Arthur Clarke: Hluboké pastviny

Za několik minut se dostali do průlivu mezi ostrovem a útesy. Tady už měli prostor na manévrování a Franklin následoval svého instruktora v nejrůznějších obratech a výkrutech a ostrých zatáčkách nahoru a dolů a jízda ho za chvíli zcela pohltila. Někdy se ponořili až ke dnu a vzápětí vylétli na hladinu jako létající ryby, aby zkontrolovali svou polohu. Celou dobu Don doprovázel jízdu komentářem prokládaným otázkami, aby zjistil, jak Franklin reaguje.

Pro Franklina byla jízda jednou z nejradostnějších zkušeností, jakou kdy prožil. Voda tu byla čistá a viditelnost byla kolem třiceti metrů. Jednou se dostali do hejna makrel, které se je rozhodly doprovázet, dokud Don nezvýšil rychlost a nenechali je za sebou. Cestou nezahlédli jediného žraloka. Franklin to sice očekával, ale zeptal se Dona, jestli je to typické.

„Na torpédu jich moc nezahlédnete,“ ozvala se odpověď. „Zvuk motorů jim nahání strach a vyplaší je. Pokud se chcete seznámit s místními žraloky, musel byste se potápět klasicky — nebo vypnout motor a počkat, až si vás připlavou prohlédnout.“

Pak se před nimi vztyčila ze dna tmavá masa korálů. Zvolnili a přiblížili se k přibližně deset metrů vysokému útesu.

„Tady bydlí jeden můj starý známý,“ ozval se Don. „Zajímalo by mě, jestli je doma. Naposledy jsem ho viděl snad před čtyřmi roky, ale pro něj to nic neznamená. Potlouká se tu už pár století.“

Pohybovali se při okraji velkého trsu korálů a Franklin nakukoval do stinných míst pod ním. Zahlédl několik balvanů a pár elegantních žraloků křídlatých, kteří se k němu natočili tak, že je téměř nerozeznal od okolí. Stále neviděl nic, co by potvrzovalo Burleyův zájem.

Zaskočilo ho, když se několik balvanů dalo do pohybu přímo k němu. Velkýma vypoulenýma očima na něj zírala největší ryba, jakou kdy viděl. Byla dlouhá jako torpédo, ale plochá. Nečekaně otevřela tlamu, jako by se jí chtělo zívat, a Franklin se najednou cítil jako Jonáš v nejdůležitějším okamžiku života. Před sebou měl masité rty, skrývající překvapivě drobné zoubky. Potom se obrovské čelisti zavřely a Franklin téměř cítil náraz vyplivnuté vody.

Zdálo se, že Dona to setkání potěšilo, zřejmě mu připomnělo dobu, kdy se tu sám učil.

„Moc rád starého Slintala zase vidím. Není nádherný? Může mít tak tři sta sedmdesát kilo. Poznali jsme ho na fotografiích, které tu pořídili před osmdesáti lety, a musím říct, že tenkrát nebyl o mnoho menší. Není divu, že unikl rybářům v době, kdy tahle oblast ještě nebyla chráněná.“

„Řekl bych,“ poznamenal Franklin, „že je div, že rybáři unikli před ním.“

„Ale ne, on není nebezpečný. Kanic musí potravu polykat vcelku — ty drobné zoubky se na kousání moc nehodí. A celý člověk by byl i na něj příliš. Na to bude potřebovat ještě tak sto let.“

Opustili obrovského kanice hlídkujícího u vchodu své jeskyně a pokračovali v plavbě po okraji útesu. Následujících deset minut nezahlédli nic zajímavého, snad jen velkého rejnoka ležícího na dně. Jakmile je zaregistroval, zamával křídly a vznesl se. Z dálky připomínal repliku letadla s křídly deltovitého tvaru, které přibližně před sedmdesáti lety ovládalo vzduch. Je zvláštní, pomyslel si Franklin, jak příroda předjala množství lidských objevů — například i tvar přístroje, na kterém se pohybuje a dokonce i princip jeho pohonu.

„Obeplujeme útes,“ ozval se Don. „Asi za čtyřicet minut budeme zpátky. Jste v pořádku?“

„Ano, je mi dobře.“

„Nemáte potíže s ušima?“

„Levé ucho mě chvíli zlobilo, ale teď už se to uklidnilo.“

„Dobře — tak jedem. Držte se za mnou, abych vás viděl ve zpětném zrcátku. Když jsem vás měl napravo, bál jsem se, abych do vás nenarazil.“

V nové formaci se svižnou rychlostí deseti uzlů vydali na východ a opisovali nepravidelný obrys útesu. Don byl s výletem spokojen. Franklin se očividně cítí pod vodou jako doma — i když skutečný stav věcí se projeví až v nějaké napjatější situaci. To bude součástí příští lekce. Franklin to ještě netuší, ale nepředvídaná událost je už připravena.

