Arthur Clarke: Hluboké pastviny

Don samozřejmě věděl, že jen znalosti a dovednosti nestačí. Zbývalo ještě něco a Don zatím nedokázal poznat, jestli to Franklin má. Teprve ve chvíli, kdy se ponoří do hloubky, bude možné podle Franklinových reakcí usoudit, jestli celý výcvik nebyl marný.

Franklin se toho musel naučit ještě tolik, že se zdálo nemožné, aby to jeden člověk dokázal všechno vstřebat během dvou měsíců, jak vyžadoval program. Don absolvoval obvyklý šestiměsíční výcvik a vnitřně se bránil přijmout skutečnost, že někdo dokáže totéž zvládnout za třetinu času, třeba i pod zvláštním vedením. Vždyť jen technická stránka věci — konstrukce a vybavení různých typů ponorek — zabrala i při využití nejlepších technických pomůcek minimálně dva měsíce. A Franklin musí za tu dobu zvládnout ještě principy lodní a podmořské navigace, základy oceánografie, signalizaci a komunikaci v ponorce, základy ichtyologie, psychologii a v neposlední řadě i cetologii, nauku o velrybách. Franklin zatím žádnou velrybu neviděl, živou ani mrtvou. Na jeho první setkání s obrovskými zvířaty se Don těšil; v takové chvíli se ukáže, jestli se člověk pro práci strážce hodí.

Po dvou týdnech společné tvrdé práce vzal Don Franklina poprvé pod vodu. Tou dobou se jejich vztah ustálil v rezervovaně přátelské poloze, přestali se oslovovat příjmeními, ale u oslovení Done a Walte důvěrnost končila. Burley o Franklinově minulosti stále nic nevěděl, i když o ní hodně uvažoval a vymyslel několik teorií. Nejvíc se mu zamlouval předpoklad, že jeho žák je talentovaný rehabilitovaný zločinec po dokončeném léčení. Lákala ho představa, že má co do činění s vrahem a napůl doufal, že by ta vzrušující představa mohla být skutečností.

Franklin od jejich prvního setkání žádné další zvláštnosti nedal najevo, ale nepochybně byl nervóznější a napjatější než bývá zvykem. Don si s tím ale starosti nedělal, protože s některými z nejlepších strážců to bylo při výcviku stejné. Don měl tolik práce, že se zmírnil i jeho zájem o Franklinovu minulost. Pokud nebyla jiná možnost, naučil se být trpělivý a nepochyboval, že dřív nebo později celá historie vyjde najevo. Několikrát měl pocit, jako by se mu Franklin chtěl svěřit, ale vzápětí se stáhl zpátky. Don se pokaždé tvářil, jako by se nic nestalo a zůstávali u svých starých neosobních vztahů.

Bylo jasné ráno a klidnou hladinu narušoval jen pomalý příboj. Kráčeli po úzkém molu, táhnoucím se od západního okraje ostrova k okraji bariéry. Byl sice příliv a korály se ukrývaly pod vodou, ale velká planina nebyla nikde víc než dva metry pod hladinou a křišťálově čistou vodou byl jasně vidět každý detail. Franklin ani Burley nevěnovali přírodnímu akváriu, nad kterým kráčeli, víc než jen zběžný pohled. Oba je už důvěrně znali a věděli, že skutečná krása útesů leží dál v moři, hluboko pod vodou.

Sedmdesát metrů od břehu ostrova se korály začaly strmě svažovat do hlubin, ale molo na vysokých kůlech pokračovalo dál a na jeho konci stálo několik přístřešků a kanceláří. Vedení Světové organizace pro výživu podniklo chrabrý a poměrně úspěšný pokus zabránit tomu, aby přístav ovládl jinde obvyklý nepořádek a špína. Dokonce i jeřáby byly navrženy tak, aby nerušily. Jedna z podmínek, pod kterou vláda Queenslandu zdráhavě souostroví Capricorn Světové organizaci pro výživu pronajala, bylo zachování přírodní krásy ostrovů. V tomto bodě byla smlouva plněna do puntíku.

