Arkadij Strugackij - Je těžké být bohem

„To nejhorší máme za sebou,“ říkal jí. „A pak, vždyť jsme se chystali odtud odjet…“

Přestala plakat a přitiskla se k němu. Muga potřásal hlavou a lhostejně stál vedle nich. Držel přichystané pánovy kalhoty se zlatými rolničkami.

„Ale předtím tady musím ještě moc věcí zařídit,“ pokračoval Rumata. „Dneska v noci bylo hodně lidí zabito. Musím zjistit, kdo je mrtev a kdo zůstal naživu. A musím pomoct zachránit ty, které by oni ještě chtěli zabít.“

„A kdo pomůže tobě?“

„Šťasten, kdo myslí na druhé… A pak — nám dvěma pomáhají ti nejmocnější.“

„Já nemůžu myslet na druhé,“ řekla Kira. „Vrátil ses polomrtvý. Vidím, že tě bili. Una dokonce zabili. Kam koukali ti tvoji nejmocnější? Proč tomu zabíjení nezabránili? Nevěřím… Nevěřím…“

Pokusila se mu vymknout, ale držel ji pevně.

„Co se dá dělat,“ odpověděl. „Tentokrát se trochu opozdili. Ale teď už nás znovu sledují a chrání. Proč mi dnes nevěříš? Vždyť jsi mi vždycky věřila. Sama jsi to viděla — vrátil jsem se polomrtvý a podívej se na mě ted'…“

„Nechci se dívat,“ řekla a zabořila se mu obličejem do prsou. „Nechci zase plakat.“

„To je toho! Pár škrábanců… Nejhorší máme za sebou. Alespoň my dva. Ale existují výborní, pozoruhodní lidé, pro které tahle hrůza ještě neskončila. A já jim musím pomoct.“

Zhluboka vzdychla, políbila ho na krk a jemně se mu vyprostila.

„Přijď dnes večer,“ poprosila. „Přijdeš?“

„Určitě!“ prohlásil se zápalem. „Přijdu dřív a asi ne sám. Čekej mě s jídlem.“

Poodešla, sedla si do křesla, položila si ruce na kolena a dívala se, jak se obléká. Rumata mumlal ruská slova, natáhl si kalhoty s rolničkami (Muga si okamžitě k němu sedl na bobek a zapínal nesčetné háčky a knoflíky), znovu si přes čisté tričko přetáhl kovovou košili, která mu prokázala tak dobré služby, a nakonec se zoufalým odhodláním řekl:

„Maličká, pochop to, no tak, já musím jít — co mohu dělat? Já nemohu nejít!“

Řekla najednou zamyšleně:

„Někdy mi nejde do hlavy, proč mě nebiješ.“

Rumata, který si právě dopínal košili s bohatým krajkovím, ztuhl.

„Jak to myslíš, proč tě nebiju?“ zeptal se rozpačitě. „Copak tebe je možné bít?“

„Ty nejsi jenom hodný, dobrý člověk,“ pokračovala Kira a vůbec ho neposlouchala. „Ty jsi navíc velice podivný člověk. Jsi jako archanděl… Když jsi se mnou, nabývám odvahy. Teď například jsem odvážná… Někdy se tě určitě zeptám na jednu věc. Budeš mi — nemyslím teď, ale později, až to všechno skončí — budeš mi vyprávět o sobě?“

Rumata dlouho mlčel. Muga mu podal oranžovou blůzu s červeně proužkovanými stuhami. Rumata si ji s odporem navlékl a pevně se přepásal.

Stále neodpovídal.

„Ano,“ řekl až po dlouhé chvíli. „Někdy ti o sobě povím všechno, maličká.“

„Budu čekat,“ pronesla vážně. „A teď už jdi a vůbec si mě nevšímej.“

Rumata k ní přistoupil, pevně jí přitiskl na ústa své rozbité rty, pak stáhl z ruky železný náramek a podal jí ho.

„Vem si ho na levou ruku,“ řekl jí. „Dneska už by k nám do domu neměli přijít, ale kdyby přece — ukaž jim ho.“

Dívala se za ním a on věděl přesně, co si myslí. Říkala si v duchu:

Nevím, možná že jsi ďábel, nebo syn boží, nebo člověk z pohádkových zámořských zemí, ale ne vrátíšli se, umřu… A za to, že mlčela, jí byl neskonale vděčný, protože se mu hrozně těžko odcházelo. Bylo mu, jako by měl z prosluněného smaragdového břehu skočit po hlavě do páchnoucího močálu.

