Ivan Jefremov - Helénské tajemství

„Porozuměl jste něčemu, profesore?“ rozechvěle se zeptal Leonťjev.

„Teď ještě ne,“ řekl jsem upřímně, „ale domnívám se, že po vašem vysvětlení pochopím.“

„Je to stále tentýž řetěz vidin. Vzpomínáte, jak jsem vám telefonoval, že jsem vstoupil dovnitř budovy? V průběhu rozhovoru s vámi jsem si uvědomil, že je to sochařská dílna nebo škola. Toto další spojení s mou prací mě překvapilo. Začal jsem ve svých vidinách sledovat určitou souvislou linii, jakýsi smysl, který jsem zřejmě měl uhodnout.

Vyvolával jsem si ty vidiny znovu a znovu, snažil se je zesílit a soustředit se podle vašich rad, ale všechny ostatní obrázky, okteré se obvykle jen mihly před mýma očima, nyní mizely nebo byly nejasné. Jakmile nastoupily jasné obrazy, vždy se objevoval sál v bílé budově, umělecká dílna. Nic víc jsem neviděl a už jsem začal být zoufalý. Pocit uzavřenosti vzpomínek, o kterém jste mluvil, se nedostavoval.

Pak jsem si uvědomil, že jedna část sálu se mi postupně s každou další vidinou vybavuje přesněji, a pochopil jsem, že pokračování mých myšlenkových obrazů je uvnitř sochařské dílny. Dál mé vidiny nešly. Ať jsem se snažil sebevíc, z dílny jsem vyjít nemohl, další obrazy nevznikly.

Zato stále jasněji se mi vybavovala pravá stěna proti mříži, kde bylo široké a nízké obloukové okno. Vidina hasla a znovu se objevovala, pokaždé jsem rozeznával více podrobností.

Nalevo jsem viděl ostrou siluetu menší sochy, asi tak v poloviční lidské velikosti, vypracovanou ze slonoviny, která se odrážela od modrého nebe a vrcholků borovic. Snažil jsem se poznat, co představuje, ale vidina se už dál nezaostřovala, spíše hasla. Stejně zanikla i další podrobnost, která byla původně jasnější než socha, nízká a dlouhá vana z šedého kamene, naplněná až po okraj jakýmsi tmavým roztokem. V té vaně jsem spatřil mlhavé obrysy sochy, zdá se, že obnaženého těla, ponořeného do temné kapaliny.

Ale i tento detail se rozplynul a vedle vany se mi vybavil široký stůl s tlustou kamennou deskou a dlouhou lavicí ze žlutého leštěného dřeva. Na stole ležely neuspořádaně jakési tyčky, svitky a jiné předměty, v nichž jsem poznal, to mohu zaručit, sochařské náčiní podobné tomu, jaké se užívá i dnes. Poblíž pravého rohu stolu ležela čtvercová deska z hladké mědi bez ozdob, pokrytá jakýmisi znaky.

Měděný plát se mi vybavoval stále zřetelněji, a nakonec se pozornost soustředila právě na tento měděný list. Viděl jsem jasně jeho nazelenalý povrch s vyrytými znaky. Ač jsem ničemu nerozuměl, intuitivně jsem pochopil, že to je konec mých myšlenkových obrazů, závěr řetězce vidin, jak jste předpokládal. Hnán obavami jsem rychle zaznamenal znaky na měděné desce. Tady se podívejte, profesore!“ Jeho hbité prsty probíraly hromady lístků: „Musel jsem začínat znovu a znovu. Vidina mizela, celé hodiny.se nevracela, ale já jsem trpělivě čekal, pokud se mi nepodařilo sestavit tento zápis, který nyní máte v rukou. Levá ruka mi ještě neslouží tak jako pravá, a tak to šlo pomalu. Ted už nevidím nic, cítím jen únavu a všechno je mi lhostejné … Jen usnout nemohu, bojím se, že se stala někde nějaká chyba. Nevidím totiž spojitost mezi sebou a těmi záhadnými znaky. Dříve jsem tu spojitost cítil velmi dobře — sochařská dílna, socha ze slonoviny, ale teď zase ničemu nerozumím. Co to všechno znamená, profesore?“

