Arthur Clarke: Hluboké pastviny

„Je čas vyrazit, abychom stihli autobus na letiště,“ oznámil Don a s pohledem upřeným na hodinky dopil pivo. „Ranní letadlo startuje za půl hodiny. Doufám, že vaše věci už poslali.“

„V hotelu mi řekli, že se o to postarají.“

„No, na letišti si to ověříme. Pojďme.“

O půl hodiny později si Franklin mohl znovu oddechnout. Brzy zjistil, že pro Burleye je typické si až do posledního okamžiku z věcí nic nedělat a potom propuknout v překotnou aktivitu. Právě takový výbuch činorodosti je dopravil z tichého baru do ještě klidnějšího letadla. Když si šli sednout, odehrál se incident, který Don nedokáže rozluštit ani v budoucích několika týdnech.

„Sedněte si k oknu,“ navrhl Franklinovi. „Já už tu letěl mockrát.“

Franklinovo odmítnutí pochopil jak projev zdvořilosti a trval na svém. Franklin jeho nabídku několikrát odmítl se stále větším důrazem a s narůstajícím rozhořčením. Burley si konečně uvědomil, že chování jeho společníka má ke zdvořilosti daleko. Připadalo mu to hrozné, ale přísahal by, že Franklin se bojí. Co je to za člověka, uvažoval, když má hrůzu sednout si v obyčejném letadle k okénku? Všechny chmurné představy o jeho novém úkolu, které při rozhovoru v baru trochu rozptýlil, se s novou naléhavostí vrátily.

Letadlo vzlétlo a město i sluncem zalité pobřeží zůstalo pod nimi. Franklin upíral soustředěný pohled do novin, ale Dona ani na chvíli neoklamal. Rozhodl se chvíli počkat a později během letu vyzkoušet několik testů.

Přelétli nad Skleníkovými horami — podivně tvarovanými tesáky tyčícími se z vyprahlé planiny. Potom se přiblížila pobřežní městečka, jejichž prostřednictvím se bohatství nedozírných pozemků ve vnitrozemí dostávalo do světa předtím, než se zemědělství přemístilo do moře. A potom — zdálo se, že od startu uběhlo jen pár minut — se už objevily první ostrovy Velkého bariérového útesu. Vypadaly jako stíny v modré mlze na obzoru.

Slunce mu svítilo přímo do očí, ale Don dokázal jednotlivé ostrovy popsat i s detaily skrytými pod hladinou. Viděl zelené ostrovy, obklopené úzkým kruhem písku a daleko širším lemem potopených korálů. Do každého z nich budou navěky narážet vlny Pacifiku, takže několik set kilometrů na sever se budou na hladině objevovat sněhově bílé srpky pěny.

Před stovkou let, možná i před padesáti lety, bylo ze stovek ostrovů obydlených sotva deset. Dnes, v době celosvětového leteckého spojení, laciné energie a rostlin obnovujících čistotu vody, se stát i jednotlivci vrhli na starobylou osamělost útesů. Několika šťastlivcům se za prostředky nejasného původu podařilo získat některé menší ostrovy do osobního vlastnictví. Výsadní postavení získala zařízení pro turisty, ale jejich pojetí zábavy a odpočinku nebylo vždy přírodě k užitku. Největším vlastníkem pozemků na bariéře byla ale Světová organizace pro výživu se svou složitou hierarchií oblastí pro rybolov, mořských farem a výzkumných stanic, jejichž rozlohu nedokázal obyčejný člověk obsáhnout.

„Za chvíli tam budeme,“ ozval se Burley. „Právě jsme minuli ostrov Lady Musgrave — jsou tu hlavní generátory západního konce ohrady. Pod námi je souostroví Capricorn — Masterhead, One Tree, North-West, Wilson — a Heron, to je ten uprostřed se spoustou budov. Ta vysoká věž je administrativní budova — vedle bazénu je velké akvárium. A podívejte, u dlouhého mola na okraji ostrova je vidět několik ponorek.“

Don mluvil a koutkem oka stále sledoval Franklina. Ten byl sice otočený k okénku a tvářil se, že jeho výklad sleduje, ale Don by odpřísáhl, že panorama ostrovů pod nimi nevnímá. Jeho tvář působila napjatě a v očích měl nepřítomný výraz, jako by se nutil nic nevidět.

