Arthur Clarke: Hluboké pastviny

Don Burley nic z toho nepoznal. Vnímal to tak, že ředitelova kancelář není nejlepším místem k seznámení s novým kolegou a než si Franklin stačil uvědomit, co se děje, byl venku a Don ho vedl davem na George Street do malého baru naproti nové budově pošty.

Ruch města se sice ztišil, ale zabarvenými skleněnými stěnami Franklin viděl obrysy pohybujících se chodců. Po rozpálených ulicích tu bylo příjemně chladno. Místní politici se stále dohadovali, jestli má město Brisbane být vybaveno klimatizací a kdo by měl tak obrovskou zakázku dostat, zatímco lidé na ulicích se nadále každé léto topili v potu.

Don Burley počkal, až Franklin dopije první pivo a objednal další. Jeho nového žáka obestíralo nějaké tajemství a Don měl v úmyslu je co nejdřív odhalit. Tohle zorganizoval někdo hodně vysoce postavený — možná dokonce někdo ze sekretariátu Světové rady. První důstojník nebývá jen tak odvolán od svých povinností, aby se postaral o někoho, kdo je na první pohled příliš starý, aby prošel běžným výcvikem. Don odhadoval, že Franklinovi je dost přes třicet a ještě nikdy neslyšel o nikom, o koho by se tak starali.

Jedna věc byla jasná na první pohled a záhadu jen prohlubovala. Franklin byl astronaut. Bylo to na něm patrné na míle daleko. Mohlo by to být dobré východisko pro sblížení. Vzápětí se ale rozpomněl, jak ho ředitel varoval: „Nedávej Franklinovi moc otázek. Nevím, co v minulosti zažil, ale důrazně nás upozornili, abychom se na to nevyptávali.“

Možná provedl jako pilot něco neomluvitelného, pomyslel si Don. Třeba přistál na Venuši a přitom se měl dostat na Mars.

„Jste v Austrálii poprvé,“ zeptal se Don opatrně. Nebyl to šťastně zvolený začátek konverzace a zdálo se, že tím rozhovor i skončí, když Franklin odpověděl: „Narodil jsem se tu.“

Don nepatřil k lidem, které je snadné odradit. Zasmál se a napůl omluvně dodal: „Nepatřím k těm, kterým se ostatní svěřují a mluvení není moje nejsilnější stránka. Narodil jsem se na opačném konci světa — v Irsku. Co mě přidělili k Úřadu pro chov velryb, přijal jsem Austrálii za svůj druhý domov. Ale na břehu jsem moc času neprožil. Při týhle práci je člověk osmdesát procent času na moři. Spoustě lidí to nevyhovuje.“

„Mně se to hodí,“ prohodil Franklin a nechal svou poznámku viset ve vzduchu. Don začínal být podrážděný. Vyrazit z toho chlápka slovo bylo nad lidské síly. Představa, že s ním bude trávit několik následujících týdnů, nevypadala lákavě a Don uvažoval, co provedl, že si zasloužil takový osud. Nicméně se mužně pustil do dalšího boje.

„Inspektor říkal, že máte dobré vědecké základy a vyznáte se i v technice. Z toho usuzuju, že většinu věcí, které se naši lidé učí první rok výcviku, budete znát. Nahustili do vás i administrativní požadavky?“

„V hypnóze jsem se dozvěděl spoustu údajů a čísel, takže bych vás mohl několik hodin školit o Ministerstvu pro moře a oceány — o jeho historii, organizační struktuře, současných projektech i o Úřadu pro chov velryb. Jenomže nevím, jestli mi to k něčemu bude.“

Tak konečně jsme se pohnuli z místa, pomyslel si Don. Je jisté, že ten chlapík umí mluvit. Ještě pár piv a bude z něho člověk.

„To je potíž s učením v hypnóze,“ souhlasil Don. „Do člověka pumpujou informace, až mu lezou ven i ušima, ale nikdy nemá jistotu, co vlastně umí. Nedokážou vás naučit manuálním zručnostem, návykům nebo správným reakcím v případě ohrožení. Existuje jedinej způsob, jak to skutečně zvládnout — při práci.“

Na chvíli se odmlčel, protože ho upoutala zajímavá silueta na druhé straně skleněné stěny. Franklin si všiml, kterým směrem Don upírá pohled a lehce se usmál. Poprvé se napětí uvolnilo a Don začal doufat, že bude možné s tímto záhadným člověkem, za kterého ponese odpovědnost, navázat kontakt.

Namočil si ukazováček do piva a začal na plastikové desce stolu kreslit mapy.

