Arkadij Strugackij - Je těžké být bohem

„Don Pifa…, don Pifa,“ mumlal úředník a přejížděl prstem po seznamu. „Mlékařská ulice dvě?“ Don Pifa zachrčel.

„Číslo pět set čtyři, bratře Tibaku.“ Bratr Tibak si znovu otřel pot a znovu vstal. „Číslo pět set čtyři, don Pifa, Mlékařská dvě, ničím se vůči Jeho Přeosvícenosti neprovinil — je tudíž čist.“

„Done Pifo,“ řekl úředník, „přijměte odznak očištění.“ Shýbl se, vytáhl z truhlice stojící u křesla železný náramek a podal ho urozenému Pifovi. „Noste na levé ruce, předkládejte na první požádání orgánů Řádu. Další…“

Don Pifa vydal hrdelní zvuk a odešel prohlížeje si náramek. Úředník už drmolil další jméno. Rumata se rozhlédl po řadě lidí. Bylo mezi nimi mnoho známých tváří. Někteří byli oblečeni jako obvykle přepychově, jiní ze sebe viditelně dělali chudé, ale všichni bez rozdílu byli důkladně zabláceni. Kdesi uprostřed fronty stál don Sera a nahlas, aby to každý slyšel, už potřetí za posledních pět minut prohlašoval: „Nevidím jediný důvod, proč by i urozený don nemohl přijmout nějaké to mrskání ve jménu Jeho Přeosvícenosti.“

Rumata počkal, až poslali do chodby dalšího (byl to známý obchodník rybami a dostal pět ran bez líbání za málo nadšený způsob myšlení), protlačil se ke stolu a bez okolků položil dlaň na papíry před úředníkem.

„Prosím o prominutí. Potřebuju rozkaz k propuštění doktora Budacha. Jsem don Rumata.“

Úředník ani nezvedl hlavu.

„Don Rumata…, don Rumata,“ zamumlal, odstrčil Rumatovi ruku a rozjel se nehtem po seznamu.

„Co to děláš, inkouste stará?“ vybafl Rumata. „Potřebuju rozkaz k propuštění!“

„Don Rumata…, don Rumata…“ Zastavit tento automat bylo zřejmě vyloučeno. „Kotlářská ulice osm. Číslo šestnáct, bratře Tibaku.“

Rumata cítil, že za jeho zády všichni zatajili dech. A upřímně řečeno, ani jemu samotnému nebylo dvakrát do smíchu. Upocený, brunátný bratr Tibak povstal.

„Číslo šestnáct, don Rumata, Kotlářská osm, za zvláštní zásluhy o Řád uděluje se mimořádné poděkování Jeho Přeosvícenosti a svoluje se vydati rozkaz k propuštění doktora Budacha, s kterýmžto doktorem může být nakládáno podle vlastního uvážení — viz doklad číslo šest sedmnáct jedenáct.“

Úředník pomalu vytáhl jmenovanou listinu zpod seznamů a podal ji Rumatovi.

„Žlutými dveřmi do prvního poschodí, místnost šest, chodbou rovně, vpravo a vlevo,“ řekl monotónně. „Další…“

Rumata si prohlédl listinu. Nebyl to rozkaz k propuštění Budacha. Byl to podklad pro získání propustky ke vstupu do pátého, zvláštního oddělení kanceláře, kde měl dostat průvodní list na sekretariát pro tajné záležitosti.

„Co jsi mi to dal, trdlo?“ zeptal se Rumata. „Kde je příkaz?“

„Žlutými dveřmi do prvního poschodí, dveře číslo šest, chodbou rovně a pak vpravo a vlevo,“ opakoval úředník.

„Ptám se, kde je příkaz!“ vyštěkl Rumata.

„Nevím…, nevím… Další!“

Za Rumatovým uchem se ozvalo funění a cosi měkkého a horkého mu nalehlo na záda. Poodstoupil. Ke stolu se znovu prodral don Pifa.

„Nenandám ho,“ řekl pisklavě.

Úředník na něj pohlédl kalnýma očima.

„Jméno? Titul?“ zeptal se.

„Já ho nenandám,“ opakoval don Pifa a potrhával náramkem, který se mu vešel sotva na tři tučné prsty.

