Arthur Clarke: Hluboké pastviny

Hejno se pohybovalo necelé tři kilometry vpředu a Don se přesvědčil, že radar sektor před ním kontroluje. Na obrazovce se objevil klín podobný vějíři, jak se paprsek radaru přesunoval z jedné strany na druhou. Teď bude možné spočítat jednotlivé kusy hejna a přibližně odhadnout jejich velikost. Cvičeným okem začal hledat zvířata mimo hlavní skupinu.

Don by nedokázal vysvětlit, čím ho upoutaly čtyři body na jižním okraji hejna. Zůstaly sice kousek mimo, ale stejně daleko zaostaly i další kusy. Zřejmě je to šestý smysl vypěstovaný dlouhou prací s radarem — jakési tušení umožňující vyčíst z pohybujících se bodů víc, než je běžné. Don podvědomě sáhl po ovladačích a znovu zapnul motory.

Hlavní část skupiny proplouvala kolem něho na východ. Ze srážky obavy neměl. Obrovská zvířata ho i v panice dokázala vnímat stejně jako on je. I prostředky měli podobné. Uvažoval, jestli má zapnout výstražný maják. Zvířata by ho poznala po zvuku a zklidnila by se. Ale neznámý útočník by ho mohl poznat také a dostal by tak varování.

Čtyři odražené signály, které upoutaly jeho pozornost, se zatím dostaly téměř do středu obrazovky. Don se sklonil k displeji radaru, jako by z něj chtěl silou vůle vytáhnout každý kousek informace, jaký je přístroj schopný poskytnout. Poněkud stranou se pohybovaly dva velké body a jeden z nich doprovázely ještě dva menší. Don přemýšlel, jestli už není pozdě. V duchu si představil, jak necelé dva kilometry před ním probíhá boj o život. Dva menší body na obrazovce představují útočníky ohrožující velrybu, jejíž družka může jen bezmocně přihlížet, protože krom mohutného ocasu nemá nic, čím by se mohla bránit.

Ponorka se přiblížila už téměř na dohled. Kamera se snažila proniknout temnotou, ale zpočátku nebylo vidět nic jiného než plankton. Vzápětí se ale ve středu obrazovky objevil velký stín. Pod ním se rýsovaly dva menší. Don si na obrazovce potvrdil to, co mu ukázal už radar.

Vzápětí si ale uvědomil, že se zmýlil. Dva menši stíny byla mláďata. Bylo to poprvé, co se u velryb setkal s dvojčaty. Vícečetné porody nebyly sice vzácné, ale mláďata obvykle nepřežila. Za normálních okolností by ho ten pohled upoutal, ale teď mu bylo jasné, že se vydal špatným směrem a ztratil drahocenné minuty. Musí začít s pátráním znovu.

Ještě automaticky zaměřil kameru na čtvrtý bod na obrazovce radaru — podle rozměru by to měla být další dospělá velryba. Je zvláštní, jak utkvělá představa dokáže ovlivnit i to, co člověk vidí. Trvalo několik vteřin, než zjistil, co se mu skutečně odehrává před očima, než zjistil, že se přece jen dostal na pravé místo.

„Ježíši!“ vyhrkl tiše. „Něco tak obrovskýho jsem ještě neviděl.“ Byl to žralok, největší, jakého kdy spatřil. Detaily nebyly sice zřetelné, ale existoval jediný druh, o který mohlo jít. Žralok obrovský nebo žralok velrybí by sice mohli dosahovat takových rozměrů, ale to byli neškodní býložravci. Tohle je král všech žralokovitých, Carcharodon — obrovský žralok bílý. Don se pokusil vzpomenout na rozměry největšího nalezeného exempláře. Kolem roku 1990 bylo na Novém Zélandě uloveno sedmnáctimetrové zvíře, ale tenhle je minimálně o polovinu větší.

Myšlenky mu bleskově vířily hlavou, když si všiml, že obrovský zabiják se chystá k útoku. Směřoval k jednomu z mláďat. Zoufalé matky si vůbec nevšímal. Těžko říct, jestli to byla zbabělost nebo rozumný přístup, takové pocity byly zřejmě žralokovu způsobu uvažování cizí.

Zbývalo jediné. Don tak sice přijde o možnost žraloka rychle vyřídit, ale mládě je potřeba zachránit. Stiskl tlačítko sirény a ticho kolem prořízlo krátké zaječení.