„Objednal jsem v garážích dvě torpéda,“ oznámil Burley, když sešli po schodech z mola a dostali se ke dvojitým dveřím vyrovnávací komory. Franklin cítil cvaknutí, jak uši reagovaly na zvyšující se tlak. Předpokládal, že mohou být přibližně deset metrů pod hladinou. Ocitli se v jasně osvětlené hale plné nejrůznějších přístrojů pro práci pod vodou — od obyčejných dýchacích přístrojů až po různá zařízení s vlastním pohonem. Dvě torpéda, která Don požadoval, stála na podstavcích na šikmé rampě vedoucí ke klidné vodě na opačném konci haly. Byla natřená nažluto jako všechna ostatní zařízení, určená k výcviku. Don na ně pohlédl s nechutí.

„Je to už pár let, co jsem tyhle věci používal naposledy,“ poznamenal k Franklinovi. „Možná na nich budete lepší než já. Když už se mám namočit, ovládám svůj pohyb raděj sám.“

Oblékli si neoprén a připevnili si dýchací přístroje. Don zvedl jeden z malých, ale překvapivě těžkých plastových válců a podal ho Franklinovi.

„Tak tohle je jedna z těch vysokotlakých věcí, o kterých jsem vám vyprávěl,“ začal. „Jsou natlakované na tisíc atmosfér, takže vzduch v nich má větší hustotu než voda. Kvůli rovnováze musí být upevněné na obou stranách. Automatické vyrovnávání funguje celkem spolehlivě. Jak se vzduch spotřebovává, nádoby se plní vodou a udržují si stále stejnou váhu. Jinak byste vyletěl na hladinu jako korkový špunt, ať byste o to stál nebo ne.“

Don pohlédl na ukazatele tlaku na nádobách a spokojeně přikývl.

„Jsou naplněné přibližně zpoloviny. To nám bude bohatě stačit. Když je ta nádoba plná, vydržíte s ní dole celý den. My vyrážíme jen na hodinu.“

Nasadili si nové celoobličejové masky vybrané přesně na míru. Masky se stanou po dobu pobytu ve výcvikovém středisku jejich osobním vlastnictvím stejně potřebným jako třeba kartáček na zuby, protože dva lidé nemají identické obličeje a i nepatrná štěrbina by ohrožovala život.

Když zkontrolovali zásoby vzduchu a krátkovlnné podvodní vysílačky, položili se na vodu vedle štíhlých torpéd hlavou za průhledný štít, který je bude chránit před vodou proudící rychlostí až třicet uzlů. Franklin umístil chodidla do třmenů a ucítil pod nimi ovladače akcelerace a zpětného chodu. Přímo před sebou, uprostřed palubní desky, měl malou řídicí páku, kterou je možné torpédo ovládat jako letadlo. Palubní deska zahrnovala už jen několik vypínačů, kompas, tachometr, hloubkoměr a indikátor nabití baterií.

Don vydal poslední instrukce a ukončil je slovy: „Držte se asi sedm metru ode mě napravo, abych na vás stále viděl. Kdyby se něco přihodilo a musel byste torpédo nechat potopit, snažně vás prosím, nezapomeňte vypnout motor. Nerad bych, aby nám lítalo podél celé bariéry. Všechno jasný?“

„Ano — jsem připraven,“ odpověděl Franklin do malého mikrofonu.

„Dobře, jdeme na to.“

Torpéda lehce sklouzla z rampy a nad hlavami se jim zavřela voda. Pro Franklina to byla nová zkušenost. Jako většina ostatních lidí se občas potápěl, někdy i s dýchacím přístrojem. Když se motor rozběhl a stěny sálu se daly do pohybu, zmocnil se ho příjemný pocit očekávání.

Když vypluli do vody a minuli podstavce mola, voda se projasnila. Viditelnost nebyla příliš dobrá, nanejvýš a deset metrů, ale až se dostanou níž, bude to lepší. Don stočil svůj stroj kolmo k okraji útesu a rychlostí pět uzlů se vydal do moře.

„Největším nebezpečím těch hraček,“ ozval se z reproduktoru u Franklinova ucha Donův hlas, „je vyrazit moc rychle a do něčeho narazit. Odhadnout dobře vzdálenost pod vodou vyžaduje zkušenost. Podívejte.“

Před nimi se najednou tyčila masa korálů. Jestli to měl naplánované, pomyslel si Franklin, bezvadně mu to vyšlo. Když míjeli živoucí horu, nebyla dál než tři metry, zachytil pohledem spousty pestrobarevných ryb, které se na ně bez zájmu dívaly. Zřejmě jsou už na torpéda a ponorky zvyklé a pohled na ně je neděsí. Protože žijí v dobře chráněné oblasti, nemusí mít z lidí strach.