Arthur Clarke: Hluboké pastviny

Usoudil, že nemá smysl zůstávat pod hladinou a ztěžovat si navigaci a kontrolu polohy. Franklin vyjel se svým plavidlem na hladinu a zjistil, že se nachází necelých tři sta metrů od mola opravářské sekce. Když zatížil torpédo vzadu a vpředu ho naopak zvedal, mohl se plavit po hladině bez nejmenších potíží jako motorový člun. Během pěti minut se dostal zpátky na základnu.

Jakmile prošlo torpédo antikorozním nástřikem, který se používal pro všechna zařízení přicházející do styku se slanou vodou, Franklin se dal do práce. Vytáhl panel kontrolní jednotky a zjistil, že je to skutečně velice nezvyklé zařízení. Bez schématu ale nedokázal přesně určit, co rádiem ovládané relé, které ho zaujalo, dokáže. Nepochybně to budou zajímavé věci. Jistě jím bude možné vypnout motor, naplnit nebo vypustit vztlakové nádrže a změnit polohu obou kormidel. Franklin měl podezření, že v případě potřeby je jím možné vyřadit z činnosti i kompas a hloubkoměr. Někdo si dal hodně práce, aby s láskou upravil toto torpédo na vhodného koně pro důvěřivé studenty…

Vrátil panel na místo a oznámil službě návrat. „Viditelnost je mizerná,“ poznamenal. „Někde jsme se s Donem ztratili, tak jsem usoudil, že nejlepší bude vrátit se. Myslím, že každou chvíli se objeví i on.“

V jídelně zavládlo všeobecné překvapení, když se Franklin vrátil bez instruktora, v klidu se posadil a začetl se do nějakého časopisu. O čtyřicet minut později se s rámusem rozrazily dveře a objevil se Don. Rozhlédl se, a když našel svého ztraceného žáka, na tváři se mu zračila úleva a překvapení. Franklin na něj upřel nevinný pohled a zeptal se: „Co vás tak zdrželo?“

Burley se otočil ke kolegům a nastavil dlaně.

„Budeme platit, hoši,“ oznámil.

Dlouho mu trvalo, než si to uvědomil, ale bylo mu jasné, že začíná mít Franklina rád.

Indra považovala dva muže opřené o zábradlí kolem hlavního bazénu akvária zpočátku za obvyklou návštěvu vědců, kteří tu přechodně pracují. Když ale přišla blíž, zjistila, že tomu tak není. Ten vysoký chlapík je vrchní strážce Burley, takže vedle něj stojí určitě ten záhadný muž, který s ním absolvuje intenzivní výcvik. Jeho jméno sice zaslechla, ale neutkvělo jí, protože činnost výcvikového střediska šla mimo ni. Z pozice vědce se na praktickou činnost Úřadu pro chov velryb dívala s despektem. Kdyby ji ale někdo z tohoto intelektuálního snobismu nařkl, rozhořčeně by to popřela.

Byla už téměř u nich, když si uvědomila, že menšího z mužů zná. Franklin na ni upíral tázavý pohled s výrazem: Neviděli jsme se už někde?

„Dobrý den,“ pozdravila a zastavila se vedle nich. „Vzpomínáte si na mě? Já jsem ta sběratelka žraloků.“

Franklin se usmál. „Samozřejmě, že si vzpomínám. Někdy se mi přitom i zvedne žaludek. Doufám, že jste našla spoustu vitamínů.“

V očích mu ale zůstával zamyšlený výraz typický pro muže, který se snaží rozpomenout na něco, co už je dávno pryč. Vypadal přitom ztracený a plný obav a Indru k jejímu překvapení zaplavila sympatie. Několik vybočení z citové rovnováhy už na ostrově zažila a odhodlaně si zopakovala své předsevzetí: Žádné další vztahy, dokud neobhájím doktorát…

„Tak vy už se znáte,“ poznamenal Don smutně. „Mohl byste nás představit?“ S Donem je to v pořádku, usoudila. Začne s ní okamžitě flirtovat, jako všichni strážci, pro ně je to věc cti. Nevadilo jí to, protože vysocí průbojní blonďáci nejsou její typ. Je příjemné vědět, že budí zájem, ale z Donovy strany nic vážného nehrozí. V souvislosti s Franklinem si ale zdaleka tak jistá nebyla.

