Arthur Clarke - Hluboké pastviny

„Tak proč se začal najednou zajímat o Úřad pro chov velryb?“

„Zřejmě se rozhodl dát o sobě vědět. A mimochodem — nemáte pocit, že velryby se od ostatních zvířat liší?“ Úředník pronesl otázku téměř omluvným tónem, jako by očekával odmítnutí nebo dokonce posměch.

Franklin mlčel, protože tuto otázku se posledních dvacet let snažil vyřešit sám pro sebe. Scenérie pod nimi ho od ní odpoutala.

Právě přelétali nad kdysi největším městem na světě. Ve srovnání s ním byl Řím nebo Athény pouhými vesnicemi. Až do rozkvětu Londýna a New Yorku před dvěma sty lety nemělo konkurenci v rozloze ani počtu obyvatel. Starobylé sídlo singhálských králů obklopoval kruh umělých jezer, některá měla v průměru až deset kilometrů. I z výšky byl na současné Anuradhapuře znát rozdíl mezi starým a novým. Mezi barevnými vzdušnými konstrukcemi dvacátého prvního století se občas objevily velké zvonovité chrámové stavby. Právě přelétali nad největší z nich — Abhayagiri Dagoba. Dlažba chrámu dávno zarostla travou a křovím, takže chrám teď připomínal spíš asymetrický kopec, zakončený zborcenou věží. Velikostí mohla ten kopec překonat jen jediná z pyramid, postavená na břehu Nilu.

Když dorazili do místní kanceláře Světové organizace pro výživu, promluvil si Franklin s jejím vedoucím a obdařil jednoho reportéra, kterému se podařilo nějakým způsobem zjistit jeho přítomnost ve městě, několika neurčitými odpověďmi. Příjemně se najedl a začínal být přesvědčen, že už ví, jak se se situací vypořádat. Jde vlastně jen o další problém ve styku s veřejností. Něco podobného, jako když se před třemi týdny objevila v novinách senzačně laděná a velice nepřesná reportáž o porážení velryb. Tehdy se mu na hlavu sesypaly protesty několika sdružení na ochranu zvířat. Věc vzápětí vyšetřila zvláštní komise a všechna obvinění rychle vyvrátila. Kromě nesolidního reportéra nikdo žádnou újmu neutrpěl.

Když ale o několik hodin později stál před k obloze se tyčící pozlacenou věží Ruanveliseya Dagoba, pochybnosti se vrátily. Obrovský bílý chrám byl nádherně obnoven a zdálo se nemožné, že od položení jeho základních kamenů uplynulo skoro dvaadvacet století. Nádvoří chrámu lemovala téměř čtyři sta metrů dlouhá stěna, sestavená ze soch slonů v životní velikosti. Spojením umění a víry tu vzniklo mistrovské architektonické dílo poskytující závratný pocit starobylosti. Franklin se neubránil úvahám, kolik současných staveb bude v roce 4000 v tak zachovalém stavu.

Velké dlažební kameny byly rozpálené a Franklin byl rád, že u vchodu do chrámu odložil jen boty a ponožky si nechal. K chrámu tyčícímu se k obloze jako zářivá hora byla přistavěna moderní budova, jejíž čisté linie a bílé plastové stěny s prací stavitelů, kteří zemřeli před začátkem éry křesťanství, dobře ladily.

Bhikku v rouchu šafránové barvy zavedl Franklina do Therovy pohodlné a příjemně klimatizované kanceláře. Takovou pracovnu by mohl mít kterýkoli významný vedoucí pracovník kdekoli na světě. Zvláštní pocit, který se Franklina zmocnil při vstupu do chrámu, se začínal vytrácet.

Maha Thero vstal a šel ho přivítat. Byl to drobný člověk a Franklinovi dosahoval sotva po ramena. Lesknoucí se vyholená lebka mu dávala nadčasový vzhled. Bylo těžké odhadnout, co si ten člověk myslí a ještě obtížnější bylo zařadit ho do některé z obvyklých kategorií. Na první pohled na Franklina nijak zvlášť nezapůsobil, ale potom si Franklin uvědomil, kolika malým lidem se podařilo zatřást světem.

Ani po čtyřiceti letech Mahanayake Thero neztratil rodný přízvuk. Zpočátku to v tomto prostředí působilo nepatřičně, možná až trochu komicky, ale za několik minut si to Franklin přestal uvědomovat.

