Arkadij Strugackij - Je těžké být bohem

Keře černého bezu na konci bloku domů se náhle rozhýbaly a do uličky se vplazil don Tameo. Když spatřil Rumatu, radostí vykřikl, vyskočil na nohy, zavrávoral, roztáhl ruce zmazané od země a vykročil mu vstříc.

„Můj urozený done!“ zahlaholil. „Já mám takovou radost! Jak vidím, taky jdete do kanceláře.“

„Samozřejmě, můj urozený done,“ odpověděl Rumata a obratně se vyhnul objetí.

„Dovolíte, abych se k vám připojil, urozený done?“

„Bude mi ctí, urozený done.“

Vyměnili si poklony. Bylo zřejmé, že od včerejška, kdy začal, nemůže se don Tameo zastavit. Vytáhl z širokánských žlutých kalhot umělecky tvarovanou skleněnou láhev.

„Nemáte chuť, urozený done?“ nabídl uctivě.

„Srdečný dík.“

„Rum!“ prohlásil don Tameo. „Pravý rum z metropole. Zaplatil jsem za něj zlatku.“

Sešli k rumišti a s ucpanými nosy kráčeli přes hromady odpadků, mršiny psů a smradlavé kalužiny, v nichž se převalovaly spousty bílých červů. Ranním vzduchem se nesl rovnoměrný bzukot myriád smaragdových much.

„To je zvláštní,“ řekl don Tameo a zazátkoval láhev, „tady jsem ještě nikdy nebyl.“

Rumata neřekl nic.

„Donem Rebou jsem byl vždycky nadšen,“ řekl don Tameo. „Byl jsem pevně přesvědčen, že dříve či později svrhne nemohoucího monarchu, uvolní nám nové cesty a otevře zářivé perspektivy.“ Při těchto slovech sklouzl nohou do žlutozelené kaluže, řádně se pocákal, a aby neupadl, chytil se Rumaty. „Ano,“ pokračoval, když měli zase pevnou půdu pod nohama. „My, mladá aristokracie, budeme vždy na straně dona Reby. Konečně nastal čas kýžené rovnováhy. Posuďte sám, doně Rumato. Už hodinu chodím po uličkách a zahradách, ale nepotkal jsem za tu dobu ani jednoho šedého. Smetli jsme šedou chamraď z tváře země, a hned se v obrozeném Arkanaru dýše sladce a svobodně. Místo hulvátských kramářů, těch opovážlivých hrubců a nevzdělanců, jsou ulice plné sluhů božích. Viděl jsem, že se někteří šlechtici už veřejně procházejí před svými domy. Už se nemusejí bát, že je nějaký zabedněnec v zahnojené zástěře postříká svou ohavnou bryčkou. A už není třeba klestit si cestu hordou bývalých řezníků a hokynářů. Obdařeni požehnáním velikého Svatého řádu, k němuž jsem vždy choval nesmírnou úctu a — proč bych to tajil — upřímnou náklonnost, dojdeme netušeného rozkvětu, kdy ani jediný obyčejný člověk si netroufne pohlédnout na šlechtice, pokud nemá povolení podepsané okresním inspektorem Řádu. Nesu právě vypracovaný projekt v tomto smyslu.“

„Odporný puch,“ prohlásil Rumata od plic. „Ano, hrozný,“ připojil se don Tameo a zazátkoval láhev. „Ale zato jak svobodně se teď dýše v obrozeném Arkanaru! A ceny lihovin klesly na polovinu…“

Než došli, dopil don Tameo láhev do dna, mrštil jí na volnou pláň a zmocnilo se ho neobyčejné vzrušení. Dvakrát upadl, podruhé se odmítl očistit a prohlásil, že je obtížen mnoha hříchy, že je špinavý již od přirozenosti a přeje si v takovém stavu předstoupit před vládce. Znovu a znovu z plna hrdla citoval svůj vypracovaný projekt. „Tohle je hezky řečeno!“ pochvaloval si sám. „Vemte si třeba tohle místo, urození donové: Aby smradlaví nevolníci… To je myšlenka, co?“ Když se dostali na zadní nádvoří, pověsil se hned na prvního mnicha, který jim přišel do cesty, ronil proudy slz a žadonil o odpuštění hříchů. Napůl udušený mnich se mu zuřivě vytrhoval, pokoušel se hvízdáním přivolat pomoc, ale don Tameo ho popadl za řízu a oba se svalili na haldu odpadků. Rumata je nechal být. Když se od nich vzdaloval, ještě dlouho slyšel žalostné, přerývané pískání a výkřiky: „Aby smradlaví nevolníci… Dej mi požehnání… Z upřímného srdce! Náklonnost jsem choval, náklonnost, rozumíš tomu, ty tlamo odporná?“

