Arthur Clarke - Hluboké pastviny

Artur C. Clarke

The Deep Range

přeložila Ivana Nuhlíčková

V tomto románu jsem si dovolil jistou nadsázku v rozměrech některých vodních živočichů, kterou by někdo z biologů mohl chápat jako neznalost. Přesto si myslím, že ze strany výzkumníků mořských hlubin, kteří často zahlédli rybu několikrát větší než je největší známý exemplář, kritika nehrozí.

Co se týče současné podoby ostrova Heron, šedesát pět let před chvílí, kdy román začíná, odkazuji čtenáře na dílo The Coast of Coral a doufám, že Univerzita v Queenslandu ocení mé vylepšení jejího tehdejšího vybavení.

Po pastvinách se volně potuloval zabiják. Letecká hlídka zahlédla nad jižním Pacifikem obrovské tělo pohupující se na vlnách. Za ním se táhla rudá skvrna. Propracovaný poplašný systém vyhlásil během několika vteřin pohotovost. Od San Franciska po Brisbane zakreslovali muži do map kruhy kolem pastvin. Don Burley si ještě mnul ospalé oči, ale už se skláněl nad palubní deskou ponorky číslo 5, která se nořila do hloubky třiceti sedmi metrů.

Byl rád, že poplach byl vyhlášen právě v jeho oblasti. Po několika měsících klidu konečně nějaké vzrušení. Sledoval přístroje, na kterých závisí jeho život, ale v myšlenkách směřoval jinam. Co se mohlo stát? Krátká zpráva neuváděla žádné podrobnosti. Obsahovala jen informace o nedávno zabité velrybě ležící na hladině asi šestnáct kilometrů za hlavním hejnem, které se v panice řítí směrem na sever. Usoudil, že se zřejmě stádu zabijáckých velryb podařilo proniknout ohradami kolem pastvin. Pokud je tomu skutečně tak, Dona a jeho kolegy čekají rušné chvíle.

Zelená světla kontrolních zřízení na palubní desce představovala symbol bezpečí. Pokud vytvářela obvyklý vzor a žádná ze smaragdových hvězd nezměnila barvu na rudou, bylo s Donem a jeho malým plavidlem všechno v pořádku. Vzduch — palivo — dostatek energie — to byla trojice rozhodující o jeho životě. Pokud jedna z jejích součástí zklame, bude se v kovové rakvi snášet k mořskému dnu. Předloni tak skončil Johnnie Tyndall. Ale k selhání není důvod, ujistil se Don v duchu, k nehodám, které člověk čeká, nikdy nedojde.

Naklonil se nad úzkou palubní desku k mikrofonu. Ponorka je stále ještě v dosahu vysílačky mateřské lodi. Později bude muset přepnout na ultrazvukové zařízení.

„Nabírám kurs 255, rychlost padesát uzlů, hloubka třicet pět metrů, plně v dosahu sonaru. Předpokládaná doba k dosažení cíle je čtyřicet minut. Hlásit se budu v desetiminutových intervalech. To je všechno. Končím.“

Odpověď z lodi Rorqual byla stěží slyšitelná a Don vysílačku vypnul. Bylo na čase rozhlédnout se kolem.

Ztlumil světla v kabině, aby zřetelněji viděl na obrazovku radaru, nasadil si polarizační brýle a ponořil se do hlubin. Chvíli trvalo, než si zvykl na nový pohled. Potom displej ožil trojrozměrným životem.

Don si v takových chvílích připadal jako bůh. Měl pocit vlády nad třicetikilometrovým okruhem Pacifiku, jehož hlubiny zůstávají stále ještě z velké části neprobádané. Pomalu rotující svazek paprsků neslyšitelného zvuku prohledával oblast, ve které se Don vznášel a snažil se vyhledat v neproniknutelných temnotách, kam se světlo nikdy nedostane, přítele nebo soka. Soustava zvuků tak vysokých frekvencí, že je nedokáží rozeznat ani netopýři, kteří vytvořili sonar miliony let před člověkem, protínala podmořskou tmu. Pokud na něco narazily, vracely se zpátky a po zachycení a zesílení se objevily na obrazovce v podobě zelenomodrých skvrn.

