Arthur Clarke - Hluboké pastviny

Začali čerpat vzduch do další várky nádrží, když se ozval kapitán Jacobsen.

„Obávám se, že mám pro vás špatné zprávy, Frankline,“ pronesl hlasem plným obav. „Začíná nám sem prosakovat voda a trhlina se zvětšuje. Pokud to bude stejným tempem pokračovat, budeme muset za pár hodin řídicí místnost opustit.“

Této zprávy se Franklin celou dobu obával. Záchranné práce se díky této skutečnosti měnily na závod s časem — závod beznadějně nevýhodný, protože rozřezání jeřábu by si vyžádalo ještě minimálně den.

„Jaký máte uvnitř tlak?“ zeptal se kapitána Jacobsena.

„Už jsem ho zvýšil na pět atmosfér. Zvyšovat dál by už bylo nebezpečné.“

„Pokud je to jen trochu možné, zvedněte ho na osm. I kdyby polovina lidí omdlela, pokud zůstane alespoň jeden při vědomí, nic se neděje. Trhlina by se nerozšiřovala a o to jde teď především.“

„Udělám to, ale pokud se většina lidí ocitne v bezvědomí, značně to zkomplikuje případnou evakuaci z řídicí místnosti.“

Množství lidí slyšelo Franklinovu logickou odpověď, že pokud by místo bylo třeba opustit, na takových věcech by už nezáleželo. Kapitán Jacobsen to věděl stejně dobře jako Franklin, ale někteří z cestujících si neuvědomovali, že takový krok by znamenal konec nadějí na záchranu.

Rozhodnutí, o němž doufal, že k němu nedojde, bylo teď na něm. Tohle zdlouhavé rozřezávání vraku k ničemu není. Budou muset použít výbušninu a zborcený jeřáb v polovině rozlomit, aby se volná část vzadu svezla stranou a její váha už ponorku netížila.

Bylo jasné, že jinak to nepůjde. Franklin to věděl hned od začátku, ale dvě skutečnosti mluvily proti: první bylo riziko použití výbušniny tak blízko oslabeného pláště ponorky a druhou byla nutnost umístit výbušniny s milimetrovou přesností. Jednalo se o čtyři hlavní nosníky jeřábu. Dva přední byly snadno dosažitelné, ale ke spodním se žádným způsobem z ponorky nedostanou. Byla to práce pro zkušeného potápěče a v malých hloubkách by to byla záležitost na pár minut.

Naneštěstí tady se o mělké vodě nedalo mluvit. Nacházeli se čtyři sta metrů pod hladinou, kde působí tlak víc než třiceti atmosfér.

„Je to příliš riskantní, Frankline. Nedovolím to.“ Člověku se nestává často, aby se mohl dohadovat se senátorem, pomyslel si Franklin. Pokud to bude nutné, přestane diskutovat a rozhodne sám.

„Vím, že naprosto bezpečné to není,“ připustil. „Ale jiná možnost není. Míra rizika je únosná — jeden život proti třiadvaceti.“

„Jenomže já mám pocit, že potopit se bez ponorky pod sto metrů je sebevražedné.“

„Pokud potápěč dýchá jen stlačený vzduch. Nejdřív bude mít problémy díky dusíku a vzápětí nastane otrava kyslíkem. Ale se správnou dýchací směsí je to proveditelné. S mou výstrojí je možné se dostat až do pěti set metrů.“

„Nerad bych vám odporoval, pane Frankline,“ ozval se kapitán Jacobsen tiše, „ale obávám se, že pěti set metrů dosáhl zatím jediný člověk — a to za zcela jiných podmínek. Navíc se v té hloubce nesnažil pracovat.“

„Já tam taky pracovat nehodlám. Jen položím ty dvě nálože.“

„Ale co tlak!“

„O tlak nejde, senátore, pokud je vnější a vnitřní v rovnováze. Na plíce může člověku tlačit třeba sto tun — pokud má sto tun i zevnitř, vůbec to nepocítí.“

„Promiňte mi mou poznámku, ale nebylo by lepší vyslat někoho mladšího?“

„Tuhle práci nemohu nikomu nařídit. Navíc věk na potápěčových schopnostech příliš nemění. Jsem zdravý a o to jde především.“

„Jedeme nahoru,“ nařídil. „Kdybychom tu zůstali, dohadovali by se celý den. Chci to mít za sebou dřív, než si to stačím rozmyslet.“

Celou cestu ke hladině se snažil ujasnit si myšlenky. Je blázen, který je ochoten přijmout míru rizika, jaká muži jeho postavení a živiteli rodiny nepřísluší? Nebo se stále ještě i po všech těch letech snaží dokázat, že není žádný zbabělec a znovu se vrhá do nebezpečných situací podobných té, ze které ho jen zázrakem zachránili?

