Arthur Clarke: Hluboké pastviny

Myers byl podsaditý muž lehce po čtyřicítce. Nebyl žádný krasavec, ale měl příjemný přímý pohled a přátelské způsoby.

„Promiňte, že se na vás vrhám hned jak jste přijel,“ omlouval se. „Nic jiného mi ale nezbývá, protože odlétám dnes odpoledne do Nové Kaledonie a vrátím se až za týden. Profesor Stevens mě požádal, abych vás vyhledal a vyřídil vám od něj pozdravy. Pokud byste něco potřeboval, zavolejte do mé ordinace a my se budeme snažit vám pomoct.“

Na Franklina zapůsobil věcný způsob, jakým se Myersovi podařilo předejít všem nepříjemnostem. Neřekl — ačkoli tomu tak nepochybně bylo — že diskutovali s profesorem Stevensem jeho případ. Nenabídl mu pomoc přímo. Snažil se dát najevo, že Franklin ji s největší pravděpodobností nebude potřebovat a dokáže se o sebe postarat sám.

„Děkuji a cením si toho,“ odpověděl Franklin. Doktor Myers se mu začínal líbit a rozhodl se, že jeho péči neodmítne. „Řekněte mi,“ pokračoval vzápětí, „co tu lidé o mně vědí?“

„Nic, jen to, že vám pomáháme získat co nejrychleji kvalifikaci strážce. Není to poprvé, co se něco podobného stalo, víte — rychlé přeškolení občas provádíme. Nicméně počítejte s tím, že vzbudíte zvědavost. To bude zřejmě váš největší problém.“

„Burley už zvědavostí umírá.“

„Vadilo by vám, kdybych vám poskytl jednu radu?“

„Samozřejmě že ne — jen do toho.“

„S Donem budete pracovat i po ukončení výcviku. Bylo by fér k němu i k vám, abyste mu ve chvíli, kdy to budete považovat za vhodné, všechno vysvětlil. Jsem si jistý, že u něj najdete pochopení. Nebo, pokud byste o to stál, s ním mohu promluvit sám.“

Franklin zavrtěl hlavou, ale raději mlčel. Bylo mu jasné, že Myersův návrh je rozumný. Dřív nebo později bude muset s pravdou ven a zbytečným odkládáním nevyhnutelného si nijak nepomůže. Necítil se ale ještě natolik vyrovnaný, aby se dokázal vypořádat s představou, že bude pracovat s člověkem, který bude jeho tajemství znát. I když je sympatický.

„Dobře. Záleží jen na vás a my vaše rozhodnutí budeme respektovat. Hodně štěstí — doufejme, že naše styky zůstanou výhradně společenské.“

Po Myersově odchodu seděl Franklin dlouho na okraji postele a zíral na moře, které se teď stane jeho domovem. Štěstí, které mu někteří přáli, bude určitě potřebovat, i když začínal znovu pociťovat zájem a chuť do života. Nešlo jen o to, že okolí se mu snažilo vyjít vstříc, pomoci si za poslední půlrok užil víc než dost. Konečně začínal mít pocit, že vidí způsob, jak si pomoci sám a najít nový smysl života.

Probral se z úvah a zadíval se na hodinky. Zjistil, že na oběd má už deset minut zpoždění. To není dobrý start do nového života. Představil si, jak na něj Don Burley netrpělivě čeká v jídelně a možná si dělá starosti, co se mu přihodilo.

„Už jdu, pane učiteli,“ zamumlal, oblékl si sako a vyrazil. Poprvé za dlouhou dobu si dokázal dělat legraci sám ze sebe.

Když Franklin zahlédl Indru Langenburgovou poprvé, měla ruce až po lokty od krve. Vytahovala vnitřnosti z třímetrového žraloka, kterého právě kuchala. Velké zvíře leželo bílým břichem otočené ke slunci na písečné pláži, po které se Franklin vydal na ranní procházku. K háčku v jeho tlamě byl stále ještě připevněný silný řetěz. Zřejmě se chytil v noci a po opadnutí vody po odlivu zůstal ležet na suchu.

Franklin se zastavil a chvíli sledoval zvláštní spojení krásné dívky a mrtvého zvířete. Potom zamyšleně prohodil: „Víte, tohle je přesně to, na co se rád před snídaní podívám. Co to vlastně děláte?“

Dívka k němu zvedla opálenou oválnou tvář s vážnýma očima. Třiceticentimetrovým ostrým nožem, který způsobil tu spoušť kolem, dál pokračovala v práci a odborně se prořezávala chrupavkou a vnitřnostmi.