Don se smíšenými pocity lítosti a uspokojení vnímal projevy kolegova strachu, ale příčinu neznal. Franklin má hrůzu z výšek. S takovou fobií by mohl být jen těžko astronautem. Ale čím tedy byl? Ať už dělal dřív cokoli, nezdálo se, že byl typem kolegy, s jakým by člověk toužil sdílet stísněné prostory dvoumístné výcvikové ponorky…

Letadlo měkce dosedlo na upravený obdélník korálového ostrova, což byla přistávací plocha ostrova Heron. Jakmile se ocitli venku, oslnilo je slunce a Franklin se jako zázrakem vzpamatoval. Don zažil mnoho lidí, kteří se s návratem na pevnou zem stejně rychle zbavili mořské nemoci. Jestli je na tom Franklin stejně ve vodě jako ve vzduchu, potrvá tohle bláznivé dobrodružství jen pár dnů a budu se moct vrátit ke své práci, pomyslel si Don. Ne že by Don nějak zvlášť s návratem spěchal, ostrov Heron byl příjemným místem, kde si člověk mohl užívat, pokud byl dostatečně schopný, aby dokázal obejít nařízení ředitelství.

Z letiště je i s jejich věcmi odvezl malý náklaďák. Vjeli do aleje, kde je před sluncem chránily husté větve stromů. Cesta byla dlouhá necelých čtyři sta metrů a spojovala přístavní hráz na západní straně s administrativními budovami na východní straně ostrova. Dvě části ostrova rozděloval úzký pruh džungle, pečlivě uchovávaný v původní podobě. Don si se sentimentem vzpomněl na spoustu opuštěných pěšinek a mýtinek, které skrývá.

Na vedení už pana Franklina očekávali a zařídili pro něj všechno potřebné. Ocitl se v privilegovaném postavení. Byl sice o stupínek níž než Don a jeho kolegové, ale o několik stupínků výš než ostatní muži ve výcviku s instruktorem. Překvapivě dostal samostatný pokoj — to bylo něco, v co nemohli doufat při návštěvě ostrova ani významní pracovníci Úřadu. Donovi se ulevilo, protože se obával, že bude s tím záhadným člověkem sdílet společné ubytování. To by navíc hrubě narušilo jeho romanticky laděné plány.

Doprovodil Franklina do jeho malého, ale pohodlného pokoje ve druhém patře výcvikového křídla. Výhled měl na kilometry korálů, táhnoucích se na východ až k obzoru. Dole na dvoře se skupina studentů bavila o přestávce s instruktorem, kterého Don znal z dřívějška, ale nevzpomínal si, jak se jmenuje. Je příjemné vrátit se do školy v době, kdy už člověk zná odpovědi na všechny otázky, pomyslel si.

„Vypadá to tu pohodlné,“ prohodil k Franklinovi, který si začal vybalovat své věci. „Nádherný výhled, co?“

Podobné poetické výlevy byly Donovi cizí, ale nedokázal odolat pokušení zjistit, jak se bude Franklin tvářit na korály posetý oceán před sebou. Zklamalo ho, že Franklin reagoval naprosto konvenčním způsobem. Desetimetrová výška mu hrůzu nenaháněla. Vyklonil se z okna a kochal se výhledem na modř a zeleň rozprostírající se všude, kam oko dohlédlo.

Dobře mi tak, řekl si Don v duchu — nemá smysl pokoušet osud. Ať trpí čímkoli, nebude zřejmě snadné s tím žít.

„Nechám vás, abyste měl čas se zabydlet,“ oznámil a couval ke dveřím. „Oběd se podává za půl hodiny v jídelně — to je ta budova, kterou jsme míjeli cestou sem. Setkáme se tam.“

Franklin přikývl a dál si rovnal věci na postel. Chtěl být sám, aby si mohl zvyknout na život, který se bez zvláštního nadšení rozhodl přijmout za svůj.

Asi deset minut po Burleyově odchodu se ozvalo zaklepání na dveře a ozvalo se: „Mohu dál?“

„Kdo je?“ zeptal se Franklin, sbíral zbytky svých věcí a pokoušel se pokoj uvést do přijatelného stavu.

„Doktor Myers.“

Jméno Franklinovi nic neříkalo, ale tváří se mu mihl pokřivený úsměv, když si uvědomil, jak příznačné je, že jeho prvním návštěvníkem bude lékař. Bylo mu jasné, jaká je jeho specializace.