Arthur Clarke: Hluboké pastviny

Malé katamarany laboratoři dobře sloužily, protože měly ponor jen něco přes deset centimetrů a krom nízkého přílivu mohly bezpečně operovat za jakýchkoli podmínek. S větrem v zádech dokázaly bez problémů vyvinout rychlost dvaceti uzlů a často docházelo mezi oběma plavidly k měření sil. Pokud plavidel nebylo potřeba k výzkumným úkolům, pracovníci výzkumné stanice je využívali k plavbám na nedaleké ostrovy a útesy. Obvykle s sebou brávali přátele opačného pohlaví a předváděli jim svou srdnatost zkušených mořeplavců.

Zdálo se překvapivé, že plavidla i jejich osazenstva se vždycky v pořádku vrátila. Jediné ztráty byly morálního charakteru. Jeden hlavní strážce, který svou funkci zastával už řadu let, musel být po takovém výletě z plavidla vynesen a přísahal, že k plavbě na hladině už ho nikdy nic nepřinutí.

Když Indra Franklinovi navrhla, že by si mohli vyjet na ostrov Masterhead, bez váhání její nabídku přijal. Potom se se zájmem zeptal: „Kdo bude řídit loď?“

Indra se tvářila uraženě.

„Přece já,“ namítla. „Podnikla jsem tu cestu už nejmíň desetkrát.“ Vypadalo to, jako by očekávala, že bude o jejích schopnostech pochybovat, ale Franklin ji už dobře znal. Indra byla velice rozumná a vyrovnaná, možná až příliš, a když řekla, že dokáže plavidlo řídit, nebyl důvod jí nevěřit.

Zbývalo ještě vyřešit jednu věc. Na katamaran se vešly čtyři osoby. Kdo budou ti další dva?

Indra ani Franklin se nechtěli odhodlat ke konečnému řešení. Debatovali o možných společnících. Začali u Dona a prošli i Indřiny spolupracovníky z laboratoře. Rozhovor ale skončil jednou dlouhou odmlkou, k jakým dochází i při hovoru v místnosti plné lidí.

V nečekaném tichu si uvědomili, že oba uvažují o tomtéž řešení, a že jejich vztah se dostává do nové polohy. Na ostrov Masterhead s sebou nikoho nevezmou. Poprvé zažijí soukromí, které jim ostrov poskytnout nemůže. Ani jeden si nechtěl připustit, že to může vést jen k jedinému logickému rozuzlení, dokonce ani sobě ne. Lidé mají sklony obelhávat sami sebe.

Než zařídili všechno potřebné a mohli vyplout, bylo už odpoledne. Franklin se cítil provinile vůči Donovi a uvažoval, jak bude instruktor reagovat, až zjistí, co se stalo. Zřejmě se bude cítit potupený, ale nepatří k lidem, kteří se dokáží dlouho zlobit a určitě to přijme jako chlap.

Indra myslela na všechno. Jídlo, pití, opalovací krém — nezapomněla na nic, co je na takové výpravě potřeba. Na Franklina udělala její rozvážnost dojem a bavil se představou, jak užitečné by bylo mít tak rozumnou ženu v domě. Potom si připomněl, že schopné ženy bývají šťastné jen tehdy, když mohou život svého manžela řídit jako svůj.

Od pevniny vál svěží vítr a katamaran se pohyboval po vlnách jako živý. Franklin nikdy předtím v lodi neseděl a zjistil, že je to velice vzrušující zkušenost. Ležel na palubě na staré, ale pohodlné matraci a sledoval, jak se ostrov Heron překvapivě rychle vzdaluje. Uvolněně sledoval dvě zpěněné stopy, které za sebou zanechávali na hladině, a ladné křivky vzdutých plachet. Zalitoval, že všechny lidmi vymyšlené stroje nemohou být tak jednoduché a výkonné. Představil si rozdíl mezi tímto plavidlem a přístroji zaplněnou ponorku, kterou se učil ovládat. Původní myšlenka ho ale vzápětí opustila, protože všeho nelze dosáhnout jednoduchými prostředky a člověk tu skutečnost musí bez reptání přijmout.

Právě míjeli řadu oblých korálových balvanů, které staletí bouří natlačila na břehy ostrova Wistari. Vlny se rozbíjely o ponořené valy s neutuchající silou, která ještě nikdy na Franklina nezapůsobila tak jako teď. Viděl podobné vlny už mnohokrát — ale z takové blízkosti ještě nikdy. A nikdy je nemíjel na tak křehkém plavidle.

