Arkadij Strugackij - Je těžké být bohem

Přerušilo ho pronikavé prasečí zakvičení. Nespokojeně pohlédl na fialové závěsy. Za nimi se odehrávala rvačka. Ozvaly se duté údery, ječeni: „Pusťte mě! Pusťte mě!“ — a ještě nějaké chraptivé hlasy, klení a výkřiky v neznámém nářečí. Do pracovny vrazil a padl na všechny čtyři jakýsi muž, plešatý, se zkrvavenou bradou a divoce vytřeštěnýma očima. Zpod závěsu se vysunuly obrovské tlapy, popadly muže za nohy a odtáhly ho zpět. Rumata ho poznal — byl to Budach. Doktor divoce křičel:

„Podvedli jste mě! Podvedli jste mě! Namíchali jste mi jed! Za co?“

Odtáhli ho do tmy. Kdosi v černém rychle zvedl a znovu připnul závěs. Za ním se v tichu rozlehly odporné zvuky — někdo dávil. Rumata pochopil.

„Kde je Budach?“ zeptal se ostře.

„Jak vidíte, stala se mu zrovna nějaká nepříjemnost,“ odpověděl don Reba, ale bylo znát, že je vyveden z konceptu.

„Nedělejte ze mě hlupáka,“ řekl Rumata. „Kde je Budach?“

„Ach, doně Rumato, k čemu je vám Budach?“ zeptal se don Reba a pokyvoval hlavou. Ihned se vzpamatoval. „Je to snad váš příbuzný? Vždyť jste ho ani jednou v životě neviděl!“

„Poslyšte, Rebo!“ vybuchl Rumata. „Já nežertuji! Jestli se Budachovi něco stane, chcípnete jako pes! Rozmačkám vás.“

„To nestihnete,“ řekl don Reba rychle. Byl křídově bledý.

„Jste hlupák, Rebo. Jste zkušený intrikán, ale ničemu nerozumíte. Ještě nikdy v životě jste se nepustil do tak nebezpečné hry jako teď. A nemáte o tom ani tušení.“

Don Reba se skrčil za stolem, očka mu jiskřila jako uhlíky. Rumata cítil, že sám taky ještě nikdy nebyl tak blízko smrti. Karty se odhalovaly. Začínalo se rozhodovat, kdo tuto hru vyhraje. Rumata se napjal jako ke skoku. Žádná zbraň, kopí ani šíp, nezabíjí okamžitě. Tato myšlenka se zřetelně objevila na tváři dona Reby. Stařec s hemeroidy chtěl žít.

„Ale pročpak takhle?“ začal fnukavě. „Seděli jsme, povídali si… A váš Budach je živ, uklidněte se, živ a zdráv. Ten mě ještě bude léčit. Proč vy se hned rozčilujete?“

„Kde je Budach?“

„Ve Veselé věži.“

„Potřebuji ho.“

„Já ho taky potřebuji, doně Rumato.“

„Poslyšte, Rebo,“ řekl Rumata, „nezlobte mě. A přestaňte hrát komedii. Vždyť vy se mě bojíte. A dobře děláte. Budach patří mně, rozumíte? Mně!“

Teď oba stáli. Reba byl děsivý. Zmodral, rty mu křečovitě pocukávaly, cosi mumlal a prskal.

„Cucáku!“ zasyčel. „Nikoho se nebojím! Můžu tě rozmačkat jako štěnici.“

Náhle se otočil a strhl gobelín visící za jeho zády. Objevilo se široké okno.

„Dívej se!“

Rumata přistoupil k oknu. Vedlo na náměstí před palácem. Už začínalo svítat. K šedému nebi stoupaly sloupy dýmu ze spálenišť. A na prostředku se černal pravidelný, nehybný čtverec. Rumata se pozorně zadíval. Byli to jezdci na koních, neuvěřitelně přesně vyřízení, v dlouhých černých pláštích, s černými trojúhelníkovitými štíty v levé ruce a s dlouhými píkami v pravé.

„Račte,“ řekl don Reba řinčivě. Celý se třásl. „Pokorné děti Pána našeho, jízda Svatého řádu. Dnes v noci se vylodili v arkanarském přístavu, aby potlačili barbarskou vzpouru nočních otrhanců Pavézy Rumpála a kramářů, kterým už příliš narostl hřebínek. Vzpoura je potlačena. Svatý řád ovládá město i zem, která od této chvíle nese název Arkanarská oblast Řádu…“

Rumata se mimoděk poškrábal v týle. To je nadělení, pomyslel si. Tak vida, komu připravovali cestu nebozí kramáři. Don Reba vítězoslavně cenil zuby.

„My se ještě neznáme,“ pokračoval oním řinčivým hlasem. „Dovolte, abych se představil: místodržitel Svatého řádu v Arkanarské oblasti, biskup a velmistr, sluha boží Reba!“

Vždyť se to dalo čekat, říkal si Rumata v duchu. Tam, kde triumfuje šedá, dostávají se k moci vždycky černí. Ach, vy historikové, vy byste zasloužili… Založil však ruce za zády a pohupoval se z pat na špičky.

