Arthur Clarke - Hluboké pastviny

Potom jsme přešli na poněkud osobnější tón rozhovoru, i když stále ještě v přátelském duchu. Shodli jsme se na tom, že existují rozdíly v postoji lidí, kteří s velrybami přicházejí každý den do styku a těch, kdo se na ně dívají přes statistické údaje o produkci potravin. Potom Burrows odešel a vyřídil několik telefonátů. Všechny nás nechal půl hodiny čekat, zatímco se vybavoval s několika lidmi ze sekretariátu. Nakonec se vrátil a dal instrukce, které byly vlastně příkazy pro mě, i když si dával pozor, aby to tak nevyznělo. Prostě to dopadlo tak, že při vyšetřování mám vystupovat jako malý ťulpas nastrčený za břichomluvce.“

„Ale co když tě druhá strana požádá, abys vyjádřil vlastní názor?“

„Naši lidé se je pokusí usměrnit, ale pokud by to nevyšlo, vyslovení vlastního názoru se ode mne neočekává.“

„A jaký to má všechno smysl?“

„Právě na to jsem se Burrowse zeptal taky a nakonec se mi povedlo to z něj vypáčit. Ve hře jsou politické zájmy. Světový sekretariát se obává, že by Maha Thero mohl získat příliš velký vliv, kdyby spor vyhrál, takže chtějí bojovat za jakoukoli cenu.“

„Už tomu začínám rozumět,“ pronesla Indra pomalu. „Myslíš, že Thero usiluje o politický vliv?“

„Sám za sebe zřejmě ne. Ale mohl by se snažit získat dostatečný vliv na prosazení svých náboženských ideálů, a právě toho se sekretariát obává.“

„Jak se k tomu postavíš?“

„Nevím,“ připustil Franklin. „Opravdu nevím.“

Jednání vyšetřovací komise začalo a Franklin stále ještě neměl jasno. Byla to první událost, při které se Maha Thero objevil před celým světem. Franklin si pomyslel, že na první pohled ten drobný člověk s holou lebkou, oblečený ve žlutém oděvu, nijak působivě nevypadá. Vlastně vypadal skoro komicky — ale jen do chvíle, než promluvil. V tu chvíli bylo všem přítomným jasné, že se ocitli ve společnosti silné osobnosti s nevyvratitelným přesvědčením.

„Rád bych udělal v jedné věci zcela jasno,“ oslovil Maha Thero nejen předsedu výboru, ale i miliony neviditelných diváků, kteří jednání sledovali. „Někteří naši odpůrci tvrdí, že se pokoušíme přimět celý svět k vegetariánství, ale to není pravda. Ani sám Buddha se zcela nevyhýbal konzumování masa, když mu je předložili. Neděláme to ani my, protože host má pokorně přijmout, co mu hostitel předloží.

Náš názor má základ v něčem daleko hlubším a zásadnějším, než jsou předsudky týkající se jídla, to jsou jen vnější projevy. Navíc věříme, že rozumní lidé bez ohledu na víru, kterou vyznávají, přijmou náš pohled na věc.

Je možné jej shrnout do několika prostých vět, i když je výsledkem dvaceti šesti staletí úvah. Myslíme si, že zraňovat nebo zabíjet ostatní tvory je špatné, ale nejsme tak bláhoví, abychom si mysleli, že je možné se této zásady držet za všech okolností. Chápeme například nutnost hubit mikroby a hmyz, přenášející nakažlivé nemoci, i když toho litujeme.

Ale pokud zabíjení není nezbytné, měli bychom mu zamezit. Jsme přesvědčeni, že teď jde hlavně o vyšší živočichy. Získávání všech druhů proteinů výhradně z rostlinných zdrojů je dnes ekonomicky možné — nebo bude, pokud se o to pokusíme. Během další generace můžeme setřást břemeno viny, které více nebo méně tíží svědomí každého z nás. Jinak dřív nebo později poznamená všechny uvažující lidi, kterým je jasné, že naši planetu sdílíme všichni společně.

