Arthur Clarke - Hluboké pastviny

Jednou se zastavili a hrabali na místě, kde na ploché písečné duně končily želví stopy. Když ani téměř v metrové hloubce nebylo po kožnatých měkkých vejcích ani stopy, vzdali to. Želva zřejmě v obavách před nepřáteli mátla stopy. Během následujících deseti minut vytvořili z této fantazie vědeckou teorii o inteligenci plazů, která Indře ale žádné nové poznatky neposkytla a která by ji určitě připravila o diplom.

Nevyhnutelně nastala chvíle, kdy jeden druhému pomáhali přejít pásmo ostrých korálů, a když pěšina byla už zase rovná, drželi se za ruce dál. Mlčky vnímali přítomnost toho druhého intenzivněji než kdy předtím, tiše kráčeli a vychutnávali příjemné pocity.

Beze spěchu si prohlíželi zajímavé rostliny i živočichy a prohlídka malého ostrůvku se tak protáhla na dvě hodiny. K loďce se vrátili vyhládlí. Franklin začal s nepředstíraným zájmem vybalovat jídlo a Indra se zatím věnovala vařiči.

„Teď ti uvařím ešus pravého australského čaje,“ poznamenala.

Franklin se na ni rozpačitě usmál, ale jí připadal jeho úsměv přitažlivý.

„Nic nového to pro mě nebude,“ namítl. „Koneckonců, já se tu narodil.“

Upřela na něj překvapený pohled, který vzápětí přešel do roztrpčeného podráždění. „No, tos mi mohl říct dřív!“ vyhrkla. „Vlastně, myslím si…“ Vtom se zarazila a nedokončená věta zůstala viset ve vzduchu. Franklin by ji bez potíží dokázal dokončit. Chtěla mu říct: Je nejvyšší čas, abys mi o sobě něco řekl. Tohle hloupé tajnůstkářství je k ničemu.

Nevyslovená výčitka se ho dotkla a jeho bezstarostné štěstí, které prožíval poprvé po tak dlouhé době, dostalo pořádný šrám. Pak ho napadlo něco, na co zatím nepomyslel a co by mohlo být hrozbou pro jeho přátelství s Indrou. Indra je žena a navíc se zabývá vědou, takže zvědavost jí určitě nechybí. Jak to, že se ho ještě nezeptala na jeho minulost? Napadlo ho jediné vysvětlení. Určitě s ní mluvil doktor Myers, který na něj nepochybně dohlíží, i když se tváří, že něco takového by ho nikdy nenapadlo.

Přidalo mu, když si uvědomil, že Indra k němu určitě cítí lítost a jako všechny ostatní ji zajímá, co se mu vlastně stalo. Řekl si, že o lásku založenou na lítosti nestojí.

Indra si zřejmě změny jeho nálady ani problému, který se mu v tu chvíli honil hlavou, nevšimla. Právě se snažila uvést do chodu vařič, založený na primitivním způsobu přívodu paliva z tlakové bombičky. Franklin pobaveně sledoval, jak se jí to stále nedaří a na chvilkové podráždění zapomněl. Když se dívce konečně podařilo vařič zapálit, usadili se pod palmami, jedli sendviče a čekali, až se voda začne vařit. Slunce už se sklánělo k obzoru a Franklin si uvědomil, že zpátky na Heron se vrátí až po setmění. Neměl ale obavy, protože měsíc se blížil k úplňku, takže i bez reflektorů se domů vrátí bez problémů.

Čaj z ešusu byl výborný, i když pro starého tuláka poněkud slabý. Dojedli, se spokojenými povzdechy si lehli a jejich dlaně si znovu našly jedna druhou. Franklin si pomyslel, že teď by nemělo ke spokojenosti chybět vůbec nic. Ale věděl, že tomu tak není. Něco, co nedokázal přesně definovat, mu nahánělo strach.

Nepříjemný pocit stále narůstal, ale snažil se nevšímat si ho a zatlačit ho do pozadí. Věděl, že čekat tady, na liduprázdném poklidném ostrůvku nějaké nebezpečí nebo hrozbu je nesmysl. Ale v podvědomí mu stále cinkaly varovné zvonky a on nedokázal jejich sdělení rozluštit.

Z pochmurných úvah ho vyrušila Indřina otázka. Dívka upírala pohled na oblohu a očividně něco hledala.

