Arthur Clarke: Hluboké pastviny

„Když dokážete cvičit kosatky na strážce, Johne,“ pronesl, „měl byste se začít rozhlížet po nějakém dalším savci, nejlépe obojživelném, aby se stal novým ředitelem.“

Na planetě s nepřetržitou univerzální komunikací se zprávy dostaly od jednoho pólu ke druhému dřív, než se kdysi rozšířily ústním podáním po jediné vesnici. Dovedně sestavený a prezentovaný program, který se napoprvé dotkl zvyků dvaceti milionů lidí, se napodruhé setkal s daleko příznivější odezvou. Brzy se objevilo několik dalších témat ke konverzaci, mimo jiné o jedné z nevýhod života v mírumilovném a dobře organizovaném světě, kde se bez válek a krizí vlastně nic neděje. Mezi stesky patřila i skutečnost, že po zrušení státní suverenity se rozplynula i historie. K výměně názorů tak docházelo jen v klubech, kuchyních, Světové radě a v osamělých kosmických dopravnících, ale stejně neexistoval odpůrce.

Světová organizace pro výživu se tvářila důstojně a klidně, ale v zákulisí probíhala horečná aktivita. Věcem nijak neprospělo lobování skupiny pěstitelů planktonu, kteří se chovali přesně podle Indřiných předpokladů. Franklina snahy konkurenčního oddělení vytěžit z jeho potíží co nejvíc pro sebe tak popudily, že několikrát protestoval přímo u ředitele planktonových farem. „Zatraceně, Tede,“ křičel do videofonu jednou, když útoky přesáhly únosnou míru, „jsi řezník stejně jako já. Každá tuna planktonu, který vypěstujete, obsahuje půl miliardy krabů a krevet, které mají stejný nárok na život, svobodu a štěstí jako moje velryby. Takže se nesnaž tvářit, že tebe se to netýká. Dřív nebo pozděj se Thero vrhne i na tebe — tohle je jen vrcholek ledovce.“

„Možná máš pravdu, Waltře,“ připustil obviněný kolega celkem vstřícně. „Ale myslím, že farmy vydrží, než odejdu do důchodu. Vzbudit soucit s krevetami není tak jednoduché, ony totiž nemají roztomilá desetitunová mláďata.“

To byla naprostá pravda. Bylo těžké najít předěl mezi přehnaným sentimentem a rozumnou lidskostí. Franklin si vzpomněl na kreslený vtip, na kterém Thero spíná ruce nad kvílejícím zelím, rvaným brutálně ze země. Malíř se nestavěl na žádnou ze stran, jen se pokusil upozornit na názor lidí, kteří si myslí, že spousta povyku je pro nic. Možná za několik týdnů, až se lidé začnou nudit, celá aféra odezní a nahradí ji něco dalšího. Ale Franklin o tom pochyboval. Televizní program jasně ukázal, jak Thero dokáže mistrně ovlivňovat veřejné mínění. Určitě nepřipustí, aby jeho kampaň ztratila tempo.

Therovi stačil na posbírání deseti procent hlasů, potřebných na ustavení vyšetřovací komise, necelý měsíc. Skutečnost, že deset procent lidstva projevilo o tyto problémy zájem a chtělo se seznámit se všemi skutečnostmi zdaleka neznamenalo, že s Therem souhlasí. Svůj hlas odevzdali hlavně ze zvědavosti sledovat, jak se státní instituce dokáže bránit. Komise sama o sobě velký význam neměla. Zásadní bude až hlasování o její konečné zprávě a do té doby uplyne ještě řada měsíců.

Jedním z neočekávaných výsledků rozvoje elektroniky ve dvacátém století byla možnost, aby měl svět poprvé v historii skutečně demokratickou vládu — každý občan měl možnost vyjádřit svůj názor na jednotlivé politické záležitosti. To, o co se Athéňané pokusili před několika tisíciletími v omezeném okruhu několika tisíc svobodných občanů, bylo teď dosažitelné pro celých pět miliard obyvatel Země. Zařízení, určené původně k hodnocení televizních pořadů, teď získalo daleko širší význam. Stalo se prostředkem k jednoduchému a poměrně levnému způsobu, jak zjistit názory veřejnosti.

