Arkadij Strugackij - Je těžké být bohem

„… Koncem roku Vody, podle nového letopočtu roku tolik a tolik, odstředivé procesy ve staré říši podstatně zesílily. Využil toho Svatý řád, vyjadřující v podstatě zájmy nejreakčnějších skupin feudální společnosti, které se všemi prostředky snažily zbrzdit rozklad státní moci…“

A jak páchly hořící mrtvoly na sloupech, to víte? A viděli jste někdy nahou ženu s rozpáraným břichem, jak se válí na ulici v prachu? A viděli jste města, kde lidé mlčí a křičí jenom vrány? Vy, ještě nenarození chlapci a děvčátka před školním stereovizorem ve školách Arkanarské komunistické republiky?

Narazil hrudí na něco tvrdého a ostrého. Před ním stál černý jezdec. Dlouhé kopí s širokým, přesně zoubkovaným ostřím se Rumatovi opíralo do prsou. Jezdec na něj beze slova hleděl černými štěrbinami v kápi. Pod kápí bylo vidět jen ústa s úzkými rty a malá brada. Teď mám něco udělat, uvažoval Rumata horečnatě. Ale co? Srazit ho z koně? Ne. Jezdec začal pomalu napřahovat kopí k úderu. No bodejť! Rumata unaveně pozvedl levou ruku, povytáhl rukáv a ukázal železný náramek, který mu dali při odchodu z paláce. Jezdec se podíval blíž, zvedl kopí a rozjel se pryč. „Ve jménu Páně,“ řekl dutě s podivným přízvukem. „Ve jméno Jeho,“ zamumlal Rumata a šel dál kolem druhého jezdce, který se snažil dosáhnout kopím na dovedně vyřezanou figurku veselého čertíka, zavěšenou pod římsou střechy. Za napůl odtrženou okenicí v prvním poschodí se mihl masitý, hrůzou popelavý obličej — zřejmě obličej jednoho z těch kramářů, kteří ještě před třemi dny u sklenice piva nadšeně vyřvávali: „Ať žije don Reba!“ a s požitkem naslouchali, jak venku po dláždění duní okované boty. Ach, vy šedí, vy šedí… Rumata se odvrátil.

Jak je u mě doma? vzpomněl si najednou a zrychlil krok. Poslední blok skoro utíkal. Dům byl v pořádku. Na schůdkách seděli dva mniši s odhrnutými kápěmi a nastavovali slunci špatně vyholené hlavy. Když ho spatřili, vstali.

„Ve jménu Páně,“ řekli oba najednou.

„Ve jménu Jeho,“ odpověděl Rumata. „Co tady pohledáváte?“

Mniši se poklonili a zkřížili ruce na břiše.

„Vy jste přišel, my odcházíme,“ řekl jeden z nich. Sešli ze schůdků a pomalu se loudali pryč, přihrbení, s rukama zastrčenýma do rukávců. Rumata se za nimi podíval a vzpomněl si, že už mnohokrát předtím viděl na ulicích tyto pokorné postavy v dlouhých černých řízách. Jenomže dřív se za nimi netáhly v prachu pochvy těžkých mečů. Ušlo nám to, docela nám to ušlo! pomyslel si. Bývala to pro urozené dony báječná zábava, přitočit se k osaměle bloudícímu mnichovi a vyprávět si přes jeho hlavu košilaté historky. A já pitomec jsem dělal opilého, táhl se za nimi, řehtal jsem se na celé kolo a měl radost z toho, že říše v žádném případě není zachvácena náboženským fanatismem… Ale co se dalo udělat? Ano, co se dalo udělat?

„Kdo je tam?“ zeptal se roztřesený hlas.

„Otevři, Mugo, to jsem já,“ řekl Rumata tiše.

Zarachotily závory, dveře se pootevřely a Rumata se vmáčkl do chodby. Bylo tu všechno při starém a Rumata si s úlevou oddychl. Starý šedivý Muga potřásal hlavou, s obvyklou úctou natáhl ruce pro přílbu a meče.

„Co Kira?“ zeptal se Rumata.

„Kira je nahoře,“ odpověděl Muga. „Je zdravá.“

„Výborně,“ řekl Rumata a vyvlékl se z řemení s meči. „A kde je Uno? Proč mě nevítá?“

Muga od něho vzal meč.

„Una zabili,“ pravil klidně. „Leží v čeledníku.“

Rumata zavřel oči.

„Tak Una zabili,“ opakoval. „Kdo ho zabil?“

Nečekal na odpověď a zamířil do čeledníku. Uno ležel na stole přikrytý až po pás prostěradlem, ruce měl složené na prsou, oči doširoka rozevřené, ústa stažená v grimasu. Zachmuření sluhové stáli okolo stolu a poslouchali, jak v koutě mumlá mnich. Kuchařka vzlykala. Rumata nespouštěl oči z chlapcovy tváře a začal si rozepínat límec blůzy neohebnými prsty.

