Robert Heinlein - Friday

Zásady pro profesionální atentátníky.

Amatérští atentátníci: Neměli by být vyhlazeni?

Zasloužilí atentátníci — několik případů.

Extrémní předsudky — čistá práce — jsou jemné výrazy nezbytné?

Samostatná seminární práce: Technika a prostředky.

Panebože! Neměla jsem to číst a už vůbec ne všechno. Ale četla. Bylo to bezbožně fascinující a hříšné. Rozhodla jsem se, že nikdy ani nepomyslím třeba jen na možnost změnit obor a že začnu opět s výcvikem. Ať se Šéf vychovává třeba sám, když ho to baví. Zmáčkla jsem klávesnici terminálu, dostala archív a řekla, že chci úředníka tříděných dokumentů, aby si vzal zpátky evidovanou položku takového a takového čísla, a poprosila, aby mi sem přinesli podepsanou stvrzenku.

„Okamžíček, slečno Friday,“ zapřísahala se nějaká žena. Už jsem notoricky známá…

Se značným neklidem jsem čekala, jestli se objeví onen mladík. Zahanbeně jsem si říkala, že ta zhoubná kniha na mě měla vysloveně špatný vliv. Bylo to uprostřed noci, možná už brzo ráno. Všude bylo mrtvolné ticho. A když ten miloučký klučina na mě položil ruku, dočista jsem zapomněla, že jsem po technické stránce invalida. Potřebovala jsem pás cudnosti s velkým visacím zámkem.

Ale nebyl to on. Sladký chlapeček už asi neměl službu. Osoba, která se ukázala s mým podepsaným příjmem, byla starší žena, co mi odpovídala z terminálu. Cítila jsem jak úlevu, tak zklamání: A další smutek z toho zklamání. Je každý rekonvalescent tak nezodpovědně nadržený jako já? Mají v nemocnicích problémy s kázní? Nebyla jsem tak často nemocná, abych to věděla. Noční úřednice mi vyměnila knihu za podepsanou stvrzenku a pak mě překvapila otázkou: „Dostanu také polibek?“

„No teda! Byla jste tam taky?“

„Tam byl přece každý, kdo byl ještě naživu, drahoušku. Tu noc jsme byli hrozně výkonní. Nejsem žádná světová jednička, ale mám základní výcvik jako každý jiný. Ano, byla jsem tam. Nesmíme na to nikdy zapomenout.“

Řekla jsem: „Díky za záchranu,“ a políbila ji. Zkusila jsem to udělat jednoduše jako symbol, ale ona převzala režii do svých rukou a vzala to jako vroucí polibek. Hlavně drsný a neotesaný. Tím mi řekla bez jediného slova, ale přitom úplně srozumitelně, že kdykoliv budu chtít šlapat chodník, tak že na mě počká. Co naděláte? Zkrátka jsou určité situace, pro něž nemáte žádná pevná pravidla. Byla jsem jí vděčná, že riskovala svůj život, aby mě zachránila. Přesně tak, protože ta záchranná akce nebyla jenom taková procházka po golfovém hřišti v neděli odpoledne, jak to líčil Šéf. Jeho schopnost obrušovat všemu hrany byla tak dokonalá, že by úplné zničení Seattlu zemětřesením popsal jako seismický neklid. Když jsem jí děkovala za svůj život, měla jsem jí snad nadávat?

To nešlo. Na její horkou výzvu jsem odpověděla polibkem jen tak napůl. Beze slov. Zkřížila jsem prsty tak, abych nemusela splnit to co si možná domýšlela. Okamžitě mě přestala líbat, ale stále mě držela. „Drahoušku, chceš něco vědět? Pamatuješ si, co žvanilo to čuně, kterému říkali Major?“

„Pamatuju.“

„Existuje propašovaný kousek pásku právě s tímhle místem. My všichni jsme hrozně oceňovali, co jsi mu řekla a jak jsi to řekla. Zvláště já.“

„To je zajímavé. Tak ty jsi skřítek, co okopíroval ten kousek pásku?“

„Jak jsi na to přišla?“ ušklíbli se. „Vadí ti to?“

Přemýšlela jsem asi tři milisekundy. „Ne, kdyby si lidé, kteří mě zachránili, přáli slyšet, co jsem řekla tomu parchantovi, nevadilo by mi to. Ale nebudu o tom říkat každému na potkání..“

„Nikdo neví, co děláš.“ Rychle mě dloubla. „Ale udělala jsi, co bylo potřeba, a každá žena ve Firmě je na tebe pyšná. A naši muži jakbysmet.“

Nezdálo se, že by byla ochotná ode mě sama odejít, ale objevila se noční sestřička a rozhodně mě zahnala spát. Chtěla mi dát injekci na spaní, ale jako obvykle jsem naoko protestovala.