Jistě, musela existovat i bezpečnostní opatření a před dosažením určité úrovně vzdělání na celém světě by byl takový systém nebezpečný — uplatnit se mohl až od začátku dvacátého prvního století. I v současnosti se v některých citově laděných případech vyskytovaly hlasy, které byly ve skutečnosti zaměřené proti zájmům lidstva, a žádná vláda by nemohla existovat bez práva konečného rozhodnutí. I když se celý svět shodl na některé věci devadesáti devíti procenty hlasů, stát mohl vůli lidu ignorovat, ale musel počítat s odezvou v příštích volbách.

Franklin si nijak neliboval ve výsadě představovat pro komisi korunního svědka, ale bylo mu jasné, že neexistuje způsob, jak se z této povinnosti vyvléct. Většinu času teď trávil shromažďováním údajů proti návrhům lidí, kteří se snažili ukončit porážky. Ukázalo se, že to bude daleko složitější úkol, než si představoval. Nemohl jasně přesvědčit uvedením ceny za vyprodukování kilogramu velrybího masa až do okamžiku, kdy se ocitne spotřebiteli na stole, a srovnat ji s cenou syntetického masa vyrobeného z planktonu. Tyto údaje totiž nikdo neznal a existovalo množství variant. Největší neznámou se ukázaly být náklady na provoz navrhovaných mořských mlékáren v případě rozhodnutí, že velryby se budou pěstovat na mléko, nikoli na maso.

Čísla byla nepřesná a nespolehlivá. Bylo by čestné to předem připustit, ale byl vystaven tlakům prokázat, že zastavení výroby velrybího masa by se hospodářsky nevyplatilo. Jeho loajalita k Úřadu pro chov velryb, podpořená zájmem o uchování svého místa, ho směrovala stejně.

Ale nešlo jen o ekonomické otázky. Ve hře byly i city, které Franklinovi komplikovaly situaci a bránily mu v jednoznačném rozhodnutí. Doba, kterou strávil s Therem a letmé seznámení s civilizací a způsobem uvažování, které byly daleko starší než ty, které doposud uznával, ho ovlivnily víc, než si uvědomoval. Jako většina lidí materialistické éry byl nakažen obdivem k vědeckému i společenskému pokroku počátku dvacátého prvního století. Byl hrdý na svůj skepticky racionální přístup ke světu a oproštění se od pověr. Základní filozofické otázky ho nikdy příliš nezajímaly. Věděl, že existují, ale měl pocit, že se týkají jiných.

A teď, ať se mu to líbí nebo ne, na něj dolehly úvahy, proti kterým byl téměř bezbranný. Vždycky se považoval za humanistu, ale teď si uvědomil, že lidskosti není nikdy dost. Čím víc se nořil do svých úvah, tím víc ho popouzel svět kolem něj a věci nakonec dospěly do takového stádia, že se iniciativy musela ujmout Indra.

„Waltře,“ řekla odhodlaně, když se Anna s pláčem odebrala po hádce s otcem do postele, „ušetříme si spoustu potíží, pokud se dokážeš vyrovnat s fakty a přestaneš ze sebe dělat blázna.“

„Co tím chceš říct?“

„Za poslední týden ses dokázal rozhádat s kde kým — s jedinou výjimkou. Napadl jsi Lundquista, ačkoli to byla moje chyba, hádáš se s tiskem, s většinou spolupracovníků, s dětmi a každou chvíli se pustíš i do mě. Ale ve skutečnosti se zlobíš jen na jednoho člověka — a tím je Maha Thero, ten je příčinou všech potíží.“

„Proč bych se měl na něj zlobit? Je to cvok, ale je svatý — nebo je tomu tak blízko, jak si jen dokážu představit.“

„Nemám v úmyslu se o tom dohadovat. Já ti jen říkám, že s ním vlastně souhlasíš, ale nechceš si to připustit.“

Franklin se chystal vybuchnout. „To je teda blábol!“ začal. Potom mu ale došlo, že je to sice divné , ale je to tak.

Pocítil úlevu a zklidnění a zbavil se vzteku na svět i na sebe. Jeho dětinské odmítání skutečnosti, že právě on by měl být člověkem, který má zásadní dilema vyřešit, se nečekaně vypařilo. Není důvodu stydět se za to, že si své obrovské svěřence zamiloval. Pokud by bylo možné zamezit jejich zabíjení, osobně by to uvítal, ať bude dopad na Úřad jakýkoli.