Toto přesvědčení ale nechceme nikomu vnucovat proti jeho vůli. Budeme rádi, když budou lidé o našich návrzích přemýšlet, takže svět se bude moci rozhodnout sám.“

Franklin si pomyslel, že jeho řeč byla prostá a přímočará, prostá jakéhokoli fanatismu, který by tuto záležitost v éře rozumu předem odsoudil k neúspěchu. Celý spor se ale nesoustředil na rozumovou stránku člověka. V tomto logikou ovládaném světě by tento spor nikdy nevznikl, protože nikdo by nezapochyboval o právu člověka využívat říše zvířat ke svému užitku a cítit se nad ni nadřazen. V tomto případě ale bylo možné logiku snadno očernit a využít ji jako přesvědčivý důkaz kanibalismu.

Thero ve své řeči nepoužil ani jeden z argumentů, které tak silně zapůsobily na Franklina. Nezmínil se o možnosti, že člověk by se jednoho dne mohl setkat s podobnou životní formou, která by ho mohla přiřadit do říše zvířat. Myslel si snad, že je to příliš vzdálená budoucnost, že veřejnost by tuto myšlenku nedokázala brát vážně a celou kampaň by považovala za pouhý žert? Nebo byl přesvědčen, že taková představa dokáže ovlivnit právě bývalého astronauta? Nemělo smysl o tom uvažovat. Byla to prostě názorná ukázka skutečnosti, že Thero dokáže předvídat reakce jednotlivců i veřejnosti.

Franklin vypnul přijímač. Scény, které budou následovat, už důvěrně znal, pomáhal je Therovi natočit. Ministerstvo pro moře a oceány teď určitě lituje, že vyšlo Therovi vstříc a poskytlo mu pomoc, ale za daných okolností se stejně nic jiného dělat nedalo.

Během dvou dnů předstoupí se svým svědectvím Franklin. Připadal si spíš jako zločinec před soudem, než jako svědek. Ve skutečnosti s ním skutečně probíhal proces — přesněji s jeho svědomím. Nedokázal se zbavit zvláštního pocitu, že kdysi chtěl zabít sám sebe a teď odmítá zabíjet jiná stvoření. Určitě v tom nějaká souvislost je, ale odhalit ji bylo nad jeho síly. I kdyby se mu to podařilo, v řešení jeho dilematu by mu to nepomohlo.

Řešení se ale blížilo z neočekávaného směru.

Franklin nastupoval do letadla, které ho mělo dopravit k výslechu, když se ozval signál ohrožené ponorky. Stál ve dveřích a četl na displeji elektronického přístroje vzkaz. V tu chvíli na všechno ostatní zapomněl.

SOS vysílal Úřad pro těžbu, největší z oddělení Ministerstva pro moře a oceány. Jeho název byl trochu zavádějící, protože žádné doly v pravém slova smyslu neobhospodařuje. Před dvaceti, třiceti lety byly na mořském dně doly, ale dnes už je moře nedotknutelným chráněným pokladem. Z mořské vody je dnes možné získat přímo a hospodárně téměř všechny přírodní prvky. Díky výborným selektivním iontovým filtrům se stal zlý sen se skládkami kovů navždycky minulostí. Úřad pro těžbu odpovídal za množství ropných studní, rozmístěných na mořském dně, které zajišťovaly přísun vzácné tekutiny, základní suroviny pro polovinu světových chemických továren. Předešlé generace ji s trestuhodnou krátkozrakostí používaly jako palivo. V celosvětové říši tohoto úřadu docházelo k mnoha haváriím. Loni jim Franklin půjčoval velrybářskou ponorku pro neúspěšný pokus zachránit nádrž zlatého koncentrátu. Po několika telefonátech zjistil, že tentokrát je to vážnější.

O půl hodiny později už seděl v letadle, ale cestoval úplně jiným směrem, než měl původně v úmyslu. Další hodinu trvalo, než vydal potřebné příkazy a konečně si vyšetřil chvilku, aby zavolal Indře.

Jeho nečekaný telefonát ji překvapil, ale překvapení vzápětí přešlo ve znepokojení. „Poslouchej, miláčku,“ začal Franklin. „Do Bernu nakonec neletím. Těžaři mají vážnou nehodu a požádali nás o pomoc. Jedna z jejich velkých ponorek je uvězněná na dně. Vrtala studnu a narazila na velký rezervoár plynu. Tlak plynu vynesl jeřáb do výšky a ten vzápětí dopadl na ponorku, takže ta se nemůže dostat nahoru. Na palubě je spousta velice důležitých lidí, včetně nějakého senátora a ředitele Úřadu pro těžbu. Nevím, jak je vytáhneme, ale snad se nám to podaří. Brnknu ti, až budu mít čas.“