Ke kanceláři biskupa arkanarského šel Rumata zadem. Potajmu procházel přes dvorky, zaplétal se do hadrů rozvěšených k uschnutí, prolézal dírami v plotech, nechávaje na rezatých hřebících půvabné mašličky a cáry vzácných soanských krajek, sehnut přebíhal v brázdách brambor. A přece se mu nepodařilo uniknout bdělému oku černého vojska. Když vyšel na úzkou křivou uličku vedoucí k rumišti, narazil na dva zamračené, podnapilé mnichy.

Rumata se je pokusil obejít — mniši tasili meče a zastoupili mu cestu. Rumata uchopil jílce mečů — a mniši zapískali na tři prsty o pomoc. Rumata začal ustupovat k díře v plotě, kterou sem před okamžikem vlezl, ale z díry proti němu najednou vyskočil do uličky drobný čilý človíček s nevýrazným obličejem. Narazil ramenem do Rumaty, rozběhl se k mnichům a cosi jim řekl. Mniši si vykasali řízy nad kostnaté, fialově obepnuté nohy, rozběhli se pryč a zmizeli mezi domy. Drobný človíček se ani neotočil a cupital za nimi.

Aha, domyslel se Rumata. Špeh. Na mou osobní ochranu. A ani se moc neskrývá. Je prozíravý, ten biskup arkanarský! Zajímalo by mě, čeho se bojí víc — mě, nebo o mě. Sledoval pohledem špeha a pak zamířil k rumišti. Sousedilo se zadním traktem kanceláře bývalého ministerstva ochrany trůnu a dalo se očekávat, že nebude hlídáno.

Ulička byla prázdná. Ale teď už tiše po vrzávaly veřeje, bouchaly dveře, plakalo dítě, tu a tam se ozvalo bojácné šeptání. Nad poloshnilou prkennou ohradu se vysunul uštvaný, hubený obličej, od zažraných sazí skoro černý. Na Rumatu se upřely vyděšené, zapadlé oči.

„Prosím o prominutí, urozený doně, ještě jednou prosím o prominutí. Neřekl by mi urozený don, co se děje ve městě? Já jsem kovář Kikus, říkají mi Chromajzl, měl bych jít do kovárny, ale bojím se…“

„Nechod'!“ poradil mu Rumata. „S mnichy nejsou žádné žerty. Král už není. Vládne don Reba, biskup Svatého řádu. Takže klidně seď doma.“

Po každém slově kovář chvatně přikyvoval, oči se mu naplňovaly zármutkem a zoufalstvím.

„Tak tedy Řád…,“ zamumlal. „Fuj, krucinál… Prosím o prominutí, urozený doně. Tak Řád, říkáte… A co to je? Šedí?“

„Ale ne,“ řekl Rumata a se zájmem si ho prohlížel. „Šedé už nejspíš vymlátili. Tohle jsou mniši.“

„Dejte pokoj!“ vyhrkl kovář. „Tak šedé už taky… To se podívejme na ten Řád! Tak šedé vymlátili? To je samozřejmě dobře. Ale co my, urozený doně, co bude s námi, co myslíte? Přizpůsobíme se? Myslím pod tím Řádem…“

„Proč by ne?“ řekl Rumata. „Řád taky musí jíst a pít. Přizpůsobíte se.“

Kovář ožil.

„Já si taky myslím, že se přizpůsobíme. Já si myslím, že hlavní zásada je — nech každýho na pokoji a každej nechá na pokoji tebe. Žejetotak?“

Rumata zavrtěl hlavou.

„Tak to ne! Kdo nechává každého na pokoji, ten to obvykle nejvíc odnese.“

„To je taky pravda,“ povzdychl si kovář. „Jenomže co si má jeden počít? Jsem sám jako kůl v plotě a na krku mi visí osm usmrkanců. Ech, matko boží, kdyby aspoň mýho mistra zamordovali. Byl u šedých jako důstojník. Co myslíte, urozený doně, mohli ho zamordovat? Já mu dlužím pět zlatek.“

„Nevím,“ řekl Rumata. „Dost možná, že ho zamordovali. Ale uvažuj radši o tomhle, kováři: Ty jsi sám jako kůl v plotě. Ale takových kůlů je u vás ve městě nějakých deset tisíc.“

„No a?“ řekl kovář.

„Jen uvažuj,“ řekl Rumata rozzlobeně a šel dál svou cestou.

Ten vymyslí starou belu. Na uvažování je u něj příliš brzy. A zdálo by se, že není nic snazšího: deset tisíc takových lamželezů, když dostane vztek, rozmačká kohokoli na kaši. A to je právě to — ten vztek v nich ještě není. Jenom strach. Každý za sebe, jen bůh za všechny.