Arthur Clarke: Hluboké pastviny

Don Burley se cítil jako spokojený válečník odpočívající po jedné z bitev, jakých člověka čeká bezpočet. Chránil lidstvo před hladomorem, který je kdysi sužoval, ale dokud budou existovat obrovské planktonové farmy, produkující miliony tun proteinů a hejna velryb budou poslouchat své nové pány, nic podobného už nehrozí. Lidstvo se po dlouhém vyhnanství vrátilo k moři, svému dávnému domovu. Pokud oceány nezamrznou, už mu nikdy nehrozí hlad…

Don si ale nenamlouval, že je to jediné uspokojení, které mu jeho práce poskytuje. I kdyby to, co dělá, nemělo žádné praktické využití, stále by o tu práci stál. Jen sám život dokáže člověku poskytnout takové uspokojení a pocit síly, které se ho zmocňují pokaždé, když se vydává na podobnou výpravu. Síla? Ano, to je to pravé slovo. Ale je to síla, kterou není možné zneužít. Cítil sounáležitost se všemi stvořeními, s nimiž mořské hlubiny sdílí — i s těmi, které musel zahubit.

Don se tvářil spokojeně a uvolněně, ale kdyby ho kterýkoli z množství ciferníků a kontrolek v zorném poli upozornil na něco nezvyklého, okamžitě by byl připravený jednat. V duchu byl už zpátky na Rorqualu a zjistil, že mu dělá stále větší potíže myslet i na něco jiného než jen na opožděnou snídani. Aby mu čas lépe utíkal, začal si v duchu stylizovat hlášení. Zřejmě překvapí jen málokoho z lidí, se kterými pracuje. Technici zajištující funkci neviditelných zvukových a elektrických ohrad, které rozdělují obrovský Pacifik na menší díly, začnou hledat závadu. Mořští biologové, kteří s jistotou tvrdí, že žraloci velryby nikdy nenapadají, si budou muset vymyslet nějaké výmluvy. Don si byl jistý, že oba problémy se brzy vyřeší a všechno se vrátí do normálních kolejí, dokud jim moře nepřipraví další překvapení.

Překvapení, ke kterému se teď Don blížil, připravili lidé, zorganizovala ho dokonce nejvyšší místa. Všechno začalo návrhem Ministerstva vesmírných projektů, které ho předalo Světovému sekretariátu. Návrh postupoval stále výš, až se dostal do samotné Světové rady k uším zainteresovaných senátorů. Z návrhu se stal příkaz a ten se přes sekretariát Světové organizace pro výživu a Úřad pro moře a oceány dostal nakonec do Úřadu pro chov velryb. Celý proces proběhl v neuvěřitelně krátké době čtyř týdnů.

Don o tom samozřejmě neměl nejmenší tušení. Pro něj se výsledek dlouhé práce úřední mašinerie ztenčil do poznámky, kterou k němu prohodil kapitán, když vešel na Rorqualu do jídelny na opožděnou snídani.

„Jakou práci?“ zeptal se Don podezíravě. Okamžitě se rozpomněl na jednu nepovedenou výpravu, kdy se měl starat o nějakého náměstka. Ten člověk vypadal jako podivín a Don se k němu podle toho i choval. Později se ale zjistilo, že náměstek — jak se ostatně dalo usuzovat i podle jeho postavení — byl pěkně prohnaný a moc dobře pochopil, co Don dělá.

„Nic bližšího mi neřekli,“ odpověděl kapitán. „Nejsem si jistý, jestli to vědí oni sami. Pozdravuj ode mě Queensland a drž se stranou od heren na Zlatém pobřeží.“

„To je při mém platu velice pravděpodobné,“ odsekl Don. „Posledně jsem se vypravil do Ráje surfařů a byl jsem rád, že mi zbyla aspoň košile.“

„Ale z první návštěvy sis přivezl několik tisícovek.“

„To bylo jen začátečnické štěstí — to člověka potká jen jednou. Od tý doby jsem vždycky prohrál. S hazardníma hrama jsem skončil.“

„Myslíš to vážně? Vsadil bys na to pět babek?“

„Jasně.“

„Tak zaplať — prohrál jsi už jen tím, žes sázku přijal.“

Lžíce s upraveným planktonem zůstala na polovině cesty a Don uvažoval, jak z pasti uniknout.