„Bestie!“ ulevil si. „Všichni jsou takové bestie!“

Odhodlal se, přistoupil ke stolu, zadíval se do mrtvých očí, nadzvihl prostěradlo a zaseje spustil.

„Ano, je pozdě,“ řekl nahlas. „Pozdě… Beznadějně… Bestie jedny! Kdo ho zabil? Mniši?“

Otočil se k mnichovi, trhnutím ho nadzvedl a nahnul se nad jeho obličej.

„Kdo ho zabil? Vaši? Mluv!“

„To neudělali mniši,“ řekl tiše za jeho zády Muga. „To šedí vojáci…“

Rumata se ještě chvíli díval mnichovi do hubeného obličeje, do jeho pomalu se rozšiřujících zřítelnic. „Ve jménu Páně,“ zasípal mnich. Rumata ho pustil, sedl si na lavici k Unovým nohám a rozplakal se. Plakal s obličejem v dlaních a poslouchal Mugův třaslavý, monotónní hlas. Muga vyprávěl, jak po druhém střídání stráží začal někdo bouchat do dveří jménem krále, jak Uno křičí, aby neotevírali, ale že bylo nutné otevřít, protože šedí venku vyhrožovali, že dům podpálí. Vrazili do předsíně, zmlátili a svázali sluhy a začali se hrnout po schodech nahoru. Uno, který stál u dveří do komnat, začal střílet z kuší. Měl dvě kuše, a tak stačil vystřelit dvakrát, ale jednou minul. Šedí po něm hodili nože a Uno upadl. Stáhli ho dolů, dupali po něm, mlátili ho sekyrami, ale tu vtrhli do domu černí mniši. Dva šedé oddělali, ostatní odzbrojili, hodili jim na krk oprátky a odvlekli je.

Mugův hlas utichl, ale Rumata ještě dlouho seděl Unovi u nohou, opřen lokty o stůl. Pak se s námahou zvedl, utřel si rukávem slzy, které mu uvízly ve dvoudenním strnisku, políbil chlapce na ledové čelo a s těžkýma nohama začal stoupat nahoru.

Byl únavou polomrtvý a zdrcený tím, co viděl. Vyškrábal se po schodech, prošel jídelnou, došel k posteli a se zasténáním se svalil tváří do polštářů. Přiběhla Kira. Byl tak vyčerpán, že jí ani nepomáhal, když ho odstroj ovála. Stáhla mu boty, pak s pláčem nad jeho opuchlým obličejem z něj strhala rozedranou uniformu, košili z plastického kovu a znovu se rozplakala, když spatřila jeho potlučené tělo. Teprve teď pocítil, jak ho bolí všechny kosti jako kdysi po zkouškách přetížení. Kira ho potírala houbou namočenou v octě, Rumata se zavřenýma očima syčel přes zaťaté zuby a mumlal: „Vždyť jsem ho mohl odkrouhnout… Stál vedle mě… Dvěma prsty rozmačkat… Copak tohle je nějaký život, Kiro? Odjedeme pryč… Tohle je Experiment se mnou, a ne s nimi!“ Ani si neuvědomoval, že mluví rusky. Kira na něj občas vyděšeně pohlédla očima skelnatýma od slzí a jen ho mlčky líbala na tváře. Pak ho přikryla ošumělými prostěradly — tak Uno se přece jen nedostal k tomu, aby koupil nová — a rozběhla se dolů připravit mu horké víno. Rumata zatím slezl z postele a sténaje bolestí, která mu drásala celé tělo, se bos odšoural do pracovny, vytáhl ze stolu tajnou zásuvku, prohrábl léky a spolkl několik tabletek sporaminu. Když se Kira vrátila s kouřícím kotlíkem na těžkém stříbrném podnosu, ležel na zádech a sledoval, jak bolest mizí, jak slábne hučení v hlavě a jak se tělo nalévá novou silou a čilostí. A když vyprázdnil kotlík, pocítil, že je v naprostém pořádku, zavolal Mugu a nařídil mu, aby připravil oblečení.

„Nechoď, Rumato,“ řekla Kira. „Nechoď nikam. Zůstaň doma.“

„Musím, maličká.“

„Bojím se. Zůstaň doma… Zabijou tě.“

„Ale prosím tě! Proč by mě zabíjeli? Vždyť se mě všichni bojí.“

Znovu se rozplakala. Plakala tiše, nesměle, jako by se bála, že se bude zlobit. Rumata si ji posadil na klín a hladil ji po vlasech.