Na ostrově dny splývaly a bylo obtížné jeden od druhého odlišit. Počasí se ustálilo a slunce vycházelo na jasnou oblohu bez jediného mráčku. Nuda ale nehrozila, protože všichni měli hodně práce i učení.

Franklin si postupně osvojoval vědomosti, dovednosti a návyky a současně se zbavoval zlého snu, který ho v minulosti pohltil. Don měl někdy pocit, že jeho žák je jako přetažené pero, které se konečně začíná uvolňovat. Občas stále ještě podléhal nervozitě a netrpělivosti i ve chvílích, kdy k tomu nebyl zjevný důvod. Několikrát došlo i k výbuchům, které na krátkou dobu přerušily výcvikový program. Jednou to byla částečně Donova vina a vzpomínka na tu situaci ho stále znepokojovala.

To ráno nebyl Don ve formě. Bylo to díky dlouhé noci s chlapci, kteří právě dokončili kurs a stali se z nich čerství strážci třetí třídy (ve zkušební době). Byli hrdí na stříbrné delfíny na košilích. Nedalo se říct, že by měl přímo kocovinu, ale nebyl ve své kůži a jako na potvoru se právě ten den zabývali šířením zvuku pod vodou. I za normálních okolností to Don přecházel co nejrychleji s poznámkou: „Matematika mi nikdy moc nešla, ale zdá se, že pokud vezmete v úvahu stlačitelnost a teplotní křivky, dojdete k cíli…“

Většina studentů se s tím spokojila, ale Franklin měl nepříjemnou slabost babrat se v nepodstatných detailech. Začal kreslit křivky a sestavovat rovnice, zatímco Don ve snaze zakrýt svou indispozici za ním běsnil. Za chvíli bylo jasné, že si Franklin tentokrát ukrojil větší sousto, než byl schopný sám sežvýkat a obrátil se ke svému instruktorovi o pomoc. Don, který byl to ráno upjatý a bez nálady, nechtěl připustit, že neví a vzbuzoval dojem, že pomoc odmítá. Franklin se přestal ovládat, urazil se a odešel. Don se vypravil na ošetřovnu, protože zjistil, že prášky na zmírnění následků kocoviny přestaly účinkovat.

Takových situací ale naštěstí nastalo málo, protože oba muži dokázali ocenit schopnosti toho druhého a soustředili se na vlastnosti, které jsou pro partnerství nejdůležitější. Nicméně mezi vyučujícími ani ostatními studenty nebyl Franklin v oblibě. Částečně to bylo proto, že on sám o přátelství nejevil zájem, čímž si na malém ostrově získal pověst namyšlené netýkavky. Ostatním frekventantům kursů se nezamlouvaly ani jeho zvláštní výhody — především skutečnost, že bydlel sám v pokoji. Vyučující sice brblali, že dostali práci navíc, ale daleko víc jim vadilo, že o něm nic nevědí. Don se k vlastnímu překvapení občas přistihl, jak Franklina před kolegy obhajuje.

„Když ho poznáte blíž, zjistíte, že to není špatnej chlap,“ říkal. „Nechce o sobě mluvit, ale to je jeho věc. Stačí mi, že se za něj zaručili nahoře. Mimochodem, až ukončí výcvik, bude z něj lepší strážce než polovina lidí v týhle místnosti.“

Ozvalo se několik nesouhlasných zamručení a někdo se zeptal: „Už jsi na něj vyzkoušel nějaké fígle?“

„Ještě ne, ale chystám se na to. Připravil jsem mu skutečnou lahůdku. Dám vám vědět, jak obstál.“

„Pět ku jedné, že podlehne panice.“

„To beru. Začněte si šetřit peníze.“

Franklin o své finanční zodpovědnosti neměl tušení, a když vyjížděli s Donem podruhé na torpédech, neměl žádný důvod k podezření, že se na něj něco chystá. Tentokrát se hned od mola vydali na jih. Pluli asi deset metrů pod hladinou. Během několika minut minuli průplav prokopaný útesem, kterým se malá plavidla mohla dostat k výzkumné stanici, a propluli kolem pozorovací stanice, ze které mohli vědci v pohodlí zkoumat obyvatele moře. Silnými skleněnými okny bylo vidět dovnitř, ale v tu chvíli tam nikdo nebyl. Franklin si nečekaně uvědomil, že uvažuje, co právě dělá nadšená chovatelka žraloků.