„Je od vás hezké, že jste vážil tak dlouhou cestu, pane Frankline,“ poznamenal Thero zdvořile, když si potřásli rukama. „Musím přiznal, že jsem nečekal, že by se můj požadavek realizoval tak rychle. Doufám, že vám to není nepříjemné?“

„Ne,“ odpověděl Franklin. „Vlastně,“ dodal upřímně, „tato návštěva pro mě představuje zcela novou zkušenost a jsem vděčný za možnost se sem podívat.“

„Výborně!“ pronesl Thero spokojeně. „Já mám ze své cesty na základnu do jižní Georgie podobné pocity, jen doufám, že mi nebude dělat potíže tamní klima.“

Franklin si vzpomněl na instrukce, které dostal. „Snaž se ho od jeho záměru odradit, ale nesmíš na něj spěchat.“ Dobře, tak tedy začne.

„To je právě jedna z věcí, na kterou jsem vás chtěl upozornit, Vaše Důstojnosti,“ odpověděl a doufal, že použil vhodný titul. „V jižní Georgii je právě zima v nejlepším a základna je vlastně do konce jara zavřená. Znovu ožije až tak za pět měsíců.“

„Jsem to ale bláhový — měl jsem si to uvědomit. Ale do polárních oblastí jsem se nikdy nedostal, i když jsem o to stál. Myslím, že jsem hledal záminku, jak se tam podívat. No, budu se muset vydat na některou ze základen na severu. Kterou navrhujete — Grónsko nebo Island? Řekněte mi, kde vám to bude víc vyhovovat. Nechceme vám působit jakékoli potíže.“

Po této poslední větě se stal Franklin poraženým ještě před začátkem bitvy. Bylo mu jasné, že stojí proti protivníkovi, kterého od jeho záměru neodradí úskokem ani silou. Bude se prostě muset s Therem dohodnout. Bude se muset snažit vyjít z boje se ctí a doufat, že všechno nakonec dobře dopadne.

Nad širokým zálivem se vznášely obláčky mlhy. Velké hejno velryb nejistě kroužilo, ale hlasy, které je na toto místo mezi horami přivedly, jim nenaháněly hrůzu, jen jim nerozuměly. Velryby celý život poslouchaly příkazy, které přicházely někdy s vibracemi vody, jindy díky elektrickým rázům vydávaným malými stvořeními, která velryby považovaly za své vůdce. Tyto příkazy se velryby kdysi naučily a dosud nikdy nebyly díky jim ohroženy. Naopak je dovedly na úrodné pastviny, které by velryby bez vedení nikdy nenašly, protože se nacházely v oblastech, od kterých je po milion let budované instinkty odrazovaly. A občas je drobní vůdci chránili před zabijáky a rozehnali skupiny dravců dřív, než se mohli na své oběti vrhnout.

Velryby neměly nepřátele a neznaly strach. Po celé generace se pohybovaly bezpečnými oceány, tloustly, byly zdravé a měly se lépe, než kterýkoli z jejich dávných předků. Během padesáti let jejich průměrná velikost vzrostla díky starostlivé péči o deset procent a váha dokonce o třicet procent. Největší jedinec jejich druhu, padesát jedna metrů dlouhý samec modré velryby B.69322, známý pod jménem Kolos, se stále pohyboval se svou družkou a mládětem v Golfském proudu. Bez péče by Kolos takových rozměrů nikdy nedosáhl. Nebylo to možné průkazně doložit, ale byl pravděpodobně největším zvířetem za celou historii Země.

Příkaz se vynořil v okamžiku, kdy bylo potřeba velryby vést neviditelnými kanály a průplavy. Elektronické bariéry zde byly nahrazeny betonovými. Zvířata proplouvala čtyřmi rovnoběžnými kanály, které byly tak úzké, že umožňovaly pohyb pouze jediné velryby. Automatická čidla je změřila a zvážila, vyřadila všechny kusy, které nedosahovaly určité velikosti a vrátila je zpátky do moře — nepochybně poněkud zmatené a bez tušení, jak jsou jejich rozměry důkladně zpracovány.

Velryby, které kontrolou prošly, pokračovaly dvěma kanály, až se dostaly do velké laguny. Některé úkony nebylo možno svěřit jen přístrojům. Tady pracovali kontroloři, aby zjistili, jestli nedošlo k nějaké chybě, jestli jsou zvířata v dobrém stavu, zkontrolovali čísla obrovských zvířat a ta se vydala na poslední krátkou cestu do ohrad, kde jejich život skončí.