Arthur Clarke: Hluboké pastviny

„Právě se blíží B 52111,“ oznámil Franklin Therovi. Stáli společně v místnosti, odkud bylo možno veškeré dění pozorovat. „Dvacet tři metrů dlouhá samice, která přivedla na svět pět mláďat. Produktivní věk má už za sebou.“ Byl si vědom, že za ním tiše předou kamery, které celou scénu natáčejí. Překvapilo ho, jak zručně a zkušeně je lidé s vyholenými lebkami v šafránových šatech obsluhují. Potom zjistil, že všichni prošli školením v Hollywoodu.

Velrybu nic nevarovalo. Zřejmě ani necítila jemný dotek pružných měděných chapadel, když jí přejela po těle. Jednu chvíli klidně plavala v ohradě a za okamžik se proměnila v neživou hromadu masa a oleje, která ještě setrvačností pokračovala v pohybu vpřed. Proud o padesáti tisících ampérů jí projel srdcem jako blesk a neposkytl jí ani čas ke smrtelné křeči.

Na konci ohrady spočinulo mrtvé zvíře na dopravním pásu, který je vyvezl do mírného svahu, až se celé tělo vynořilo z vody. Potom pokračovalo pomalu dál podél rotujících válců, táhnoucích se až k obzoru.

„Je to nejdelší dopravník tohoto druhu na světě,“ vysvětloval Franklin s netajenou pýchou. „Může najednou přepravovat až deset velryb — tak tisíc tun. Byl velmi drahý a museli jsme pro něj pečlivě vybírat místo. Maso zpracováváme minimálně kilometr od ohrad, aby velryby nevystrašil pach krve. Myslím, že budete souhlasit, že náš způsob porážky zaručuje nejen okamžitou a bezbolestnou smrt, ale že zvířata nejsou do poslední chvíle ničím vystrašená.“

„Máte naprostou pravdu,“ souhlasil Thero. „Všechno to vypadá velice humánně. Kdyby se velryby vyplašily, bylo by jistě velice obtížné je zvládnout, že? Zajímalo by mě, jestli tohle všechno podstupujete jen proto, abyste je ušetřili nepříjemných pocitů.“

Byla do dobře promyšlená otázka, stejně jako mnohé další, které Franklin za několik posledních dnů vyslechl. Nebyl si zcela jistý, jak odpovědět.

„Obávám se,“ uvažoval nahlas, „že všechno záleží na prostředcích, které nám poskytuje Světová rada. Její finanční výbor rozhoduje, nakolik můžeme být ohleduplní. Ale to je jen teoretická úvaha.“

„Samozřejmě — ale další otázky už mají blíž k praxi,“ pokračoval ctihodný Boyce a upíral zamyšlený pohled na vzdalujících se osmdesát tun masa a kostí. „Vrátíme se k autu? Rád bych se podíval, co se děje za tím kopcem.“

A mě bude moc zajímat, pomyslel si Franklin, jak se to tobě a tvým kolegům bude líbit. Většina návštěvníků při prohlídce zpracovatelského zařízení bledla a třásla se, několik jich dokonce omdlelo. Mezi pracovníky Úřadu se tradoval vtip, že zkušenost se zpracováním masa vezme návštěvníkům na několik hodin chuť k jídlu.

Zápach je udeřil do nosu už několik set metrů od vjezdu. Franklin si koutkem oka všiml, že mladý bhikku s magnetofonem už vykazuje známky neklidu, ale Maha Thero se zdál naprosto v pořádku. Tvářil se klidně a nezúčastněně i o pět minut později, když vjeli do zapáchajícího pekla, kde se mrtvá těla dělila na maso, kosti a vnitřnosti.

„Představte si,“ vysvětloval Franklin, „že téměř po dvě staletí dělali tuhle práci lidé, pracovali většinou na palubách lodí v hrozném počasí. Ani dnes to není nic pěkného na pohled, ale představte si, že byste se tam dole oháněl nožem dlouhým téměř jako vy.“

„Myslím, že bych to zvládl,“ odpověděl Thero, „ale raději bych toho byl ušetřen.“ Otočil se ke svému kameramanovi a vydal několik pokynů. Potom se zaujetím sledoval, jak se na dopravníku blíží další velryba.