Úřednice řekla: „Čau, Goldie. Dobrou noc, drahoušku.“ Goldie, asi to nebylo její pravé jméno, protože byla špinavá blondýnka, mi povídá: „Bolí vás ramena? Nebo nohy? Nezlobte se na Annu, je neškodná.“

„To je v pořádku.“ Goldie pravděpodobně mohla zvukem i obrazem zachytit všechno, co se stalo. Pravděpodobně? Určitě!

„Byla jste tam na farmě, když hořel dům?“

„Když zrovna hořel dům, tak jsem byla v energomobilu, který vás co nejrychleji odvážel pryč. Byl na vás smutný pohled, slečno Friday.“

„Vsadím se, že byl. Díky, Goldie. Můžete mi dát pusu na dobrou noc?“

Políbila mě vroucně a bez dalších požadavků.

Teprve později jsem zjistila, že byla jedním z těch čtyř, co vyběhli nahoru po schodišti, aby mě dostali ven. Jeden muž nesl velkou bouchačku s tlumičem, dva ozbrojení chlapíci měli plamenomety… A Goldie vláčela objemné zavazadlo. Ale ona sama se o tom nikdy nezmínila, tehdy, ani později.

Vzpomínám si, že to bylo s výjimkou prázdnin v Christchurchu poprvé, co jsem byla klidná, šťastná, každý den a každou noc. Proč? Protože jsem někam patřila!

Určitě jste si z toho všeho domysleli, že se to stalo už před lety. To už jsem na sobě nenosila identifikační kartu s velkým nápisem „ŽA“ nebo dokonce „UČ“, natištěnou velkými písmeny napříč. Ale falešná identifikační karta a padělaný dokument vás nijak netěší. Přesto vás zbaví těžkostí a diskriminace. Pořád musíte myslet na to, že žádný národ vás nepříjme jako svého plnoprávného občana a že naopak z mnoha míst vás mohou vyhostit. nebo dokonce vás tam zabijí či prodají, jen co zmerčí vaši fasádu.

Umělému člověku vadí to, že nemá opravdickou velkou rodinu, daleko víc, než byste si mohli myslet. Kde jste se narodili? Dobrá, ale já jsem se vlastně nenarodila. Navrhli mě v laboratoři genetického inženýrství na univerzitě v Detroitu. Vážně, „moje početí“ bylo vymyšleno v Mendelově sdružení v Curychu. Báječné řečičky, tohleto! Sám vám to ale nikdo nevyklopí. Nejde to srovnávat s předky na Mayfloweru nebo s anglickou pozemkovou knihou z roku 1086. Moje záznamy, anebo aspoň jeden jejich svazek, dokazují, že jsem se narodila v Seattlu. Zničené místo je vždycky prima pro ty, co nemají záznamy. Je to dost dobré na to, abyste tam „ztratily“ všechny nejbližší příbuzné. Ačkoliv jsem v Seattlu nikdy nebyla, velmi pečlivě jsem studovala všechny materiály a obrázky, které jsem mohla sehnat. Ani nejskalnější rodáci a nejlepší znalci poměrů mě nemohli přistihnout při chybě. Aspoň si to myslím. Nebo taky ne.

Ale co mně dali, zatímco jsem se dostávala z toho hloupého znásilnění a nemusela jsem se zlobit, že mě udržovali ve lžích. Ale neměli to na svědomí ani Goldie a Anna, ani ten mladíček Terence, ale doktor Krasny, který mě za tři týdny propustil. Tamto byli jediní lidé, s nimiž jsem přišla do styku. Při útoku jich bylo mnohem víc. Nevím kolik. Šéf měl zásadu zabraňovat členům se vzájemně poznat, ale v případě, kdy nás práce nezbytně svedla dohromady, ji porušoval. Jeho další zásada, jak už víte, bylo to, že ignoroval vaše otázky. Nemůžete vyžvanit tajemství, které neznáte, a nemůžete prozradit osobu, o jejíž skutečné existenci nevíte vůbec nic.

Ale Šéf neměl pravidla pro pravidla. Samozřejmě, že někdy mohlo vaše seznámení s kolegou pokračovat po službě. Takové bratříčkování Šéf sice nepodporoval, ale zas nebyl takový blázen, aby vám to zkoušel zatrhnout. Proto mě Anna často volala vždycky chvilku před tím, než šla pozdě večer do služby.