„Podívejte se,“ odpověděl jsem a celý jsem se chvěl vzrušením, „zatím si vezměte tyto prášky na spaní. Připravil jsem je předem, předpokládal jsem, že to můžete přehnat se svými vidinami. Usnete po nich a to teď potřebujete ze všeho nejvíc. Já si vezmu tento list a večer snad už budeme mít představu, co to všecko znamená. Skutečně, vaše halucinace dosáhly svého konce. Všemu ještě nerozumím, ale myslím, že jste si konečně vybavil to, co bylo zapotřebí… Jen to podivné písmo … Zeptám se vás ještě jednou: jste naprosto přesvědčen, že vaše vidiny představují Heladu nebo jsou s ní nějak spojeny?“

„Už jsem vám to říkal, profesore. Nemohu vysvětlit proč, ale jsem naprosto přesvědčen, že jsem viděl Heladu nebo spíše úlomky z ní.“

„Výborně, teď se pokuste spát, a pak vyhoďte všechny ty rolety a stínidla. Můj milý, vrátíte se k životu! Dost už, dost,“ přerušil jsem další sochařovy otázky a rychle jsem vyšel s tajemným listem v ruce.

Ještě trochu trpělivosti, myslel jsem si, když jsem šel k tramvaji, a brzy se všechno rozluští. Buď je to skutečně zápis něčeho důležitého, vyrvaný z hlubin věků, anebo je to jen blouznění. Ale nezdá se, že by to bylo jen blouznění. Opakují se tu často stejné znaky, skupiny nestejných znaků jsou rozděleny mezerami, nahoře je zřeme nadpis. Ne, takovou věc není možno napsat v blouznění. Tak tedy, vzhledem k tomu, že sochař je přesvědčen, že jde o Heladu, musíme jít k nějakému odborníkovi. Kdo je u nás v Moskvě největším specialistou na staré Řecko? Pokračoval jsem ve svých úvahách, ale nemohl jsem si na nikoho vzpomenout. Doma jsem prošel soupis vědeckých pracovníků, kalendáře Akademie věd i telefonní seznam, a tak jsem přišel na člověka, kterého jsem potřeboval. Ihned jsem mu zavolal. Měl jsem štěstí, byl doma.

Za čtyřicet minut jsem už byl v jeho pracovně a odborník se vpíjel očima do tajemného listu, který jsem mu podal.

„Kde jste to vzal, vlastně kde jste to opsal?“ vykřikl a propichoval mě svýma přimhouřenýma lesklýma očky.

„Všechno vám vysvětlím, nic nesmícím, jen mi nejdříve proboha řekněte, co to je?“

Vědec netrpělivě vzdychal, a znovu se sklonil nad listem a vyrovnaným hlasem bez jakékoliv výrazné intonace říkal:

„Lístek, který jste mi přinesl, je napsán takzvaným kyperským slabičným písmem, psaným zprava doleva, jak se kdysi v Heladě psalo. Je to napsáno v aiolském starořeckém nářečí. Proto nemohu rychle přeložit celý úryvek. Nadpis — to je zajímavé! — se skládá ze tří slov: nahoře — Malaktér elephantos. Pod ním — Dzytos. První dvě slova znamenají změkčovatel slonové kosti a v přeneseném významu mistr slonoviny. Dzytos je nějaká kapalina, prostředek ke změkčování slonoviny vařením v roztoku. Víte, že ve staré Heladě znali sochaři tajemství, jak upravit slonovinu, aby byla měkká jako vosk, a díky tomu z ní uměli dělat dokonalé výtvory, které později znovu ztvrdly, staly se zase normální slonovinou. Toto tajemství bylo pak ztraceno a dosud nikdo…“

„Hrome, teď jsem to konečně pochopil!“ vykřikl jsem a vyskočil ze židle. Když jsem uviděl vylekaný a nechápavý obličej vědce, vzpamatoval jsem se a rychle jsem mu řekl: „Proboha, promiňte mi, ale je to pro mě ohromně důležité, a ještě důležitější pro mého pacienta. Nemohl byste mi aspoň zhruba hned teď říct obsah celého listu?“

Odborník pokrčil rameny a neodpověděl. Přesto jsem viděl, jak jeho oči přebíhají po řádcích, a proto jsem ztichl a držel na uzdě své vzrušení i překypující radost. Po několika minutách, které se mi zdály nekonečně dlouhé, vědec řekl:

„Pokud tomu rozumím, je tu bez dalších náležitých informací napsán chemicky recept, ale chemické názvy látek bude třeba vyjasnit. Je tu například mořská voda, jakýsi kovový prášek, potom nějaký Poseidonův olej atd. Patrně je to recept na prostředek k změkčování slonoviny. Je to velmi závažné,“ uzavřel odborník.

Tón jeho hlasu mi připadal příliš suchý vzhledem k ohromnému významu slov, která pronášel.