„Jsem teď unaven,“ řekl s opovržením. „Chci se vyspat. Chci se umýt horkou vodou a spláchnout ze sebe krev a sliny vašich hrdlořezů. Zítra…, vlastně dneska…, řekněme hodinu po východu slunce, k vám zajdu do kanceláře. Do té doby ať je připraven rozkaz k propuštění Budacha.“

„Je jich dvacet tisíc!“ vykřikl don Reba a ukazoval rukou z okna.

Rumata se zamračil.

„Prosil bych trochu tišeji,“ řekl. „A pamatujte si, Rebo, já vím moc dobře, že nejste žádný biskup. Vidím vám až do žaludku. Jste prostě špinavý zrádce a nemotorný tuctový intrikán…“ Don Reba si olízl rty, oči mu zeskelnatěly. Rumata pokračoval: „Já neznám slitování. Za každou lumpárnu vůči mně a mým přátelům zaplatíte hlavou. Nenávidím vás, nezapomínejte na to. Jsem ochoten vás trpět, ale musíte se naučit včas mi ustupovat z cesty. Pochopil jste mě?“

Don Reba s prosebným úsměvem rychle řekl:

„Přeji si jen jedno. Chci, abyste stál na mé straně, doně Rumato. Nemohu vás zabít. Nevím proč, ale nemohu.“

„Bojíte se,“ řekl Rumata.

„Tak se tedy bojím,“ připustil don Reba. „Třeba jste ďábel. Třeba jste boží syn. Kdopak ví? Anebo jste třeba člověk z velikých zemí za mořem. Říká se, že existují… Nepokouším se ani nahlédnout do propasti, která vás vyvrhla. Točí se mi hlava a cítím, že upadám do kacířství. Ale taky vás mohu zabít. Kdykoli. Hned. Nebo zítra. Včera. Rozumíte tomu?“

„To mě nezajímá.“

„A co tedy? Co vás zajímá?“

„Nic mě nezajímá,“ řekl Rumata. „Bavím se. Nejsem ďábel ani bůh, jsem rytíř Rumata Estorský, veselý urozený dvořan, plný rozmarů a předsudků, zvyklý na svobodu ve všech směrech. Už si to budete pamatovat?“

Don Reba se již vzpamatoval. Otřel se šátečkem a vlídně se usmál.

„Vážím si vaší houževnatosti,“ řekl. „Koneckonců i vy usilujete o nějaké ideály. A já si těchto ideálů vážím, ačkoli je nechápu. Jsem velice rád, že jsme si ujasnili stanoviska. Možná že mi někdy vysvětlíte své názory a vůbec není vyloučeno, že mě přimějete k tomu, abych přezkoumal svoje. Je v lidské přirozenosti dělat chyby. Třeba se mýlím a nesměřuji k takovému cíli, pro který by stálo za to pracovat tak horlivě a nezištně, jako pracuji já. Jsem člověk velkorysý a dovedu si docela představit, že někdy spolu začneme pracovat bok po boku…“

„To se pozná,“ řekl Rumata a vykročil ke dveřím. Bačkora jeden. To by byl spolupracovníček! Bok po boku…

Město strnulo v neslýchané hrůze. Narudlé ranní slunce ponuře ozařovalo vylidněné ulice, dýmající rozvaliny, stržené okenice, vypáčené dveře. V prachu krvavě jiskřily střepy. Nespočetné houfy vran se snesly na město jako na bojiště. Na náměstích a na křižovatkách stáli po dvou nebo po třech černí jezdci — pomalu se otáčeli v sedlech celým tělem a pozorovali okolí průřezy v hluboko naražených kápích. Na sloupech, narychlo vsazených do země, visela na řetězech zuhelnatělá těla nad vyhaslými uhlíky. Vypadalo to, jako by v městě nezůstalo nic živého — jen krákající vrány a přičinliví vrahové v černém.

Polovinu cesty šel Rumata se zavřenýma očima. Udýchal se, zmlácené tělo ho palčivě bolelo. Jsou to lidé, nebo nejsou? Co je v nich lidského? Někteří jsou zabíjeni přímo na ulicích, druzí sedí doma a pokorně čekají, až na ně dojde řada. A každý si myslí: kohokoli ano, jenom mě ne. Lhostejná bestialita těch, co zabíjejí, a lhostejná pokora těch, co jsou zabíjeni. Lhostejnost, to je to nejhroznější. Deset lidí ztuhlých hrůzou stojí a pokorně čeká, jeden přijde, vybere si oběť a lhostejně ji zabíjí. Duše těchto lidí jsou plné špíny a každá hodina pokorného čekání je znečišťuje víc a víc. Právě teď se v těchto ztichlých domech nepozorovaně rodí darebáci, udavači, vrahové, tisíce lidí šokovaných strachem na celý život. Budou své děti a děti svých dětí bez milosti učit strachu. Já už nemůžu, sugeroval si v duchu Rumata. Ještě chvilku a zblázním se, stanu se přesně takovým, ještě chvilku a definitivně si přestanu uvědomovat, proč jsem tady… Musím si poležet, hodit tohle všechno za hlavu, uklidnit se…