„Nenandá…, nenandá…,“ mumlal úředník a najednou si rychle přitáhl tlustou knihu, která mu ležela při pravé ruce. Vypadala v černé promaštěné vazbě zlověstně. Don Pifa na ni několik vteřin připitoměle koukal, pak prudce odskočil a beze slova zamířil k východu. Z dlouhé řady se ozvalo netrpělivě: „Nezdržovat! Rychle!“ Rumata rovněž odstoupil od stolu. To je ale bahnisko, řekl si v duchu. No, jen počkejte… Úředník začal mumlat do prázdna: „Jestliže se zmíněný odznak očištění nevejde na levé zápěstí očištěného, případně nemáli očištěný levé zápěstí jako takové…“ Rumata obešel stůl, hrábl oběma rukama do truhly, vzal, kolik pobral, a odcházel.

„Hej, hej,“ okřikl ho úředník monotónně. „Povolení!“

„Ve jménu Páně!“ prohlásil Rumata významně a ohlédl se přes rameno. Úředník a bratr Tibak jako na povel vstali a dvojhlasně odpověděli: „Ve jménu Jeho!“ Lidé v řadě sledovali Rumatu závistivými a nadšenými pohledy.

Když vyšel z kanceláře, zamířil Rumata pomalu k Veselé věži a natahoval si cestou náramky na levou ruku. Měl jich celkem devět a na levou ruku se mu jich vešlo pouze pět. Zbývající čtyři si tedy natáhl na pravou. Tak biskup arkanarský si mě chce získat svou vytrvalostí, pomyslel si. Ale z toho nic nebude. Náramky na každém kroku pocinkávaly, v ruce, aby ho bylo dobře vidět, držel Rumata úctyhodný papír — listinu šest sedmnáct jedenáct, ozdobenou různobarevnými razítky. Mniši, které potkával, ať pěší nebo na koních, mu chvatně ustupovali z cesty. V uctivé vzdálenosti se chvílemi objevoval a hned zase mizel v davu nenápadný špeh, osobní strážce. Kdo neuskočil dost rychle, toho Rumata nelítostně tepal pochvami mečů. Došel k bráně, výhružně zaryčel na strážného, který naznačil snahu zastavit ho, přešel nádvoří a začal sestupovat po kluzkých, prošlapaných schodech do příšeří ozářeného čadivými pochodněmi. Tudy se přicházelo do nejtajnější svatyně ministerstva ochrany trůnu — do královského vězení a vyšetřovacích cel.

V klenutých chodbách po každých deseti metrech trčela z rezatého držáku ve zdi čpící pochodeň. Ve výklenku pod každou pochodní se jako v jeskyni černala dvířka se zamřížovaným okénkem. Byly to vchody do vězeňských kobek, zajištěné zvenčí těžkými železnými závorami. V chodbách bylo plno lidí. Tlačili se, pobíhali, vykřikovali, rozkazovali… Vrzaly závory, bouchaly dveře, kohosi mlátili a postížený křičel, kohosi táhli a on se vzpíral, kohosi se snažili vmáčknout do cely nabité už k prasknutí, jiného zase z cely vytahovali, nešlo to a on zoufale křičel: „To nejsem já, to nejsem já!“ a chytal se okolních spoluvězňů. Obličeje mnichů, s nimiž se Rumata potkával, byly soustředěné, až kruté. Každý pospíchal, každý plnil povinnosti celostátního významu. Rumata se snažil dovědět se co nejvíc, a proto pomalu procházel jednu chodbu za druhou a sestupoval stále níž. Ve spodních patrech bylo o něco klidněji. Podle úryvků rozhovorů si domyslel, že tu probíhají zkoušky absolventů Vlastenecké školy. Polonazí ramenatí výrostci v kožených zástěrách stáli v hloučcích přede dveřmi mučíren, listovali v promaštěných příručkách a čas od času se chodili napít k velké nádrži s hrnkem na řetízku. Z cel se ozývaly strašlivé výkřiky, dunění ran, páchla spálenina. A ty řeči, ty řeči…

„Lámací kolo má nahoře takovej šroub a ten prask. Za to já přece nemůžu. A on mi vynadal, že jsem trdlo a nemehlo, mám si jít pro pět na holou a zase se vrátit…“

„Mělo by se zjistit, kdo dneska mrská. Třeba je tam někdo od nás ze školy. Kdybysme se předem domluvili, vybrali od každýho pět grošů a strčili mu to…“

„Když je někdo moc tučnej, nemá smysl nažhavovat pohrabáč, stejně v tom sádle vychladne. Nejlepší je vzít kleštičky a tu vrstvu sádla odloupnout…“

„Na nohy máš přece napínáky Boha našeho a Pána, tím se roztáhnou a klínama se upevní, kdežto na rukavicích mučednice Paty jsou šrouby, to je zase speciálně na ruce, rozumíš?“