„Píšu studii,“ ozval se hlas stejně vážný jako oči. „Týká se obsahu vitamínů v žraločích játrech. To znamená ulovit spoustu žraloků. Tohle je tento týden můj třetí. Chtěl byste nějaké zuby? Mám jich spoustu. Jsou to hezké suvenýry.“

Přesunula se k hlavě a vsunula nůž mezi čelisti, zajištěné dřevěným špalíkem. Stačil jeden rychlý pohyb zápěstí a z žraločích úst se uvolnil náhrdelník nebezpečných trojúhelníků, připomínajících kostěnou pásovou pilu.

„Ne, díky,“ odmítl Franklin a doufal, že se dívky nedotkne. „Nenechte se mou přítomností rušit.“

Odhadoval, že je jí sotva dvacet. Nijak ho nepřekvapilo, že na tak malém ostrůvku potkává neznámou tvář, protože vědečtí pracovníci z výzkumné stanice se s úředníky a pracovníky výcvikového střediska vídali jen zřídka.

„Jste tady nový, že?“ prohodila bioložka a spokojeně hodila do kbelíku velký kus jater. „Na posledním večírku j sem vás neviděla.“

Franklina její vyzvídání pobavilo. Byl rád, že se setkal s někým, kdo ho nezná, nic o něm neví a jeho přítomnost tady v něm nevyvolává žádné spekulace. Poprvé od přistání na ostrově Heron měl pocit, že může hovořit volně a bez zábran.

„Ano — právě jsem zahájil zvláštní výcvikový kurs. Jak dlouho jste tady vy?“

Dal se s ní do řeči, protože mu v její společnosti bylo dobře. Ona to nepochybně věděla.

„Asi měsíc,“ odpověděla bezstarostně. Do kbelíku spadl s mlasknutím další kus jater. „Vyslala mě sem univerzita v Miami.“

„Takže jste Američanka?“ ujistil se.

„Ne,“ odpověděla dívka vážně. „Mí předkové pocházejí z Holandska, Barmy a ze Skotska. A aby to nebylo tak jednoduché, narodila jsem se v Japonsku.“

Franklin přemýšlel, jestli si z něj tropí žerty, ale z jejího výrazu usoudil, že to myslí vážně. Dívka byla hezká a příjemná, ale nemůže s ní trávit na pláži celý den. Do snídaně zbývalo čtyřicet minut a v devět hodin mu začíná dopolední výuka navigace v ponorce.

Na setkání brzy zapomněl, protože se setkával stále s novými tvářemi a okruh jeho známých se rozšiřoval. Intenzivní kurs mu neposkytoval moc času na společenský život a Franklin za to byl vděčný. Mysl měl plně zaměstnanou, ale snadnost, s jakou se učil, ho překvapila i uspokojovala. Ti, kdo ho sem poslali zřejmě moc dobře věděli, co dělají.

Mechanické znalosti — statistiky, nejrůznější fakta a údaje o vstupech a výstupech pro úřední zpracování — do něj nahustili v mírné hypnóze. Při pozdějších zkouškách, kdy se na magnetofonu zaznamenávaly správné odpovědi, se potvrdilo, že informace mu uvízly v mysli a nedošlo k tomu, co se občas přihodilo, kdy údaje prošly myslí, aniž by zanechaly trvalou stopu.

S touto součástí Franklinova výcviku neměl Don Burley nic společného, ale přestože jeho svěřenec byl v péči jiných kolegů, volno neměl. Vrchní instruktor využil možnost uchvátit Dona do svých spárů a s velkým taktem a neodolatelným šarmem mu nabídl, že když mu to jeho další povinnosti umožňují, jistě by rád učil ve třech právě probíhajících kurzech. Don neměl možnost odmítnout a jeho představa o příjemné dovolené se neodvratně rozplývala.

V jednom směru se ale jeho obavy nesplnily. Ukázalo se, že s Franklinem není tak obtížné vyjít, pokud se člověk vyvaruje všech osobních záležitostí. Byl velice inteligentní a jeho technické vzdělání v některých oblastech převyšovalo Donovo. Jen zřídkakdy bylo nutné mu něco vysvětlovat víc než jednou a dlouho před začátkem výcviku na trenažéru bylo Donovi jasné, že jeho žák má ty nejlepší předpoklady ponorku výborně ovládat. Měl šikovné ruce, rychle a přesně reagoval a vyzařoval z něj klid a jistota, kterými se odlišuje prvotřídní strážce od dobrého.