„Tohle je rozmístění našich zařízení,“ začal. „Hlavní výcvikovou základnu pro operace v malých hloubkách máme asi šest set padesát kilometrů od Brisbane a sedmdesát kilometrů od pobřeží na ostrovech Capricorn. Začíná tam jedna z ohrad v jižním Pacifiku, která potom pokračuje na východ k Nové Kaledonii a na Fidži. Když velryby táhnou z polárních pastvin do tropických oblastí porodit mláďata, musí proplout otvory, které jsme jim v ohradách nechali. Nejdůležitější z nich je brána poblíž pobřeží Queenslandu při jižním vstupu k Velkému bariérovému útesu. Útesy vytvářejí asi osmdesát kilometrů široký přírodní kanál sahající téměř k rovníku. Jakmile se nám podaří dostat tam velryby, máme je plně pod kontrolou. Moc práce s nima není. Spousta z nich tamtudy putovala daleko dřív, než jsme se na scéně objevili my. Většina z nich je už tak navyklá, že kdybychom ohrady vypnuli, jejich tahy by to nijak neovlivnilo.“

„Mimochodem,“ přerušil ho Franklin. „Ohrady jsou elektrické?“

„Ne. Elektrické ohrady se osvědčily pro ryby, ale v případě obrovských savců, jako jsou velryby, s nimi moc dobré výsledky nejsou. Ohrady jsou ultrazvukové — clona zvuků z řetězu generátorů v hloubce osm set metrů pod hladinou. U vpustí můžeme vysílat i specifické příkazy. Celé stádo můžete vyslat určeným směrem, když pustíte nahrávku zvuku velryby v tísni. Ale takové drastické pomůcky používáme málokdy. Jak říkám, dneska už jsou velryby vycvičené.“

„To je obdivuhodné,“ podotkl Franklin. „Někde jsem zaslechl, že ohrady slouží především k tomu, aby udržely ostatní zvířata mimo pastviny.“

„Ano, částečně tomu tak skutečně je. Stále ale potřebujeme shromaždovat zvířata při sčítání a výběru na porážku. Ani tak není ohrada bezchybná. Jsou místa, kde se generátorová pole překrývají a občas musíme jednotlivé sekce vypnout, abychom umožnili migraci ryb. Potom se dovnitř může dostat velký žralok nebo zabijácká velryba a vypukne peklo. Zabijáci jsou naším nejvážnějším problémem. Napadají velryby na pastvinách na severu a někdy máme až desetiprocentní ztráty. Všichni touží zabijáky vyhubit, ale nikdo nezná úsporný způsob, jak toho dosáhnout. Nemůžeme hlídat celou zamrzlou oblast, ačkoli když jsem viděl, jak dokáže takový zabiják velrybu zřídit, byl bych rád, kdybychom to dokázali.“

Donův hlas prozrazoval skutečné zaujetí a Franklin k němu překvapeně vzhlédl. Velrybářům, jak si tyto muže pokřtila veřejnost v touze po skutečných hrdinech, nepříslušely myšlenky ani emoce. Ačkoli bylo Franklinovi jasné, že tvrdí prostomyslní chlapi procházející se stisknutými rty novodobými ságami o ponorkách mají k realitě daleko, nedokázal se zbavit vžitých představ. Don Burley sice neměl sevřené rty, ale zdálo se, že ostatním kritériím by vyhovoval.

Franklin uvažoval, jak bude se svým novým instruktorem vycházet a jak se vyrovná s novou prací. Stále necítil žádné zaujetí. Až čas ukáže, jestli se pro novou práci dokáže nadchnout. Bylo jasné, že poskytuje zajímavé, dokonce fascinují problémy a možnosti. Doufal, že ho zaujme a poskytne mu možnost uplatnit své schopnosti. Chuť k životu mu vzala noční můra, která ho pronásleduje už celý rok a připravila ho i o schopnost plně se soustředit na práci.

Zdálo se mu málo pravděpodobné, že by se mu vrátilo nadšení, jež ho kdysi přivedlo na cestu, kterou už se nikdy vydat nemůže. Pohlédl na Dona, který stále mluvil s přesvědčivostí člověka, jenž své práci rozumí a miluje ji. Franklina se zmocnil provinilý pocit. Je férové odvést Burleyho od jeho práce a přimět ho, ať už s jeho vědomím nebo bez něj, k roli ošetřovatelky a učitelky v mateřské škole? Kdyby Franklin tušil, že podobné myšlenky se honí hlavou i Barleymu, Don by si okamžitě získal jeho sympatie.