Byl si vědom i dalších, daleko méně lichotivých důvodů. Možná se jen pokouší uniknout před zodpovědností. Ať už úkol splní nebo ne, stane se hrdinou — a takového nebude pro sekretariát snadné usměrnit nebo obejít. Cítil to jako zajímavý problém; může člověk nedostatek morální odvahy nahradit fyzickým hrdinstvím?

Když se ponorka dostala na hladinu, neměl otázky zdaleka zodpovězené a raději je odsunul stranou. Možná jsou všechna obvinění, která proti sobě vznesl, pravdivá, ale to teď není podstatné. V duchu mu bylo jasné, že dělá správnou věc. Navíc jedinou možnou. Jiný způsob, jak ty lidi téměř půl kilometru pod hladinou zachránit, neexistuje. Ve srovnání s tím vyznívají všechny ostatní úvahy nicotně.

Ropa unikající z vrtu se rozlila po hladině a pilot letadla, které nebylo konstruováno jako obojživelné, na ní dokázal přistát. Jedna z ponorek se vznášela na hladině a její posádka se potýkala s dalšími vztlakovými nádržemi. Z vratkých člunů, které se po dopadu na hladinu samy nafoukly, jim pomáhali i muži z posádky letadla.

Korvetní kapitán Henson, hlavní potápěč Ministerstva pro moře a oceány, čekal s výstrojí v letadle. Následovalo ještě krátké dohadování, než kapitán rád a s notnou dávkou úlevy kapituloval. Pokud se měl někdo pokusit takový úkol zvládnout, kapitán Henson se svými jedinečnými zkušenostmi byl tím pravým. Franklin dokonce na chvíli zaváhal a uvažoval, jestli tvrdošíjným trváním na tom, že nálože položí sám, celou akci neohrozí. Ale byl už na dně a přesně ví, jak to tam vypadá. Kdyby se měl Henson vydat dolů na průzkum v ponorce, stálo by to drahocenný čas.

Franklin spolkl pH tablety, dostal několik injekcí a nasoukal se do pružného obleku, který ho ochrání před chladem mrazivé vody u dna. Obleky sice nenáviděl, protože brání v pohybu a nepříznivě ovlivňují vztlak, ale v tomto případě není zbytí. Na záda mu upevnili dýchací přístroj sestávající ze tří válců — v jasně červeném byl stlačený vodík — a pak se ponořil.

Kapitán Henson kolem něj plaval, dokud nebyla ověřena spolehlivost všech součástek, připevnil mu pás se zátěží a vyzkoušel vysílačku. Zpočátku bude dýchat stlačený vzduch a na směs kyslíku a vodíku přejde až ve stometrové hloubce. Změna proběhne automaticky a stejně probíhá i regulace toku kyslíku, aby směs odpovídala hloubce, ve které se potápěč pohybuje. Musí být přijatelná v prostředí, kde člověk původně neměl co pohledávat…

Nakonec bylo všechno připraveno. Nálože s výbušninou měl připevněné k opasku, chytil se zábradlí kolem věže ponorky. „Můžeme dolů,“ oznámil. „klesej asi sedmnáct metrů za minutu a rychlost udržuj na dvou uzlech.“

„Klesání je nařízené na sedmnáct metrů za minutu. Kdybychom začali nabírat rychlost, přibrzdím to zpětným chodem motorů.“

V tu chvíli se denní světlo začalo vytrácet a nahradila ho pochmurná zeleň. Voda těsně pod hladinou byla díky tryskající ropě téměř neprůhledná. Franklin neviděl ani celou věž ponorky. Půl metru před očima mu kovová tyč mizela v nicotě. Neměl ale obavy. V případě potřeby dokázal pracovat jen pomocí hmatu. Navíc věděl, že voda je u dna daleko čistší.