Obrovské tělo už prohlédly fotobuňky a zanesly do počítače jeho rozměry. I když člověk celý postup důvěrně znal, pokaždé ho zaskočila přesnost, s jakou se nože a pily otáčely na pohyblivých ramenech a podle přesného plánu prováděly řezy. Po dokončení práce zmizely. Velká chapadla se zmocnila třiceticentimetrové vrstvy tuku a stáhla ji, jako když člověk loupe banán. Výsledkem bylo nahé, krvácející mrtvé tělo, které se na pásu posunulo k začátku porcování.

Tělo se pohybovalo rychlostí, které člověk volnou chůzí stačil, a přímo před jeho očima se zmenšovalo. Pruhy masa velikosti slona se odtrhávaly a mizely v propustích. Když cirkulárky řezaly žebra, vznesl se od nich oblak prachu z kostí. Plastikové pytle s vnitřnostmi, plnými mořských krabů a planktonu z posledního jídla velryby, se vršily na hromadách odpadu.

Za necelé dvě minuty se vládce moří změnil na krvavou změt, ve které se orientoval jen odborník. Ani kosti nepřišly nazmar. Na konci pásu spadla obnažená kostra do jámy, kde se promění na hnojivo.

„To je konec linky,“ upozornil Franklin, „ale zpracování tu vlastně teprve začíná. Z tuku, který jste viděl odstraňovat hned na začátku, je třeba získat olej. Maso se rozřeže na menší kusy a upraví proti rychlé zkáze — my používáme neutronový zdroj o vysokém výkonu — a potom zbývá oddělit a zabalit ještě přibližně deset dalších produktů. Pokud máte zájem, rád vám ukážu kteroukoli část zpracovatelské továrny. Už to nebude vypadat tak drasticky, jako to, co jste právě shlédl.“

Thero chvíli zamyšleně mlčky stál a studoval poznámky, které si pořídil svým neobyčejně úhledným rukopisem. Potom se zadíval na čtyři sta metrů dlouhý krví potřísněný pás, na němž se právě objevila další velryba.

„Jedna sekvence se nám zřejmě nepodařila,“ oznámil a bylo na něm znát, že došel k rozhodnutí. „Pokud by vám to nevadilo, rád bych se vrátil ještě jednou na začátek.“

Franklin zachytil v poslední chvíli kameru, která mladému mnichovi vypadla z rukou. „To nic, synu,“ uklidňoval ho, „poprvé je to vždycky nejhorší. Kdybyste tu pobyl několik dní, udivilo by vás, že si návštěvníci stěžují na zápach.“

Bylo těžké tomu uvěřit, ale lidé, kteří tu pracují, ho ujistili, že je to skutečně tak. Jen doufal, že ctihodný Boyce nebude tak důkladný, aby si to mohl sám ověřit.

„A teď, Vaše Ctihodnosti,“ promluvil Franklin, když se letadlo odlepilo od země a vydalo se na zpáteční let z Londýna na Srí Lanku, „bych se vás rád zeptal, jak chcete nashromážděné materiály použít?“

Během dvou společně strávených dnů se kněz s Franklinem spřátelili a jeden druhého si navzájem vážili. Franklina zaskočilo, že Therova společnost mu byla příjemná. Byl přesvědčen — a kdo by nebyl — , že dokáže lidi odhadnout, ale některé stránky osobnosti Mahanayake Thery byly nad jeho síly. Nijak mu to ale nevadilo. Instinktivně tušil, že se nachází ve společností síly a také — ačkoli šlo o otřepané a prázdné slovo, nedokázal se mu vyhnout — dobroty. Začínal uvažovat, s úctou, která mohla každou chvíli přerůst v jistotu, že člověk, jemuž teď dělá společnost, vejde do historie jako světec.

„Nemám co skrývat,“ odpověděl Thero vlídně. „Jak víte, klam a podvod je v rozporu s Buddhovým učením. Náš postoj je jednoduchý. Věříme, že každé stvoření má právo na život a z tohoto pohledu je vaše činnost špatností. Proto bychom ji rádi zarazili.“

Franklin takovou odpověď očekával, ale bylo to poprvé, kdy Thero jasně vyslovil, o co mu jde. Pocítil vlnu zklamání. Člověk tak inteligentní jako Thero si přece musí uvědomovat, že podobný krok lze těžko realizovat, protože svět by tak přišel o celou osminu produkce potravin. A proč se zaměřili právě na velryby? Co krávy, ovce, vepři — všechna zvířata, která člověk láskyplně chová, aby je nakonec odvezl na jatka a použil jejich maso ve svůj prospěch?