Ohlušující jekot vyděsil žraloka i velryby. Zabiják se mihl těsně kolem ponorky a Don téměř vyletěl ze sedadla, když automatický pilot stočil ponorku do nového kursu. Ponorka se dokázala pohybovat stejně obratně jako kterýkoli mořský živočich. Elektronické řízení automaticky sledovalo informace z radaru a ponorka vyrazila za žralokem, Don se mohl soustředit na přípravu zbraní. Následující akce nebude jednoduchá, protože ponorka neustále mění kurs. V případě krajní nouze by mohl použít malé výbušné torpédo. Kdyby se před ním objevilo hejno kosatek, určitě by to podnikl. Ale byl to krvavý a brutální způsob a existuje i obratnější a méně odpudivá možnost. Don dával vždycky přednost rapíru před ručním granátem.

Teď byl jen necelých dvacet metrů od žraloka a stále se k němu přibližoval. Lepší příležitost by se už nemusela naskytnout. Stiskl tlačítko.

Pod břichem ponorky se objevilo zařízení připomínající dopředu se ženoucího drátěného rejnoka. Don zkontroloval rychlost ponorky. Nebylo potřeba přibližovat se na kratší vzdálenost. Malá mořská raketa ve tvaru šípu se bude pohybovat daleko větší rychlostí a za několik vteřin zasáhne cíl. Když raketa vyrazila, odvíjel se za ní tenký kabel. Vypadalo to, jako by nějaký podmořský pavouk spřádal síť. Kabel dodával střele potřebnou energii a naváděl ji přesně na cíl. Zbraň reagovala okamžitě na všechny povely a Don měl pocit, jako by řídil citlivého inteligentního koně.

Žralok si uvědomil nebezpečí asi vteřinu před zásahem. Zbraň ale vypadala jako rejnok a to ho zmátlo. Právě to měli konstruktéři rakety v úmyslu. Než si žralokův drobný mozek uvědomil, že rejnok se takhle nechová, střela zasáhla. Kovová mořská raketa, hnaná výbušnou náloží, pronikla rohovitou kůží a ryba se vzepjala. Don okamžitě uhnul stranou, protože úder ocasu obrovského žraloka by ponorku roztočil jako káču a mohl by ji poničit. Nezbývalo mu než počkat, až jed dokoná své dílo.

Ryba se ve smrtelných křečích snažila stočit tak, aby jedovatý osten mohla vytáhnout. Don už navinul kabel a byl rád, že se mu podařilo vystřelit střelu aniž by poškodil nosič. S úctou a lítostí sledoval, jak obrovské zvíře ochabuje.

Jeho boj o živost slábl. Ryba už jen bezcílně plavala sem a tam a jednou musel Don rychle zareagovat, aby zabránil srážce. Jak žralok ztrácel orientaci, vystoupal k hladině. Don se za ním nevydal, to může počkat, dokud nevyřídí důležitější věci.

Ve vzdálenosti necelých dvou kilometrů našel velrybu se dvěma mláďaty a pečlivě je prohlédl. Všechna tři zvířata byla v pořádku, takže nebylo potřeba volat veterináře ve zvlášť vybavené dvoumístné ponorce. Posádka se dokázala vypořádat s jakýmkoli problémem od žaludečních potíží až po porod císařským řezem.

Velryby se uklidnily a na obrazovce radaru Don zjistil, že hlavní hejno zpomalilo tempo. Uvažoval, jestli už všechny velryby vědí, co se stalo. O jejich způsobu dorozumívání už se vědělo hodně, ale větší část zůstávala záhadou.

„Doufám, že oceníte, co jsem pro vás udělal, stará dámo,“ zamumlal. Pohled na padesát tun mateřské lásky vzbuzoval úctu. Don vypustil nádrže a vynořil se na hladinu.

Moře bylo klidné, a tak otevřel poklop a vystrčil hlavu. Voda mu sahala několik centimetrů pod bradu a čas od času se zdálo, že ho některá z vlnek postříká. Žádné nebezpečí ale nehrozilo, protože byl v průlezu tak natěsnaný, že by se kolem něj voda dovnitř nedostala.

Necelých dvacet metrů od něho se na hladině vzdouval podlouhlý šedivý pahorek připomínající převrženou loď. Don si ho zamyšleně prohlížel a uvažoval, kolik vzduchu do těla napumpovat, aby se nepotopilo, dokud se na místo nedostane zásobovací loď. Za chvíli podá hlášení, ale teď s radostí dýchal čerstvý vzduch, vnímal nebe nad sebou a sledoval, jak se slunce blíží k poledni.