Arthur Clarke - Hluboké pastviny

Do myšlenek mu pronikla tři ostrá zahoukání sirény. V následujícím tichu, které stále ještě zneklidňovalo pamětníky éry raket, se rozměrná stotunová loď vznesla a začala stoupat do prostředí, pro které je určena. Necelý kilometr nad planinou vytvořila vlastní gravitační pole, takže její pohyb přestal odpovídat pozemským měřítkům a označení nahoru a dolů . Nasměrovala příď k obzoru a chvíli visela ve vzduchu jako obrovský kovový obelisk, který se zázrakem ocitl v oblacích. Potom se za naprostého ticha proměnila v čáru a obloha byla pustá.

Napětí povolilo. Ozvalo se několik vzlyků, ale převládal smích a žertování, možná trochu přehnaně veselé na to, aby šlo od srdce. Franklin objal jednou rukou Indru, druhou Annu a vedl je k východu.

Nekonečná vesmírná moře odkázal synovi ochotně a s radostí. Jeho oceány mu úplně stačí. Přijal za své všechny jejich obyvatele, od obrovského Kolosu, připomínajícího pohybující se horu, až po čerstvě narozeného delfínka, který ještě neuměl pod vodou sát mateřské mléko.

Do jejich ochrany vkládal všechny své schopnosti a zkušenosti. Budoucí role úřadu mu už začínala být jasná. Strážci budou skutečnými ochránci všech živočichů žijících v moři. Všech? Ne, to by bylo samozřejmě absurdní. Nic nedokáže změnit nebo zmírnit neustálé krutosti a zabíjení, které v mořích a oceánech probíhá. Ale s velkými savci, kteří jsou s lidmi příbuzní, by mohlo uzavírání příměří v bitvě s Přírodou začít.

Těžko říct, co z toho během staletí vzejde. Dokonce i Lundquistův plán výcviku kosatek se může ukázat jen jako náznak skutečností, které přinese až budoucnost. Možná se svět dočká odpovědí na záhady, které ho pronásledují a jejichž řešení byl tak blízko ve chvíli, kdy ho zemětřesení připravilo o nejlepšího přítele.

Jedna kapitola jeho života — možná ta nejlepší — se uzavírá. Budoucnost přinese řadu problémů, ale nevěřil, že by se ještě někdy setkal s výzvami, které ho potkaly v minulosti. V jistém slova smyslu svůj díl práce odvedl, i když doladění podrobností teprve začíná.

Ještě jednou upřel pohled na prázdnou oblohu a v mysli mu jako bublina na vodě vytanula slova, která na zpáteční cestě ze základny v Grónsku pronesl Mahanayake Thera. Na tu mrazivou představu nikdy nezapomene. „ Až ta doba přijde, člověk se od svých pánů dočká stejného zacházení, jaké uplatňoval k ostatním stvořením svého světa .“

Možná je blázen, když dopustil, aby jeho jednání a rozhodování ovlivnily podobné představy o neznámé budoucnosti, ale toho, co udělal zatím, nelitoval. Při pohledu do modrého nekonečna, které pohltilo jeho syna, mu hvězdy připadaly blízko. „Dej nám ještě sto let,“ zašeptal, „a my se ti budeme moct podívat do tváře s čistýma rukama i srdcem — ať budeš vypadat jakkoli.“

„Pojď, drahý,“ ozvala se Indra hlasem, prozrazujícím zbytky nejistoty. „Nemáš moc času. Z kanceláře mě žádali, abych ti připomněla — Výbor pro standardizaci jednotlivých úřadů se sejde za půl hodiny.“

„Já vím,“ odpověděl Franklin a důrazně se vysmrkal. „Ani by mě nenapadlo nechat je čekat.“