?“

Vzala jsem ho za ruce, přitáhla si ho blíž k sobě, uchopila jeho tvář do obou dlaní, opatrně ho políbila, něco mezi polibkem od sestřičky a „pojďme na to!“ Možná, že předpis říkal něco jiného, ale byl ve službě, a já stále na neschopence. Není od vás férové, když slibujete něco, co těžko můžete dodržet. Zvláště chlapečkům, co jim září oči.

„Díky za záchranu,“ řekla jsem mu už vystřízlivělá chvilku předtím, než mi zmizel z očí.

Ten drahoušek se styděl. Ale zdálo se, že má z toho radost. Do té knihy jsem se nakonec tak začetla, že mě noční ošetřovatelka vyhubovala. Ale sestry v nemocnici pořád potřebují něco nebo někoho, na co by mohly nadávat. Nebudu teď z toho neuvěřitelného dokumentu citovat… Ale poslechněte si aspoň názvy předmětů:

První titulek: Zbraně jenom pro vraždu. Pak

Úkladná vražda jako jemné umění.

Úkladná vražda jako politický prostředek.

Úkladná vražda kvůli zisku.

Atentáty, které změnily dějiny.

Společnost pro nadšené lidi s fantazií.