Příjemně klábosili, zaznělo i několik škádlivých poznámek a sledovali, jak v oválném bazénu krouží velké ryby a sviňuchy. Hlavní nádrž v laboratořích byla skutečně uměleckým dílem, vypadala jako laguna. Dvakrát denně, při přílivu a odlivu, se v ní pomocí čerpadel vyměnila voda. Drátěné sítě dělily nádrž na několik částí a druhy, které se navzájem nesnášejí, na sebe upíraly oky sítě hladové pohledy. Malý žralok s nezbytným štítonošem lodním na hřbetě si hlídal svou klec a nedokázal odtrhnout pohled od šťavnaté ryby, prohánějící se na druhé straně sítě. V některých částech nádrže se vytvořily zvláštní vztahy. Pestře zbarvený rak, vypadající jako přerostlý garnát postříkaný barevnými spreji, se pohyboval několik centimetrů od neustále se pohybujících čelistí velkého škaredého úhoře. Kolem skupinky kaniců klidně proplouvalo hejno rybek, které vypadaly jako sardinky uprchlé z konzervy. Kdyby kanicové chtěli, vypořádali by se s nimi jediným polknutím.

Byl to klidný malý svět, na hony vzdálený bojišti za útesy. Kdyby se ale osazenstvu laboratoře někdy nepodařilo zajistit krmení, křehká harmonie by se okamžitě narušila a během několika hodin by se počet obyvatel nádrže výrazně snížil.

Většinu hovoru obstaral Don. Zdálo se, jako by úplně zapomněl, že původně s Franklinem přišli zhlédnout několik filmů o rozlišovacích znacích velryb. Očividně se snažil udělat na Indru dojem a vůbec nezaznamenal, že se snaží zbytečně. Franklin vnímal obě strany a dobře se bavil. Jednou na něj Indra pohlédla právě ve chvíli, kdy Don líčil těžký život průměrného strážce. Usmáli se na sebe a vyměnili si pohled lidí sdílejících společné tajemství. V tu chvíli dívka usoudila, že doktorát konec konců není tou nejdůležitější věcí na světě. Stále ještě byla rozhodnutá nenavazovat vážný vztah, ale o Franklinovi by se ráda dozvěděla víc. Jak se jmenuje křestním jménem? Walter. Nepatří sice k jejím oblíbeným, ale mohlo by to být i horší.

Don si ve své sebedůvěře, že právě dobývá další ženské srdce, vůbec nevšiml, že tu sice probíhají proudy citů, ale zcela mimo něj. Když mu došlo, že už na ně v promítací místnosti dvacet minut čekají, tvářil se, že za to může Franklin. Ten výtku přijal, ale v mysli byl už jinde. Zbytek dopoledne se Franklin nedokázal na studium soustředit, ale Don si ničeho nevšiml.

První část výcviku se chýlila ke konci. Franklin zvládl základy profese strážce, ale potřeboval získat zkušenosti, které ovšem poskytne až čas. Téměř ve všech ohledech Burleyho očekávání předčil, částečně díky původnímu vědeckému vzdělání, částečně díky vrozené inteligenci. A to nebylo všechno. Franklin vládl vůlí a odhodláním, které občas naháněly strach. Zdálo se, jako by pro něj byl úspěch ve výcviku otázkou života a smrti. Ano, zpočátku se rozbíhal pomalu, několik prvních dnů se zdál netečný, jako by ho jeho nová kariéra příliš nezajímala. Potom ale procitl, svůj cíl vzal jako výzvu a všechno mu podřídil. Don nebyl sice příliš nakloněný přirovnáním, ale připadalo mu, jako by se Franklin probral z dlouhého nepříjemného spánku.

První zkouškou byla jejich první plavba na torpédech. Franklin už možná torpédo nikdy nepoužije — snad jen pro zábavu. Pro práci se nehodí, jsou vhodná jen pro malé hloubky a krátké vzdálenosti. Jako strážce bude Franklin trávit pracovní dobu v suchu a pohodlí za ochrannými stěnami ponorky. Ale pokud člověk není vyrovnaný a nemá sebedůvěru — nikoli přehnanou — může být v ostatních oblastech sebeschopnější, pod vodou mu to není nic platné.

Franklin prošel úspěšně testem z bezpečnostních pravidel, zkouškou dekomprese a zkouškou vlivu dusíku. Burley ho posadil do „mučicí kabiny“, kde se pod lékařským dohledem pomalu zvyšoval tlak a simulovala situace při ponoru. Do padesáti metrů neměl Franklin potíže. Potom začal reagovat zmateně a nedokázal ani správně sečíst několik čísel. Ve sto metrech se začal chovat jako pod vlivem alkoholu a začal vykřikovat věty, které ho nutily k pláči nebo nekontrolovanému smíchu, ale těm venku nijak vtipné nepřipadaly. Když si je později Franklin přehrál, cítil zahanbení. Ve sto dvaceti metrech byl stále při vědomí, ale odmítal reagovat na Donův hlas, i když na něj instruktor křičel nadávky. V hloubce sto čtyřicet metrů byl úplně odepsaný a technici ho pomalu začali vracet zpátky.