Don je dokázal díky dlouhé praxi bez potíží přečíst. V hloubce sto sedmdesát metrů se na celé sledované ploše nacházela úrodná plocha — koberec živé hmoty, pokrývající polovinu světa. Podmořské pastviny se vynořovaly a potápěly v závislosti na slunečním světle. Pohybovaly se na okraji neproniknutelné tmy. Během noci stoupaly k hladině, ale s rozbřeskem se nořily zpátky do hlubin.

Pro sonar tato vrstva nepředstavovala překážku. Zvuk pronikal tenkou vrstvou bez potíží a Don viděl na obrazovce až na samé dno oceánu. To ale nebylo jeho starostí. Hejna, která hlídal, i vetřelci, před kterými je chránil, se pohybovali v horních vrstvách.

Přepnul hloubkoměr a sonar se zaměřil na oblast, ve které se ponorka pohybovala. Odrazy dna v hlubinách zmizely a na displeji se zřetelněji objevily objekty v jeho okolí. Blikající mrak asi tři kilometry před ním představuje nezvykle velké hejno ryb. Uvažoval, jestli o něm na základně vědí, ale pro jistotu ohlásil jeho polohu. Na okraji hejna se rýsovaly větší body — masožravci, pronásledující chovná zvířata, zajišťují neustálý koloběh života a smrti. Ale to teď Dona nezajímá, má na starosti důležitější problém.

Ponorka č. 5 plula na sever. Připomínala ocelovou jehlu a byla svižnější a nebezpečnější než všechna stvoření brázdící moře. Těsná kabina osvětlená jen blikajícími kontrolkami palubní desky se lehce chvěla, jak otáčející se turbiny rozháněly vodu do stran. Don pohlédl na mapu a zjistil, že je v polovině cesty k cíli. Uvažoval, jestli se má vynořit na hladinu a mrtvou velrybu prohlédnout. Z jejích zranění by mohl usoudit, kdo ji napadl. Ale to by znamenalo značné zdržení a jemu jde o čas.

Citlivý výkonný přijímač zapípal a Don přepnul přístroj na přepis. Nikdy se nenaučil porozumět zprávě jen po sluchu, jak to dokázali někteří kolegové, ale proužek papíru nořící se z přístroje mu situaci usnadnil.

LETECKÁ HLÍDKA HLÁSÍ 50 — 100 VELRYB SMĚŘUJÍCÍCH POD ÚHLEM 90 STUPŇŮ K BODU X186593 Y432011 STOP PO ZMĚNĚ KURSU ZVÝŠILY RYCHLOST STOP KOSATKY ZATÍM NEZAHLÉDLA ALE PŘEDPOKLÁDÁ JE V BLÍZKÉM OKOLÍ STOP RORQUAL

Poslední část zprávy považoval Don za velice nepravděpodobnou. Kdyby na hejno skutečně zaútočily kosatky, hrůzu nahánějící zabijácké velryby, určitě by je už z letadla zahlédli, protože by se musely vynořit nadechnout. Navíc by se nenechaly od kořisti zaplašit a hodovaly by tak dlouho, dokud by nebyly syté.

V jedné věci má výhodu. Vyděšené hejno směřuje přímo k němu. Začal zadávat koordináty mřížky, ale vzápětí zjistil, že to už není potřeba. Na okraji obrazovky se objevila flotila nezřetelných hvězdiček. Upravil kurs a vyrazil k blížícímu se hejnu.

Část zprávy byla pravdivá. Velryby se pohybovaly nezvykle rychle. Při tomto tempu se během pěti minut ocitne mezi nimi. Vypnul motory a cítil, jak ho odpor vody brzdí.

Don Burley, rytíř v brnění, seděl ve své těsné, spoře osvětlené kabině třicet metrů pod hladinou Pacifiku a připravoval se na blížící se střetnutí. V podobných chvílích očekávání, těsně před začátkem akce, si často sám sebe představoval, i když by to před nikým na světě nepřipustil. Zároveň cítil spřízněnost se všemi pastevci, kteří se od úsvitu časů starali o svá stáda. Byl sirem Lancelotem, ale také Davidem, který mezi pradávnými palestinskými pahorky pátrá po pumách, ohrožujících stáda jeho otce.

Daleko blíž v čase i duchem mu byli muži, kteří hnali obrovská stáda dobytka po amerických pláních. To bylo před necelými třemi generacemi. Jeho práci by rozuměli, i když jeho vybavení by pro ně bylo záhadou. Skutečnost, že zvířata, o která se stará, váží stovky tun a prohání se po nekonečných mořských pastvinách, na věci příliš neměnila.