„Je to pravda, Waltře,“ zeptala se, „že když člověk ví, kam se dívat, může zahlédnout Venuši i ve dne? Včera po setmění tak jasně zářila, že bych tomu i uvěřila.“

„Je to opravdu tak,“ odpověděl. „Vlastně to není nic složitého. Jediný problém je určit poprvé správné místo, jakmile se ti to povede, najdeš ji bez potíží.“

Opřel se o kmen palmy, zastínil si oči a začal zkoumat západní oblohu. Doufal, že úskočnou stříbřitou tečku, která by tam měla zářit, najde. Všiml si, že Venuše několik posledních týdnů na večerní obloze dominuje, ale nebylo jednoduché odhadnout, jak daleko je vzdálená od Slunce, když se na obzoru ocitnou téměř ve stejnou dobu.

Najednou zářící hvězdu na mléčně modré obloze zahlédl. „Mám ji!“ vykřikl a ukazoval na to místo rukou. Indra upřela tím směrem pohled, ale nic nenašla.

„Máš jen mžitky před očima,“ obvinila ho.

„Ne — nic si nevymýšlím. Dívej se pořádně,“ namítl a oči upíral stále na hvězdu, protože mu bylo jasné, že kdyby se jen na okamžik podíval jinam, ztratil by ji.

„Ale tam přece Venuše být nemůže ,“ trvala na svém Indra. „Je to moc na severu.“

Za chvíli Franklin pochopil, že má pravdu. Hvězda, kterou sledoval, se rychle pohybovala po obloze k severu a porušovala tak všechny zákony o pohybu nebeských těles.

To, na co upíral pohled, byla vesmírná stanice, největší ze satelitů, které kroužily kolem Země po tisíce kilometrů vzdálené oběžné dráze. Pokusil se odtrhnout pohled a překonat hypnotické kouzlo lidmi zhotovené hvězdy bez záře. Měl pocit, jako by balancoval na okraji propasti. Hrůza z nekonečného prostoru mezi světy mu zachvátila mysl a začala ohrožovat pracně získanou duševní rovnováhu.

Nebýt náhodné události, přestál by tu bitvu jen s drobným otřesem. Najednou přesně věděl, co v něm vyvolávalo ten nepříjemný pocit před deseti minutami. Byl to pach paliva, kterým Indra plnila vařič — charakteristická, nezaměnitelná vůně syntenu. Po tomto poznání se okamžitě vynořily vzpomínky na chvíli, kdy se s touto známou vůní setkal naposledy.

Synten byl vyvinut jako pohonná hmota pro rakety. Teď už byl stejně dostupný jako ostatní umělá paliva, ale nedal se použít všude. Nebyl třeba vhodný na pohon skafandrů.

Skafandry .

To už bylo nad jeho síly. Útok ze dvou stran nezvládl. Pohled i čichový vjem ho zradily v jediném okamžiku. Během několika vteřin se trpělivě vybudované hráze ochraňující jeho mysl zbortily a přes jejich zbytky se přelila vlna nekontrolovatelné hrůzy.

Měl pocit, že Země se mu pod nohama otáčí a pluje vesmírem. Zdálo se mu, že její pohyb kolem osy se stále zrychluje a snaží se ho vystřelit jako kamínek z praku. S přerývaným výkřikem se schoulil na zem, tvář zabořil do písku a zoufale svíral kmen palmy. Ale pocit bezpečí se nedostavil, nekonečný pád začal znovu… Hlavní inženýr Franklin, druhý důstojník na kosmickém dopravníku Arcturus , se znovu ocitl ve vesmíru, znovu byl na začátku zlého snu, o němž doufal, že ho už nikdy nepřepadne.

Než se Indra probrala z prvního šoku, seděla a nevěřícně zírala, jak se Franklin svíjí na písku a naříká jako dítě. Potom jí ale zdravý rozum a instinkt napověděly, jak se zachovat. Sklonila se nad ním a objala ho.

„Waltře!“ křičela. „Nic se neděje, všechno je v pořádku — nemusíš se bát!“

Jakmile ta slova vyslovila, připadala jí bláhová a bezvýznamná, ale nic lepšího mu nabídnout nemohla. Franklin vypadal, jako by ji neslyšel. Neovladatelně se třásl a se zoufalým odhodláním svíral kmen stromu. Na člověka zredukovaného na šílený strach a zbaveného hrdosti a důstojnosti byl hrozný pohled. Jak se nad ním Indra skláněla, uvědomila si, že mezi vzlyky volá nějaké jméno. Ani v tak napjatém okamžiku v sobě nedokázala potlačit žárlivost. Franklin sotva slyšitelně stále dokola šeptal: „Ireno!“ a potom ho znovu pohltil záchvat pláče.