Zpěněná masa vody se odrazila zpátky. Teď už zbývalo jen počkat, až je vítr zanese k cíli. Kdyby vítr zklamal — což ale nebylo pravděpodobné — mohli by cestu dokončit pomocí malého pomocného tryskového motoru. Ten by ale použili až v krajním případě. Bylo věcí cti vrátit se s plnou nádrží.

Ačkoli byli snad poprvé od svého seznámení sami, ani jednomu z nich nebylo do řeči. Zdálo se, jako by nechtěli slovy rušit svou tichou komunikaci. Společně sdíleli klid a zázrak otevřeného moře pod modrou oblohou. Ocitli se mezi dvěma průzračně modrými polokoulemi splývajícími v dálce na obzoru. Zbytek světa jako by zmizel. Zdálo se, jako by se čas zastavil. Franklina se zmocnil pocit, že by tak dokázal ležet do konce života a poddávat se houpavému pohybu lodi pohupující se na vlnách.

Těsně nad hladinou se objevil tmavý mrak, ze kterého se ale vzápětí vyklubal stromy porostlý ostrov s úzkou písečnou pláží a s nezbytým lemem korálových útesů. Indra ožila a znovu se začala věnovat řízení. Franklin se zájmem sledoval příbojové vlny, které obklopovaly zřejmě celý ostrov.

„Jak se tam dostaneme?“ zeptal se.

„Ze závětrné strany. Tam to nebude tak drsné a příliv bude natolik vysoko, abychom se mohli dostat přes útesy. Kdyby se nám to nepodařilo, můžeme spustit kotvu a na břeh se přebrodit.“

Franklinovi připadal její přístup k tak vážnému problému velice lehkovážný. Doufal, že Indra ví, do čeho se pouští. Kdyby udělala chybu, čekala by je nepříjemná, i když nijak nebezpečná koupel, po které by následovalo dlouhé čekání na potupnou záchranu, až by je někdo z laboratoří přijel hledat až sem.

Ale buď bylo řízení lodi jednodušší, než nezasvěcenému začátečníkovi připadalo, nebo bylo Indřino mořeplavecké umění na vysoké úrovni. Obepluli polovinu ostrova a narazili na místo, kde se příbojové vlny ztišily na neškodné vlnky. Potom Indra stočila kormidlo a loďka vyrazila přímo ke břehu.

Katamaran přelétl přes mělkou vodu nad útesy lehce jako pták, aniž by o některý z nich zavadil. Když se dostali přes nebezpečný úsek, následovala klidná hladina zátoky, po které se rychle blížili ke břehu. Okamžik před přistáním Indra spustila hlavní plachtu. Plavidlo se s mírným hrknutím ocitlo na písečné pláži a zastavilo se. Víc než polovinou délky se dostalo na souši.

„Tak jsme tady,“ oznámila Indra. „Tohle je jeden z mála neobydlených korálových ostrovů.“ Tak uvolněnou a bezstarostnou ji Franklin ještě neviděl. Uvědomil si, že i ona je vystavena neustálému pracovnímu vypětí a ráda na pár hodin vypadne z každodenní rutiny. Nebo je to jeho společnost, která z vážné studentky vykouzlí energickou dívku? Ať už je důvodem cokoli, ta změna se mu zamlouvala.

Vystoupili z lodi a odnesli věci do stínu kokosových palem. Tyto stromy se na ostrovy dostaly teprve v minulém století jako konkurence místním druhům dřevin. Zdálo se, jako by na místě už někdo byl. Z vody vedly zvláštní klikaté souvislé rýhy a mizely ve vnitrozemí. Člověka, který by nevěděl, že velké želvy chodí na ostrovy klást vejce, by mohly vyděsit.

Jakmile Franklin s Indrou zajistili loď, vydali se na obhlídku ostrova. Korálové ostrovy se lišily jen v detailech, jinak se podobaly jeden druhému jako vejce vejci. Ale i když si toho byl člověk vědom a viděl už deset jiných ostrovů, každý nový vytvářel výzvu, kterou bylo třeba přijmout.

Dali se do zkoumání malého světa, zúženého na úzký písečný pás mezi vodu a hustým stromovím. Když se objevila nějaká mýtinka, podnikli výlet do vnitrozemí a snažili se zabloudit, aby mohli předstírat, že se octli v srdci Afriky, ne sto metrů od moře.