Na náměstí před branou, ve stínu hranaté Veselé věže, stál vyřízený oddíl pěších mnichů ozbrojených sukovitými klacky, z nichž šla hrůza. Mrtvoly už byly odklizeny. Ranní vítr honil rozvířené žluté sloupy prachu. Pod širokou kuželovitou střechou věže jako vždy pokřikovaly a hádaly se vrány — tam na vyčnívajících trámech viseli hlavou dolů oběšenci. Věž byla postavena asi před dvěma sty lety předkem nebožtíka krále výhradně pro vojenské účely. Stála nad pevnými třípodlažními základy, v nichž byly kdysi uloženy zásoby potravin pro případ obležení. Pak ji však změnili ve vězení. V důsledku zemětřesení se však všechny podlahy uvnitř propadly a kobky musely být přeneseny do podzemí. Svého času si jedna z arkanarských královen postěžovala svému pánu a veliteli, že ji z radovánek ruší nářek mučených, rozléhající se do celého okolí. Nejjasnější manžel vydal rozkaz, aby ve věži od rána do pozdní noci vyhrávala vojenská kapela. Od té doby nese věž svůj dnešní název. Už dávno byla pouhou prázdnou kamennou kostrou, už dávno se vyšetřovací cely přemístily do nejnižších, nově vyhloubených pater sklepa, už dávno tam nevyhrávala žádná kapela, ale obyvatelé města věž stále ještě nazývali Veselou.

Obvykle bývalo kolem Veselé věže prázdno. Ale dnes tu bylo neobyčejně rušno. Odevšad k ní vedli, táhli, po zemi vlekli příslušníky úderných oddílů v šedých uniformách, zavšivené tuláky v hadrech, polonahé měšťany, jimž ze strachu naskočily vyrážky, úpěnlivě ječící děvky, hnali sem celé bandy pochmurně se rozhlížejících otrhanců z noční armády. A současně z jakýchsi tajných východů vytahovali dlouhými háky mrtvoly, házeli je na vozy a odváželi za město. Ti nejposlednější z dlouhé řady šlechticů a zámožných měšťanů, která vybíhala z otevřených dveří kanceláře, se s hrůzou a neklidem ohlíželi na ten děsivý shon.

Do kanceláře byli vpuštěni všichni, někteří byli dokonce přiváděni eskortou. Rumata se protlačil dovnitř. Bylo tam k nedýcháni jako před chvílí na rumišti, U širokého stolu, obložen seznamy, seděl úředník s nažloutle šedivým obličejem a velkým husím brkem za odstávajícím uchem. Žadatel, který byl právě na řadě, urozený don Keu, nafoukaně naježil kníry a představil se.

„Smekněte klobouk,“ pronesl bezbarvým hlasem úředník, aniž zvedl oči od papírů.

„Rod Keu má privilegium nosit klobouk na hlavě i v přítomnosti samého krále,“ prohlásil don Keu hrdě.

„Vůči Řádu nemá privilegia nikdo,“ odpověděl úředník týmž bezkrevným hlasem.

Don Keu zafuněl, ale klobouk smekl. Úředník klouzal po seznamu dlouhým žlutým nehtem.

„Don Keu…, don Keu,“ mumlal. „Don Keu, tady… Královská ulice číslo dvanáct?“

„Ano,“ řekl don Keu zvučným, podrážděným hlasem.

„Číslo čtyři sta osmdesát pět, bratře Tibaku.“

Bratr Tibak seděl u sousedního stolu. Byl hřmotný, zrudlý záduchou. Chvíli se přehraboval v papírech, pak si otřel z pleše pot, vstal a monotónně přečetl:

„Číslo čtyři sta osmdesát pět, don Keu, Královská dvanáct, za hanobení jména Jeho Přeosvícenosti biskupa arkanarského dona Reby, k němuž došlo předloni při plese v paláci, odsuzuje se k třem tuctům ran na obnaženou sedací část a k líbání boty Jeho Přeosvícenosti.“

Bratr Tibak usedl.

„Jděte touhle chodbou,“ řekl úředník bezbarvým hlasem, „mrskání vpravo, bota vlevo. Další…“

K Rumatovu obrovskému údivu don Keu neprotestoval. Zřejmě už v té frontě ledacos viděl. Jen si hekl, důstojně si přihladil kníry a vykročil chodbou. Další z řady, obrovitý don Pifa, na kterém se třásly haldy tuku, už stál bez klobouku.