Arthur Clarke: Hluboké pastviny

„Je mi jasné, na co myslíte,“ ozval se Thero, než Franklin stačil své námitky vyslovit. „Jsme si vědomi problémů, které by takový krok přinesl a je nám jasné, že to bude vyžadovat čas. Ale někde musíme začít a Úřad pro chov velryb nám poskytl pro náš problém tu nejlepší prezentaci.“

„Díky,“ zabručel Franklin. „Ale připadá vám to fér? To, co jste viděl, se odehrává na všech jatkách na této planetě. Nic na tom nemění ani skutečnost, že my se odlišujeme rozsahem prací.“

„Máte pravdu. Ale my jsme praktičtí lidé, žádní fanatici. Je nám jasné, že dřív, než omezíme produkci masa, budou muset být nalezeny nové zdroje potravy.“

Franklin nesouhlasně zavrtěl hlavou.

„Promiňte,“ namítl, „ale i kdyby se vám podařilo najít nové zdroje, nepodaří se vám změnit všechny obyvatele planety na vegetariány — i když podporujete přesídlování na Mars a Venuši. Při představě, že už nikdy nebudu jíst jehněčí kotletu nebo dobře upečený steak, bych se raději zastřelil. Vaše plány musí ztroskotat minimálně ve dvou bodech — na psychologii lidí a na faktech o produkci potravin.“

Maha Thero se zatvářil trochu zklamaně.

„Můj milý řediteli,“ promluvil, „snad si nemyslíte, že bychom něco tak jasného nevzali v úvahu? Dovolte mi ale nejdřív dokončit vysvětlení našeho pohledu na věc. Potom vám vyložím, jak chceme maso nahradit. Zajímá mě vaše reakce, protože představujete maximální míru — ehm — spotřebitelského odporu, s jakým se můžeme setkat.“

„Tak dobře,“ usmál se Franklin. „Uvidíme, jestli mě dokážete od mé práce odradit.“

„Od počátku dějin,“ pronesl Thero, „si člověk myslí, že veškerá zvířata existují jen kvůli jeho užitku. Vyhubil celé druhy jen proto, že mu ničily úrodu nebo že mu překážely v dalších činnostech. Nepopírám, že k tomu měl často důvod a že často jinou možnost neměl. Ale v průběhu věků si člověk díky zločinům vůči zvířatům zatemnil duši — některé z nejhorších se odehrály před šedesáti, sedmdesáti lety právě ve vaší profesi. Četl jsem o případech, kdy harpunované zvíře zahynulo po dlouhých hodinách nepředstavitelných útrap a z jejich masa pak nemohl být použit ani kousek — bylo otráveno látkami, vyprodukovanými tělem velryby ve smrtelné agonii.“

„To se stávalo jen velmi zřídka,“ přerušil ho Franklin. „A brzy jsme od toho ustoupili.“

„Ano, přesto to zůstává součástí dluhu, který musíme vyrovnat.“

„Svend Foyn by s vámi nesouhlasil. Když vynalezl v roce 1870 výbušnou harpunu, poznamenal si do diáře, že za všechnu práci děkuje Bohu.“

„Zajímavý názor,“ poznamenal Thero nevzrušeně. „Rád bych si s ním o tom promluvil. Víte, existuje jednoduchý test, kterým se lidstvo dělí na dvě části. Pokud člověk při chůzi zahlédne na ulici brouka právě v místě, kam směřuje jeho další krok, může stoupnout jinam, nebo může brouka rozšlápnout. Do které kategorie patříte vy, pane Frankline?“

„To záleží na tom, jestli je brouk jedovatý nebo roznáší nákazu, takového bych zašlápl. Jinak bych ho překročil. Tak by jednal každý rozumný člověk.“

„Potom nejsme rozumní. Jsme přesvědčeni, že zabíjení ospravedlňuje pouze záchrana života živočicha na vyšším vývojovém stupni. A je zajímavé, jak zřídka k podobným situacím dochází. Ale vraťme se k našemu problému.