„Tak se pokus je ze mě dostat,“ navrhl. „Svědky nemáš a já mám ke gentlemanovi daleko.“ Rychle dopil kávu, odsunul židli a vstal.

„Myslím, že bych měl jít balit. Nashle, kapitáne — uvidíme se později.“

Kapitán Rorqualu sledoval, jak jeho první důstojník vyrazil rychlostí hurikánu z jídelny. Chvíli se z chodby ozýval zvuk Donových kroků, ale za chvíli se rozhostilo znovu ticho.

Kapitán se vydal zpátky na můstek. „Dejte si v Brisbane pozor,“ zamumlal si pro sebe, seřídil si hodinky a začal stylizovat dopis na velitelství. Hlavním bodem byl dotaz, jak má řídit loď, když třetina posádky stále chybí. Lidé jsou buď na dovolené nebo plní jiné úkoly. Než došel na můstek, usoudil, že s rezignací ještě počká, protože ať uvažoval sebevíc, nedokázal přijít na žádnou práci, která by ho bavila víc.

Walter Franklin čekal teprve několik minut, ale už netrpělivě rázoval po přijímací hale. Zběžně si prohlédl na stěnách fotografie z mořských hlubin, na chvíli se posadil na okraj stolu a prolistoval hromádku časopisů, přehledů a zpráv, které se na takových místech obvykle nahromadí. Populární časopisy znal, protože posledních několik týdnů toho měl na práci jen velice málo, takže hodně četl. Ostatní mu nepřipadaly příliš zajímavé, ale někdo zřejmě musí tyhle marnotratně kvalitně tištěné zprávy o produkci potravin číst. Nechápal, jak někoho mohou nekonečné sloupce statistických údajů tak fascinovat. Neptun , časopis Ministerstva pro moře a oceány, vypadal trochu slibněji, ale jména lidí, o kterých se tam psalo, mu nic neříkala a za chvíli se začal nudit. I méně odborné články se ukázaly nad jeho možnosti, protože vycházely ze znalosti technických termínů, které jemu byly cizí.

Recepční na něj upírala pohled. Určitě si všimla jeho netrpělivosti a zřejmě hledala možné příčiny v nervozitě a nejistotě. Franklin vynaložil značné úsilí, aby se přinutil usednout a soustředit se na včerejší výtisk brisbaneského Couriera . Když se zahloubal do článku o tragickém stavu australského kriketu, založeném na výsledcích posledních testů, dívka, která hlídala ředitelovu kancelář, se na něj sladce usmála a pronesla: „Šel byste laskavě dovnitř, pane Frankline?“

Očekával, že bude s ředitelem hovořit o samotě, možná v přítomnosti jeho sekretářky. Ve druhém křesle ale seděl mladík, který v kanceláři působil nepatřičně a upíral na něj zvědavý pohled beze stopy náklonnosti. Franklin pochopil, že o něm hovořili. Ztuhl a okamžitě zaujal obranný postoj.

Ředitel Cary, který toho věděl o lidech skoro tolik jako o mořských savcích, ucítil napětí a snažil se je uvolnit.

„Á, tak tady jste, Frankline,“ začal s přehnanou srdečností. „Doufám, že se vám pobyt u nás líbil. Starali se o vás moji lidé dobře?“

Franklin se nemusel potýkat s odpovědí, protože ředitel hned pokračoval sám.

„Rád bych vám představil Dona Burleye. Je prvním důstojníkem na Rorqualu a patří k našim nejlepším lidem. Rozhodli jsme, že se o vás bude starat. Done, to je Walter Franklin.“

Muži si potřásli rukama a navzájem se hodnotili. Nakonec se na Donově tváři objevil váhavý úsměv. Byl to úsměv člověka pověřeného úkolem, o který nestál, ale rozhodl se, že se ho zhostí co nejlépe.

„Rád vás poznávám, Frankline,“ pronesl. „Vítejte u strážců mořských panen.“

Franklin se pokusil jeho vtipu usmát, ale výsledek působil nepřesvědčivě. Věděl, že by se měl chovat přátelsky, že ti lidé se mu ze všech sil snaží pomoct. Jenomže jeho chování řídil rozum, nevycházelo ze srdce. Nedokázal se uvolnit a vyjít jim vstříc. Strach, že ho budou litovat a podezření, že se o jeho problému přes všechny sliby za jeho zády bavili, mu znemožňovaly vstřícnost.