Přibližně před sto lety napsal irský básník lord Dunsay hru s názvem K čemu je člověk . Zanedlouho ji uvidíte na jednom z našich televizních programů. Jednomu člověku se zdá, že je nějakým záhadným způsobem odvezen ze Sluneční soustavy a že je postaven před soud zvířat. Pokud nedokáže najít alespoň dva druhy, které budou ochotné mluvit v jeho prospěch, lidstvo zanikne. Jediný pes byl ochoten se za svého pána postavit. Všechna ostatní zvířata se pamatovala na své dávné zvyky a způsob života a byla by raději, kdyby se člověk neobjevil. Blíží se vyslovení rozsudku, ale v poslední chvíli se objeví ještě jeden zastánce lidí a lidstvo je zachráněno. Tím stvořením, kterému člověk přináší užitek, byl komár.

Můžete si myslet, že jde jen o zábavný příběh. Jsem si jistý, že stejný názor sdílel i Dunsay — který byl náhodou vášnivý lovec. Ale básníci občas vysloví skrytou pravdu, které si ani sami nejsou vědomi. Jsem přesvědčen, že tato téměř zapomenutá hra obsahuje velice důležité varování lidstvu.

Během staletí, Frankline, se skutečně dostaneme mimo Sluneční soustavu. Dřív nebo později se setkáme s jinými podobami inteligentního života na daleko vyšší úrovni, než jsme my. Až ta chvíle nastane, mohou se k nám nositelé vyšší formy života chovat tak, jak se my teď chováme k ostatním stvořením našeho světa.“

Ta slova zazněla tiše, ale s takovým přesvědčením, že se Franklinovi vplížil do duše chlad. Poprvé si připustil, že i na jiném názoru může něco být — něco, co je víc než pouhá lidskost. Může být ale lidskost pouhá ? Konečná fáze jeho práce se mu nikdy nezamlouvala, protože měl už od začátku své obrovské svěřence rád, ale vždycky si byl vědom, že jinak to nejde.

„Uznávám, že máte dobře zformulované argumenty,“ připustil. „Ale ať se nám to líbí nebo ne, musíme se podřídit reálné situaci. Nevím, kdo pronesl slova: Přírodou hýbou zuby a drápy. Tak to prostě je. Kdyby si svět mohl vybrat mezi jídlem a etikou, je mi jasné, co by zvítězilo.“

Thero se mírně usmál, vědomě nebo mimoděk. Jeho výraz v tu chvíli připomínal pohled, s jakým umělci řady generací zobrazovali Buddhu.

„Ale právě o to jde, milý Frankline,“ namítl. „Už není potřeba se rozhodovat. Naše generace je v historii lidstva první, která může ten dávný kruh porušit a jíst co má ráda, aniž by při tom tekly potoky krve nevinných stvoření. Jsem vám velice vděčný, že jste mi umožnil pochopit jak.“

„Já!“ podivil se Franklin.

„Samozřejmě,“ potvrdil svá slova Thero, jehož úsměv připomínal díla buddhistických umělců. „A teď, pokud mě omluvíte, bych si rád zdříml.“

„Tak tohle,“ bručel Franklin, „je odměna za dvacet let poctivé státní služby — dokonce i moje vlastní rodina se na mě dívá jako na krví potřísněného řezníka.“

„Ale všechno to bylo pravdivé, nebo ne?“ ujistila se Anna a ukázala na televizní obrazovku, která byla před několika vteřinami skutečně zalitá krví.

„Samozřejmě. Ale byla to zároveň velice chytře připravená propaganda. Klidně bych dokázal udělat něco podobného i na naši obhajobu.“

„Jsi si tím jist?“ zeptala se Indra. „Tví nadřízení to po tobě budou jistě chtít, ale nebude to jednoduché.“

Franklin rozzlobeně odfrkl.

„Ty statistické údaje jsou nesmyslné! Už jen myšlenka, že bychom mohli všechna naše zvířata převést na produkci mléka je šílená. Kdybychom všechny naše zdroje přeorientovali na získávání velrybího mléka, nedokázali bychom nahradit ani čtvrtinu ztrát tuku a proteinu, ke kterým by při uzavření našich zpracovatelských zařízení došlo.“

„Ale Waltře,“ uklidňovala ho Indra, „nemusíš si ničit cévy, jak se snažíš zůstat klidný. Ve skutečnosti tě štve představa, že planktonové farmy se rozšíří, aby doplnily vzniklou mezeru v produkci potravin.“

„No, ty jsi bioložka. Je praktické měnit tu kaši v hovězí žebírka nebo steaky?“